pátek, 20. srpen 2010

Karel Růžička - mezigenerační rozpor je potřeba

Napsal(a) 

Karel Růžička - mezigenerační rozpor je potřeba, foto Ivan Kiša Menčík Karel Růžička - mezigenerační rozpor je potřebafoto: Ivan Kiša Menčík

Významná osobnost naší hudební scény, pianista, skladatel a pedagog Karel Růžička (1940) zažívá rušný rok. Vycházejí mu tři alba a v červnu také oslavil sedmdesáté narozeniny. S tím souvisela i řada koncertů, podpořených účastí jeho syna, Karla Růžičky Jr. Kromě klubových vystoupení proběhla rovněž obnovená premiéra jeho pravděpodobně nejznámějšího díla Celebration Jazz Mass z roku 1994. Ač jde o životní jubileum významné, Růžičkova potřeba tvořit se ani v nejmenším nevytrácí.

V červnu se toho kolem vás hodně dělo. Kromě hudebních událostí jste oslavil sedmdesátiny. Cítíte potřebu nějak bilancovat? Člověk se reflexi nevyhne. Nemám ale rád speciální výročí či oslavy. Vlastně ani nevím, jestli je zásluha dožít se vysokého věku. Jsem hlavně rád, že jsem vydržel pracovat celé ty roky a nadále v tom pokračuji. Stále jsem věrný tomu, s čím jsem začal, což nemusí být samozřejmost.

Měl jste už od začátku jasno, čeho chcete v hudbě dosáhnout? Každý ve skrytu určitě touží, aby to co dělá, dělal dobře, aby to mohl uplatnit, aby o tom lidé věděli. A to se mi snad i podařilo. Měl jsem od začátku prostě rád klasický jazz a ten jsem se snažil dobře hrát. V průběhu let se pouze nabalovaly další vlivy.

Jako třeba klasická hudba. Snažil jste se ji vědomě s jazzem nějak spojit? Spíše to samo vyplynulo. Ačkoli jsem si myslel, že spojení těchto dvou oblastí může mít dobrý výsledek. Chtěl jsem jen, aby jazzová muzika do sebe nasála fundament, aby bylo slyšet, že stojí na pevných principech. Říkal jsem si, že je třeba posunout její vnímání z oblasti zábavné do vyšších sfér. Proto jsem se snažil i o věci, které byly úplně mimo jazz.

Ano, napsal jste i řadu klasických komorních skladeb. Přesně tak. První takovou věc jsme hráli s Talichovým kvartetem. Šlo o klavírní kvinteto, tedy klavír plus smyčcové kvarteto. Bylo to silně ovlivněné jazzem, hodně „coreovské“. Taková byla doba, sedmdesátá léta...

Jaký klasický skladatel byl vaším favoritem? Samozřejmě se mi dodnes líbí Bach. Přirozeně koresponduje s jazzem.

Karel Růžička - mezigenerační rozpor je potřeba, foto Radioservis Karel Růžička - mezigenerační rozpor je potřebafoto: Radioservis

V čem vidíte příčinu toho, že ho jazzmani tak často zmiňují jako zdroj inspirace? Je to motorická hudba se znatelným a konstantním rytmem. Nemám ale rád, jak se s ním občas zachází. Když se mísí klasika s něčím jiným příliš křečovitě, mnohdy vznikají dost zvláštní věci.

Vím, že vnímáte a sledujete soudobou klasickou hudbu. Co si myslíte o směru, kterým se ubírá? Myslím, že se dostala do situace, kdy jí chybí zájem posluchačů. Prvotní poslání hudby je určitě lidi potěšit a když to nedokáže, je na slepé koleji. A nemyslím potěšit jen ve smyslu, že navodí pohodu a legraci. Hudba může být velmi hluboká a umí člověku dodat energii. Moderní skladby jsou ovšem často taková zvláštní konstrukce, nemůžu si pomoci. Při poslechu se snažím o pochopení, což se může podařit, avšak i když struktuře porozumím, nevím, zda je to dostačující pro niterný prožitek.

Je díky dnešní dostupnosti nahrávek a informací snazší vytvořit si vlastní styl než třeba před padesáti lety? Vytvořit styl především znamená být osobnost. A ty zde možná chybí. V šedesátých letech asi bylo individualit více. Záleží také, co si pod tím člověk představuje. Asi by bylo špatně začít tím, že si člověk řekne: teď všechna pravidla zruším a budu věci dělat úplně jinak než ostatní. Z tohoto konce se k tomu nedá přistupovat. To může postupně vykrystalizovat časem. Všichni víme, že se začíná napodobováním, stejně jako dítě napodobuje, co slyší kolem sebe. S muzikou je to totéž.

Existuje názor, že bezmezným uctíváním amerického jazzu nemůže v Evropě vzniknout nic moc nového a že bychom tudíž měli daleko více čerpat z vlastních kulturních tradic. Myslím, že hudba je jeden proud, který by měl člověk vnímat jako celek. Když se v tom proudu pohybuji, tak co si s sebou vezu, tedy svoje kořeny, mi zůstává, chtě nechtě. Je také nutné uvědomit si, co člověka k muzice vlastně přivedlo a co se mu na ní líbilo nejvíc. Toho je potřeba se držet a z jaké tradice to vychází už je jedno.

Co na hudbě přitahovalo vás? V mém případě to byl swing, ale ne přímo ve smyslu rytmu. Spíše cit a vnímání, vlastní afroamerickému cítění. My Evropané ho máme jiný a snažíme se ten černošský do sebe nasát. Jelikož však antropologové tvrdí, že jsme všichni z Afriky, tak u někoho zřejmě tento element může být zastoupen víc. Ne každý prostě musí mít těžkou dobu první a cítí to tak přirozeně. Pokud se zamilujete do swingu, důvodem může být právě toto. Někomu se na hudbě zas líbí jiné věci, což je ovšem naprosto v pořádku.

Vášeň pro americkou hudbu a kulturu byla jistě také jistou formou odporu proti tehdejšímu režimu. Ano, i to hrálo roli. Jazz se stal symbolem pro spoustu věcí, včetně svobody. Amerikanofilství bylo součástí života mého a lidí kolem mě. Líbí se mi, jak o tom píše třeba Škvorecký.

Dá se ten swing, který přitahoval vás, vystopovat i v současném jazzu? Tvrdím, že jazz bez swingu (opět v tom širším slova smyslu) není jazz. Brad Mehldau, Esbjörn Svensson, to jsou všechno lidi, kteří swingují, i když svým způsobem. Když hrají, je to živé a dýchá to. Říkám, že jazz je živá hudba. „Voda hudby“ – takový slogan jsem si vymyslel. Ať už slyším je, nebo bigband Counta Basieho, tak nadskočím. Fyzicky to cítím. Ty mikrosekundové rytmické posuny dělají americký bigband tím, čím je. To mě na tom baví.

Loni jste natočil album, letos vyšly, či vyjdou tři další. Před tím dlouho nic. Snažíte se dohánět? (smích) To ani ne, i když je fakt, že až do loňska jsem opravdu dlouho nic nevydal. Letošní tři se liší zásadně. Záznam z Pražského hradu, pokřtěný v únoru, je septet plus Karel Junior. Tím je v podstatě dán styl – mainstream jazz ve středním obsazení. V létě vyšlo živé album z barokního kostela Sv. Michaela ve Vernéřovicích na Broumovsku, kde hraji s Karlem jen v duu. Taková jazzová komořina, standardy plus pár dalších věcí. Velmi dobře to tam znělo a publikum bylo vřelé, což se, myslím, podařilo zachytit. Třetí album ještě ani nemá název. Jde o sólovou nahrávku, natočenou v dubnu a květnu. Doděláváme teď poslední úpravy.

Mnoho lidí říká, že sólové hraní je vaše velká síla. Proč se mu ale na nahrávkách a koncertně věnujete tak málo? Jsem líný. Musí mě k tomu vždycky někdo nutit. Baví mě to moc, ale je to hodně těžká disciplína. Neměl jsem zkrátka motivaci něco takového udělat.

A odkud ta motivace tedy najednou přišla? Tak nějak zevnitř. Přirozeně. Kdykoli jsem si sednul k pianu, vynořovala se mi nová témata. Všechna jsem zaznamenával a pak si prostě sednul do studia a nahrál je. Zvolil jsem jen trochu opačný postup. Nečekal jsem, až mě někdo osloví, abych mu natočil sólovou desku. Zaplatil jsem si studio a říkal si, že komu to dám k vydání, se uvidí až pak.

Karel Růžička - mezigenerační rozpor je potřeba, foto Ivan Kiša Menčík Karel Růžička - mezigenerační rozpor je potřebafoto: Ivan Kiša Menčík
Natočit album je dnes mnohem jednodušší než dříve. V čem ještě to má dnešní mladá generace snazší? Všechny generace to mají těžké a lehké současně. My jsme neměli dostatek materiálů – teoretických podkladů a nahrávek – a kontaktů s vnějším hudebním světem. Tento problém dnes není. Všechno je dostupné a každý týden je možné jít na výborný jazzový koncert. A to je fantastické. Ještě důležitější, než možnost mít doma stoh naposlouchaných nahrávek, je však fakt, že většinu těch obdivovaných hráčů je dnes možné osobně potkat, případně s nimi mluvit, i když třeba jen krátce. Možnost cítit tu individualitu a uvědomit si, že váš idol je člověk úplně normální, je nenahraditelná. Navíc hodně schopné a velké osobnosti jsou skromní lidé, s nimiž je člověku dobře. Taková setkání nám hrozně chyběla.

Do Československa ale přeci tu a tam někdo významný přijel. Existovala aspoň nějaká možnost se s těmi lidmi blíže setkat? Byly tu festivaly a mohli jsme občas někoho zajímavého vidět, ale vždy jen z takové uctivé vzdálenosti, protože ti umělci byli dobře hlídáni pořadateli. Hlavně aby nedocházelo ke „zbytečným kontaktům“! V tomhle byla tehdejší doba šílená.

V čem je pro mladé muzikanty dnes situace těžší? Je jich samozřejmě víc, což je dáno možnostmi vzdělávání. Čím více škol a kurzů bude existovat, tím více muzikantů se bude učit hrát a naučí se to. Budou si navzájem konkurovat. Navíc sem jezdí muzikanti z venku, kteří se tu usazují. Je obtížnější se hraním uživit. V tomhle je situace těžší, ovšem pro zvýšení kvality naší scény je to pochopitelně přínosné. Je také více jazzklubů a může se jezdit hrát za hranice. Dá se tam i nějaký čas žít a nikdo vám nenařizuje, kdy je třeba se vrátit. Každá doba nicméně nese svoje problémy, to je bez debaty.

V říjnu v Brně na vysoké škole otevírá jazzový obor. Pozvedne i tohle kvalitu naší scény? Jakákoli možnost vzdělávání je dobrá, ačkoli záleží na individualitě. Když bude někdo mít vystudovanou tu nejlepší jazzovou školu, ale nemá v sobě dostatek talentu, tak mu to není nic platné. Někomu zas může kariéru odstartovat jen pár konzultací se schopným a tvůrčím umělcem.

Může nová škola povzbudit zájem veřejnosti o jazz? Může. Bude víc lidí, kteří poznají jazz do hloubky. Ti zas můžou přesvědčit někoho, kdo k té muzice vztah nemá nebo ji a priori podceňuje, což se taky, bohužel, stává. Lidé, kteří o jazzu nechtějí slyšet, ani mnohdy neví, co to vlastně přesně je. Představy o jazzu bývají diametrálně rozdílné mezi muzikanty, natož mezi laickým publikem. Pro někoho je jazz Chris Barber, pro jiného Coltrane nebo tango. Možností výkladu je prostě spousta.

Karel Růžička - mezigenerační rozpor je potřeba, foto JazzBoo Karel Růžička - mezigenerační rozpor je potřebafoto: JazzBoo
Vy sám často zdůrazňujete nutnost znalosti hudebních a kulturně-historických souvislostí, zejména první poloviny dvacátého století. Je to něco, co mladým muzikantům chybí? Myslím, že znalost takových informací je naprosto zásadní věc. Když stavím dům, začnu položením základů a ne druhým patrem. Umět zahrát starší styly, vědět třeba jak zní stride piano – to je nesmírně obohacující. Keith Jarrett zahraje na koncertě Ain‘t Misbehavin‘ a lidé jsou u vytržení. Takový borec a dokáže tak úžasně zahrát tradiční styl? Nejde o jeho běžný způsob vyjadřování, ale umí to zahrát. Nebo bebop. To je nezbytné. Když si člověk vybere jeden žánr, tedy jazz, nevidím důvod neobsáhnout jeho jednotlivé odstíny. Byl by nesmysl zaměřit se jen na určité období.

Váš syn je již několik let usazen v New Yorku. Vnímáte to jako naplnění něčeho, co vám nebylo umožněno? Já to tak cítím. Svým způsobem došlo k naplnění mého snu. Kdyby se usadil trochu blíž, byl bych raději, samozřejmě, ale beru to pozitivně.

Vy jste o emigraci nikdy neuvažoval? Samozřejmě, že ano. Vždycky ale existovalo hodně věcí, které mě tu silně držely. Navíc je na to potřeba určitý typ povahy. V době, kdy jsme se nemohli svobodně pohybovat, byla ta volba dost definitivní. Kdybych odešel, už bych se taky nikdy nemusel vrátit. Svým způsobem to byla volba, která člověka omezovala. Šel bych z jedné nesvobody tak trochu do další, ač obklopené jakousi vnější svobodou. Bylo to však rozhodnutí, které pár muzikantů kolem mě udělalo a určitě toho nelitovali.

Dnes se často hovoří o vztahu starší a mladší umělecké generace. Vojtěch Procházka v Harmonii nedávno tvrdil, že mu mezi nimi u nás chybí provázanost a že starší generace už nehledá výzvy. Je fakt, že někteří lidé se zastavili v určitém stádiu vývoje. Nemusí to ale být ve čtyřiceti nebo sedmdesáti letech. Můžete se zastavit už v pětadvaceti. Opět je to věc talentu, jakéhosi vnitřního nutkání a životní situace. Ano, bylo by milejší, kdyby spolu lidé více komunikovali, ale o sobě si myslím, že s dnešní generací spolupracuji. Kromě začátků jsem vždycky hrál s mladšími nebo hodně mladými muzikanty. V tomhle směru nedostatek necítím. Z mojí strany je ten vztah velmi pozitivní a věřím, že i ze strany druhé. Nevidím žádnou bariéru. Kontaktu se zkušenými lidmi si řada začínajících hráčů velmi váží, řekl bych.

Starší generace by měla logicky vychovat tu mladší. Je to přirozené. Vždyť člověk tak načerpá řadu vědomostí a nejen hudebních. Mladí muzikanti toho chtějí hodně vědět a tohle jim může ušetřit čas, ač samostatné hledání je také nutné. S odstupem času jsem si opakovaně uvědomoval, jak moc jsem se od starších hráčů naučil. Vojta má pravdu, že to v určitých případech nefunguje. Je zde dokonce určitá averze, žárlivost. A žárlivost na cokoli – na více kšeftů nebo třeba na to, že jsou ti lidé zkrátka mladí.

Vám bylo jasné, že se od starších muzikantů můžete něco přiučit? Mládí má určitá specifika. Když jsem začínal hrát, za každou cenu jsem chtěl být moderní. Je normální, že člověk chce být současník. Sám jsem „ty staré“ odmítal, naprosto přesně si to pamatuji. Nejen lidi z naší scény, ale třeba i Louise Armstronga. Mě to prostě nezajímalo. To ale asi patří k tomu, že člověk objevuje. Odmítání věcí, vytvořených předchozí generací je přirozené, ovšem je to samozřejmě chyba. Postupně si člověk uvědomí, jak hloupý byl. Některé umělce doceňuji teprve teď, zejména toho Armstronga. O jazzu se od něj dovíte mnoho.

Se vztahem k soudobé a starší muzice je to vlastně totéž jako s tím generačním střetem. Mezigenerační rozpor existoval vždycky. Kdyby ne, asi by se vývoj zastavil. Ten střet ho žene dopředu. Záleží také na tom, jak rychle si člověk uvědomí některé věci, které jsou platné neustále. Někomu to taky nemusí dojít nikdy. V hudbě platí opravdu hodně, že přenos zkušeností, vnímání a prostě všeho je strašně důležitý. Těch mých sedmdesát let, když už jsme to jubileum zmínili, je věk, který právě k zamyšlení nad takovými věcmi vybízí. Já ale u sebe stále cítím vývoj a věřím, že mám ještě co říci či předat. Snad se nepletu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.