Josef Vejvoda Trio – The Affinity

Kryštof Marek – piano, Ondřej Štajnochr – kontrabas, Josef Vejvoda – bicí. Nahráno: Studio Svárov, 3/2010. Vydáno 2010. TT: 62:02. 1 CD Arta F10194.

Po nedávném debutu Tomáše Hobzeka u nás vyšlo další vydařené album pod bubenickým vedením. Josef Vejvoda je sice o více než třicet let starší, ale na poslech by to znát ani být nemuselo. Podíl na tom mají především vynikající spoluhráči a silný repertoár.

Na tom se rovným dílem podílejí všichni tři členové a autorství kompozic se na albu téměř pravidelně střídá. Kapele nejvíce sedí rychlé latiny s běhavými melodiemi, ovšem nechybí samozřejmě blues, typická jazzová balada ani groove či špetka minimalismu. Každý autor je dostatečně všestranný a přispěl zjevně odlišnými skladbami.

Témata jsou hodně melodická, někdy formálně relativně prostá, založená na silném motivu, jindy (a častěji) mají více rytmicky a harmonicky kontrastních částí. Celkové vyznění kompozic i sól je moderní, ale ne zas příliš komplikované či zadumané. Navíc aranžérsky a obsahově hustější snímky jsou ve správnou chvíli vyváženy vzdušnějšími, takže posluchač má možnost se nadechnout. Výběr a pořadí tracků byly zkrátka zvoleny velmi dobře.

U některých kapel, které vedou hráči, jejichž nástroj není primárně sólový, se někdy setkáváme s problémem, že právě jejich instrument je příliš dominantní. The Affinity je další z nahrávek, která se tohoto trendu naštěstí nedrží. Bicí dostanou větší prostor jen na začátku druhé skladby. Na albu je však možná zbytečně moc basových sól, ač je logické, že nemůže stále sólovat jen klavír. Možná kdyby jich bylo míň a byly delší, vyznění by bylo vyváženější. Jinak ale rytmika plní svou úlohu znamenitě. Při doprovodu klavírního sóla semknutě drží groove a příliš výrazně „netvoří“, což rozhodně není špatně.

Kdo trio táhne svým nasazením kupředu, je v první řadě Kryštof Marek , známý nejen jako pianista, nýbrž také coby skladatel, aranžér a dirigent pohybující se v různých žánrech, přičemž ve všech velmi úspěšně. Se stejnou zběhlostí ovládá tradičnější melodické hraní i modernější přístup, vyžaduje-li to harmonická struktura kompozic. Jeho úhoz a přístup připomíná Mateje Benka (ačkoli ten je ještě větší melodik) – uvolněnost, dokonalé zvládnutí nástroje a vše přesvědčivě vyhrané i v rychlých tempech. Inteligentní a muzikální fráze dávají tušit bohatou a dostatečně vstřebanou znalost stylů klasických jazzových pianistů.

Některá klavírní tria unavují přílišnou jednotvárností zvuku a repertoáru. Toto album tímto problémem netrpí. Je kompozičně zajímavé, stylově pestré a hráčsky na vysoké úrovni. Při jeho poslechu necítíme snahu dělat veliké sofistikované umění, spíše hráčskou zralost, radost a upřímnost. A to je hlavní.

Body: 4 z 6

Sdílet článek: