středa, 1. prosinec 2010

Josef Vejvoda - mezi jazzem a klasikou

Napsal(a) 

Josef Vejvoda - mezi jazzem a klasikou, foto Pavel Císař Josef Vejvoda - mezi jazzem a klasikoufoto: Pavel Císař

Josef Vejvoda, syn Jaromíra Vejvody, autora slavné polky Škoda lásky, která podle slov generála Eisenhowera pomáhala vyhrát druhou světovou válku, oslavil letos své pětašedesátiny. Dnes už nikdo nezaregistruje, že Škoda lásky má ve své melodii synkopy, které tehdy okouzlily Josefova tatínka, jinak vévodu české lidovky. Syn jim však podlehl dokonale: stal se z něho bubeník, který hrál v řadě špičkových jazzových comb šedesátých a sedmdesátých let. Patnáct let hrál v big bandu v rozhlase a posledních dvanáct let hraje jazz většinou se svým triem. Tedy s pianistou Kryštofem Markem a basistou Ondřejem Štajnochrem. Ale jeho pětašedesátka ho zastihuje v docela jiné podobě.

„Musím přiznat, že trošku méně hraju, ale o to víc skládám, což mě těší. Jestli si pamatuješ, tak já jsem hrával dopoledne i odpoledne v rádiu, točili jsme každou chvíli nějakou desku, nebo hráli v klubech, do toho zájezdy doma i do zahraničí, prostě jako bubeník jsem byl v jednom kole. V poslední době je to trochu jinak: s triem hraji třeba jednou za měsíc. Občas se ale naskytne výjimečná příležitost. Pavel Šporcl mě pozval, abych se svým triem v listopadu odehrál turné koncertů nazvané Pocta Mistrům v sedmi největších českých městech. Orchestrálními partnery mu byli Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava a Severočeská filharmonie Teplice. Na koncertech zazněla například Sarasateho Carmen, Sukova Píseň lásky, Dvořákův Mazurek či Koncert D dur E. W. Korngolda, ale také moje skladba Novelty concerto, neobvyklý houslový koncert, který jsem Šporclovi napsal a před šesti lety věnoval.

Velice mě těší, že se na mne v posledních letech obrací soubory malé i větší, mužské i ženské sbory, renomované orchestry nebo sólisté vážné hudby, abych jim napsal nové skladby. Z toho mám radost: když si někdo objedná skladbu, tak ji zřejmě chce a bude hrát, a to je něco docela jiného, než kdybych psal desítky kompozic a pak je sám někomu nabízel.“

To je dosti podstatná změna. Myslím, že se teď objevují i „vážné“ koncerty z tvých skladeb. Připravuje se v nejbližší době něco takového?

Bylo jich už několik a budou další. Koncem listopadu se v sérii koncertů Sukův hudební Štiřín uskutečnil koncert k mým 65. narozeninám s mým triem a Kociánovým kvartetem. Zazněl tam můj první smyčcový kvartet – Zbraslavský, Hommage a Karel Krautgartner, který si u mne objednal pan prof. Jiří Hlaváč. Mě pan Krautgartner porotcoval v mezinárodní soutěži talentů roku 1967, takže jsem k němu měl velice úzký vztah. Na příští rok 2. února už mám smlouvu na koncert mého tria s hradeckou filharmonií, kde zazní moje pětidílná suita Celebration. Jako host si s námi zahraje i saxofonista Petr Král.

Pokud jde o tvé vlastní hraní, to je většinou s tvým triem?

Ano, hráváme většinou v triu, ale občas si pořadatelé objednají i nějakého hosta. To býval Štěpán Markovič, později Marcel Bárta a teď v poslední době to bývá Petr Král. Bývají to ale i hosté ze zahraničí, jako např. rakouský trumpetista Lorenz Raab.

Josef Vejvoda - mezi jazzem a klasikou, foto Pavel Císař Josef Vejvoda - mezi jazzem a klasikoufoto: Pavel Císař
Oba členové tvého stálého tria, pianista Kryštof Marek a basista Ondřej Štajnochr, pracují taky v oblasti vážné hudby, a myslím, že na hře tria je to taky slyšet.

Určitě – a já jsem rád, když nás pořadatelé zvou na koncerty nebo festivaly vážné hudby, ať už jako „jazzovou vložku“, nebo ke společnému vystoupení s klasickými soubory. Tak jsme hráli třeba na Janáčkově máji v Ostravě. Hráli jsme tam více než hodinový koncert a obecenstvo, navyklé na docela jiný druh hudby, poslouchalo pozorně. Reagovalo na to potleskem ve stoje a museli jsme několikrát přidávat. Na nějakém jazzovém vystoupení se na potlesk ve stoje nepamatuju.

Jistě – každá ta oblast má vlastní zvyklosti a tleskat ve stoje nepatří právě k etiketě jazzových klubů. Ale pro tebe je hlavní to, že tvoje trio může dnes oslovit i posluchače vážné hudby. To tady dřív opravdu nebylo. A možná, že to odpovídá i tomu zvýšenému zájmu symfonických orchestrů a jiných těles o tvé skladby.

To vzniklo vlastně náhodou. Někdy před sedmi lety jsme hráli v klubu s Bennym Baileym a přišel se podívat i Pavel Šporcl. Po koncertě jsem mu jen tak v žertu řekl: „Nemohl bych pro vás něco napsat?“ No tak napište, řekl na to a nic dál se chvíli nedělo. Asi o rok později jsem mu zavolal: „Tak Pavle, já jsem pro vás napsal takový malý koncert. Jmenuje se to Novelty Concerto.“ Pavel přišel, já mu ukázal noty a pustil demo verzi, on řekl, jo to se mi líbí, to budu hrát. Krátce nato bylo turné s teplickou filharmonií. Pan ředitel mně volal, abych mu řekl název té skladby, kterou budu hrát s Pavlem Šporclem. Novelty Concerto, řekl jsem mu, a pak jsem se zatajeným dechem dodal: „A nedalo by se tam zahrát i něco jiného z mého pera?“ Tak mi řekněte názvy, pravil pan ředitel. Přiznávám se, že jsem žádné skladby neměl. Řekl jsem panu řediteli, že ty názvy zavolám zítra.

Druhý den jsem nahlásil další dvě skladby včetně stopáže. Což bylo skoro 45 minut hudby. Pětidílná suita Celebration a třídílná Brazilian Pearl Jubilee. Skladby jsem napsané neměl, ale pan ředitel je nahlásil pořadatelům a dal je na plakát. Tenkrát byl celý koncert, mimo jedné skladby, z mého pera, to bylo skvělé.

Takže historie se může nejen opakovat, ale i obrátit na ruby. Dvořák si v jednom dopise – myslím, že svému nakladateli Simrockovi – na jeho urgenci stěžuje, že muziku má napsanou, jen prý mu k tomu chybějí ty „titule“.

No, do koncertu v Teplicích to bylo v pořádku a nakonec z toho bylo dvanáct koncertů po celé republice. Pár lidí si všimlo, že to je něco docela jiného, než co jsem vlastně dosud dělal, a nějak se to rozkřiklo. A můj bývalý spoluvoják Karel Čurda, hornista z Janáčkovy filharmonie, se mi ozval z Ostravy: Tys napsal pár zajímavých skladeb – něco takového by se nám zrovna hodilo, napiš také něco pro nás. Potřebujeme skladby pro hornový kvartet, pro dechový kvintet, pro žesťový soubor Janáčkovy filharmonie – a přesně uváděl ducha i názvy skladeb, které bych měl napsat. Objednal si třeba duchovní písně na latinské texty. Řekl jsem mu, Karle, ale něco takového jsem já nikdy nedělal. A on, že to nevadí, napiš to, my to chceme od tebe. A tak vznikaly postupně skladby jako Ave Maria, Pater noster nebo Salve regina, Král slávy, Pocta J.J. a další. Jsem vlastně Karlu Čurdovi vděčný, že si u mne objednal tolik skladeb, sám, bez objednávky, bych je asi nenapsal. Jedna z těch nejpodařenějších, které zůstaly na repertoáru, byla Salve regina – tu si Karel objednal pro Pěvecký sbor moravských učitelů a hornový kvartet. Panu sbormistru Šimáčkovi se to zřejmě líbilo, protože mi po premiéře řekl, to nám napište i pro smíšený sbor a pište dál. Na našich koncertech má vaše Salve regina největší úspěch. Tak co si člověk může přát víc, když mu něco takového řekne sbormistr renomovaného sboru?

To je ovšem velká změna proti časům, kdy jsi hrával s SHQ nebo s jinými soubory a soustřeďoval ses především na ten herní prožitek jazzového bubeníka.

Mám pocit, že mi osud přihrál něco, s čím jsem nikdy nepočítal. Skladbu jsem nestudoval a nebýt náhodného setkání s Pavlem Šporclem, později s Karlem Čurdou, asi by skladby, které jsem před tím jmenoval, a bylo jich daleko více, nikdy nenapsal.

Josef Vejvoda - mezi jazzem a klasikou, foto Pavel Císař Josef Vejvoda - mezi jazzem a klasikoufoto: Pavel Císař

Možná, že to je vlastně jen rozšíření tradiční jazzové praxe: jazzman musí být připraven vyrovnat se s jakýmkoliv obsazením, které se zrovna na pódiu sejde. A podle staré tradice se musí vyjádřit přijatelným a srozumitelným způsobem i na relativně malé a přehledné ploše. I tohle možná část dnešních posluchačů vážné hudby vítá jako jisté odlehčení. Ale tyhle rozšiřovací tendence pronikají i do tvé jazzové činnosti. Na koncertu Jazzu na Hradě k tvým pětašedesátinám jsi měl najednou dva hosty, kteří se do značné míry vymykají jazzovému mainstreamu.

To je vlastně zásluha hradní dramaturgie. Když se mnou sjednávali tenhle koncert, poptávali se, jestli bych nemohl ke svému triu a k Petru Královi přizvat třeba nějakého vibrafonistu nebo houslistu: v těch šedesáti koncertech, které tam odezněly, měli klavírních trií asi hodně a docela prý by uvítali nějakou barevnou změnu. V prvním okamžiku jsem si nedokázal vzpomenout, koho bych mohl sehnat. Ale od Káji Růžičky jsem dostal tip na Stano Palúcha a ten s sebou místo vibrafonisty přivedl cimbálistu z Moldávie, Marcela Comendanta. Hraje mistrovsky a v jazzu se cítí vysloveně doma – takový cimbál jsem opravdu ještě neslyšel. Takhle jsme si spolu zahráli poprvé a vlastně skoro bez zkoušky a po koncertě jsem zjistil, že to byla skvělá volba. Tento live koncert vyšel v říjnu na desce a mám pocit, že patří, spolu s live záznamem s Bennym Baileym z přerovského festivalu, k mým nejlepším CD.

Ale tahle náhoda dokonale vyšla. Palúchovy housle znějí trochu jako Stéphan Grappeli, ale současně – s tím „vibrafonovým“ cimbálem – přinášejí i trochu folklórního zabarvení. Tohle překračování hranic mezi jednotlivými žánry, ať už jde o jazz, vážnou hudbu, world music nebo cokoliv jiného, je zřejmě pro dnešní dobu docela příznačné. A mladá generace jazzmanů je tomu velice otevřená. Ty patříš ke generaci, která spoluvytvářela tu historicky druhou, po-swingovou „zlatou“ éru našeho jazzu v šedesátých letech. A přitom se ke své pětašedesátce představuješ na docela jiné parketě. Jak se teď díváš na naše mladé muzikanty?

Dnes je u nás strašně moc mladých muzikantů, kteří hrají skvěle. Nestačím to všechno sledovat, protože do klubů už nechodím tak často jako dřív. Ale když je občas slyším, tak před nimi smekám. Oni ovšem mají také jiné možnosti, než jsme měli my. Když jsem začínal s Kájou Velebným, jediným zdrojem informací ze zahraničí pro nás byly rozhlasové pořady Willise Conovera na Hlasu Ameriky. Pro dnešní generaci už není problém si do té Ameriky prostě zajet. Pro nás byl Willis Conover jednoduše jediný profesor – jiná cesta tu nebyla. Ale myslím si, že jsme to tenkrát nedělali tak úplně špatně. Petr Král, s kterým jsem teď začal zase hrát po víc než dvaceti letech, mi nedávno poslal na pásku nějaké staré nahrávky, které si při svém odchodu do Německa vzal s sebou. A já jsem se ho musel zeptat: To na ty bicí jsem opravdu já? Byl jsem sám velice mile překvapený.

A pojďme zase do přítomnosti. Co tě teď v nejbližší době čeká?

Mám před sebou dvě neuvěřitelně krásná zadání. Jitka Hosprová, skvělá violistka, mě požádala, jestli bych jí napsal koncert pro violu a komorní orchestr, což bych pro ni velice rád udělal. A Alfred Strejček mně nabídl možnost spolupráce. Měl bych napsat melodram na básně Rainer Maria Rilkeho. Pokud se mi povedou tyhle dvě věci, budu mít dojem, že jsem zase postoupil o stupínek dál.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.