sobota, 17. září 2011

Jubilejní Jazzfest Brno ve skvělé kondici

Napsal(a) 

Jubilejní Jazzfest Brno ve skvělé kondici, foto Martin Zeman Jubilejní Jazzfest Brno ve skvělé kondicifoto: Martin Zeman

„Jen Bůh ví, zdali se podaří organizátorům představovat každý rok novou a svěží dramaturgii, ušetřenou opakujících se jmen domácích interpretů.“ Těmito slovy uzavíral v Harmonii v roce 2002 Vladimír Strakoš reportáž z prvního ročníku festivalu JazzFest Brno. Po desátém ročníku už víme, jak výtečně se to pořadatelům v čele s dramaturgem Vilémem Spilkou daří. Při zvaní hostů ze světa objevnost suverénně vítězí nad podbízivosti a přesto – nebo snad právě proto – má festival výbornou návštěvnost a jeho prestiž se rok od roku zvyšuje.

Ceníme-li si na brněnském JazzFestu (letos 13. 4. – 21. 4. ) hledačství napříč jazzovými styly a vyzobávání rozinek z americké, evropské i české produkce, lze považovat za ztělesnění všech těchto přístupů kontrabasistu Michaela Formanka, který vystoupil v úvodní den festivalu (13. 4.) v klubu Fléda. Mohutný muž, jehož předkové se kdysi za oceán vypravili právě z Brna, vydal v roce 2010 u prestižní německé společnosti ECM výtečné album The Rub And Spare Change, kterému například recenzent John Ephland v časopisu Down Beat přidělil pět hvězdiček. Kvarteto, které Formanek sestavil v roce 2008 původně pro jeden jediný koncert v New Yorku, dokáže posluchače překvapovat strhující smrští nápadů od první minuty koncertu. Vystoupení otevřela starší Formankova skladba Heavy Breathing , na rozdíl od triové verze (dostupné na kontrabasistově profilu na MySpace) obohacená o virtuózní part klavíru, přičemž pianista Craig Taborn se zběsile a suverénně pohyboval především v pravé části klaviatury. Free tóny saxofonu Tima Berneho se prolínaly se sóly kontrabasu, zatímco rytmickou složku obstarávali bubeník Gerald Cleaver údery do činelů a Taborn stejně nekompromisním bušením do klaviatury. Skladba plynule přešla do uvolněnější Improbable Cause a teprve po ní a krátkém úvodním mluveném vstupu zazněla první ukázka z aktuálního alba – Inside The Box , následovaná rozsáhlejší a posluchačsky náročnější Tonal Suite. Hudebníci si užívali netradičních rytmických figur a svobody hrát tu spolu (skvělé souhry saxofonu s kontrabasem), tu proti sobě (klavíristovy výlety do nejvyšších oktáv nebo nevázaná hra Formankova smyčce). Formanek má za sebou tři dekády zkušeností z amerických pódií, stál v čele několika různých sestav, avšak právě aktuální kapela mu umožnila naplno rozvinout skladatelský potenciál, který se v něm za ta léta nastřádal. Čeští posluchači, kteří jej zatím zaregistrovali pouze jako umírněného sidemana na několika albech Rudyho Linky, museli být brněnským koncertem velmi překvapeni.

JAZZROCKOVÝ VEČÍREK

Výborný zážitek nabídla také elektrická smršť v sále Semilasso v neděli 17. dubna. Americký kytarista Mike Stern, který si u nás na nedostatek fanoušků nemůže stěžovat, totiž do Brna jako svého spoluhráče přivezl mimo jiné Davea Weckla, časopisem Modern Drummer označeného za jednoho z 25 nejlepších bubeníků na světě. A publikum – podle reakcí v předsálí – se skutečně dělilo na „sternovce“ a „wecklovce“. Kapela svůj set zahájila staršími skladbami – úvodní To Let You Know pocházela z alba Jigsaw (1989), druhá Avenue B z CD These Times (2003). Stern, absolvent bostonské Berklee College Of Music, mezi jehož vzory patřili mimo jiné Jimi Hendrix a Eric Clapton, nestrhával pozornost pouze na sebe, ale ukázněně se publiku předvedl jako člen silného týmu. A tak se hned v úvodu v sólech představili všichni čtyři hráči (Stern, Weckl, saxofonista Bob Malach, baskytarista Tom Kennedy). Většina koncertu se nesla ve znamení jazzrockové fúze s přesnou a nápaditou rytmikou. Weckl dostál pověsti excelentního hráče, kterému je i nejbohatší bicí souprava malá. Přitom kdo zhlédl některý z jeho sólových projektů minimálně na videu, dobře ví, že se za Sternovými zády ještě držel zpátky, aby nechal naplno vyznít kolegovy kompozice. Nejlépe se to ukázalo v okamžiku, kdy Stern předváděl na kraji pódia nekonečnou ambientní jízdu, kterou Weckl pouze lehce (a přitom osobitě) přibarvoval perkusemi. Samotný Stern se však do pozadí stahoval také – v Avenue B dostal prostor pro načrtnutí melodie basista Kennedy, zatímco kapelník mu pouze ostinátně přitakával. Mike Stern se navíc představil ve dvou sympatických nehudebních polohách – když za pódiem nadšeně fandil svým předskokanům, jazz-soulovému Will Bernard Triu, a jako vtipný obchodník, který z pódia opakovaně nabízel své zboží výkřiky „Sídý, sídý“.

Že k současnému jazzu patří humor, dokázalo na JazzFestu hned několik českých sestav. Na Jaromíra Honzáka a jeho vtipné průvodní slovo se vždy těším a zklamán jsem nebyl ani tentokrát při koncertním uvedení debutového alba jeho formace Face Of The Bass. Z něj zazněly v brněnském HaDivadle jak autorské kompozice Jaromíra Honzáka a Michala Nejtka na pomezí moderního jazzu a elektronické hudby, tak překvapivé a nápadité coververze skladeb skupin Abba (Dancing Queen s geniálně vypreparovanou ústřední melodií) a Röyksopp (Poor Leno ). A kapela přidala premiéru nové skladby Laika , opět vtipně okomentovanou. Na Face Of The Bass navázalo Limbo s týmž bubeníkem (Roman Vícha) a klávesistou (Nejtek), přičemž frontman Pavel Hrubý se v roli vtipného průvodce Jaromíru Honzákovi minimálně vyrovnal. Známému sloganu z JazzFestu – „hudba Spojených států severoamerických“ – učinil zadost snahou o co nejameričtější výslovnost názvu skladby Native Country. Když pak tutéž kompozici zařadil do hudebního žánru country, ocenila to posluchačka v první řadě sportovním zvoláním „Umííí“.

PROGRESIVNÍ VERTIGO

Česká jména se sice na JazzFestu nutně opakují, avšak zpravidla po několika ročnících a v souvislosti s novými projekty. Limbo tak na festival přijelo po čtyřech letech, a to ve své elektro-akustické inkarnaci s posílenou harmonickou složkou. Vertigo od svého minulého angažmá na JazzFestu (2006) rozšířilo sestavu o Dorotu Barovou a logicky ze svého názvu vypustilo slovo Quintet. Především však posunulo svoje hudební hledačství o notný kus dál. Na novém albu Metamorphosis ubylo jednoduše čitelných melodií typu Rozprávky Vojtěcha Procházky z prvního alba. A při pódiové prezentaci skupina už tak složité struktury nových skladeb dekonstruuje na fragmenty melodií, na překvapivé rytmické zvraty a na mozaikovité pasáže freejazzové, alternativní (polský zpěv Doroty Barové, doprovázený samply) a teatrální. Muzikanti improvizovaně berou předměty z košíku a tlučou jimi do bicí soupravy, Procházka využívá možností preparovaného klavíru podobně jako ve svém triovém projektu a o chvíli později se promenuje s dřívky v rukou mezi publikem. Ovšem v okamžiku, kdy posluchač ztrácí pocit jakékoli struktury, spustí celá kapela v dokonalé souhře silnou melodii a dokáže, že i v těch nejsvobodnějších pasážích má vše dokonale pod kontrolou.

Vedle progresivních výbojů si však návštěvníci festivalu dostatečně užili i kvalitního mainstreamového jazzu v podání Robert Balzar Tria nebo konejšivé a mistrovsky zahrané akustické hudby Tomáše Lišky v triu s bandoneonistou Danielem DiBonaventurou a s geniálním kytaristou Davidem Dorůžkou. Ani letos na festivalu nechyběl ženský zpěv (Češka Elena Sonenshine a Američanka Carla Cook), i tentokrát se představil jeden ruský sólista (saxofonista Dmitry Baevsky), zatímco novinkou byl na JazzFestu cimbál (Zuzana Lapčíková Quintet). Instrumentální jazz coby duchovní poselství nabídl americký bubeník Dan Weiss ve svém uceleném projektu Timshel, inspirovaném svobodou vyjádřenou biblickým slovesem „Smíš...“. Celý festival zakončily 21. dubna oslavy 70. narozenin kontrabasisty Vincence Kummera, který na pódiu představil hned pět (!) čerstvě natočených CD. Výmluvnější odpověď na údajnou krizi hudebního průmyslu si snad ani nelze představit.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.