středa, 28. březen 2018

Jono Heyes a jeho devět poutníků

Napsal(a) 

Zpěvák, skladatel a hudebník Jono Heyes (vystupuje také pod jménem Jono Bono) se ve své tvorbě inspiruje tradiční kulturou svého rodného Nového Zélandu i hudbou Afriky. Cestuje světem, potkává hráče z různých zemí a s nimi nahrává svá alba. Na jeho novince 9 Pilgrims najdeme silný český otisk. Ve dvou písních zpívá písničkářka Beata Bocek a v jedné skladbě si na akordeon zahrál Tomáš Háček z brněnské skupiny Listolet. Navíc Jono Heyes před­nedávnem s rodinou přesídlil na nějaký čas do Brna.

Vaše nové album se jmenuje 9 Pilgrims (Devět poutníků) a obsahuje devět písní. Znamená to tedy, že jednomu poutníkovi odpovídá jedna skladba? Ano, přesně tak. Ten koncept je naprosto jednoduchý. Každou píseň na albu můžeme metaforicky vnímat jako jednoho poutníka, který je na cestě někam do nitra. Zvnějšku to možná vypadá, že každá z cest vede někam jinam, ale ve skutečnosti je to zřejmě jediná cesta, která míří k jednotě nebo k něčemu, co můžeme nazvat univerzálním vědomím nebo Bohem. V každé z písní má tato jednota jinou tvář, ale všechno jsou to tváře Boha nebo univerzálního vědomí.

Bylo od počátku jasné, že písní bude právě devět? Především bych měl říct, zda šlo o vědomou, nebo nevědomou záležitost. Na písních obvykle pracuji delší dobu. Například druhá skladba na albu, Mama Yeva, ve které vnímám Zemi jako vrstvu vědomí, vznikala sedm nebo osm let, než jsem si za ní skutečně stál. Podobně to bylo i s názvem alba – idea čísla devět se vynořovala postupně. Devítka v sobě skrývá určitou integritu. Je to zajímavé číslo a já k němu mám osobitý vztah. Vzpomínám si na okamžik, kdy mi jako malému klukovi otec vysvětloval, že devítka má „zázračnou“ vlastnost: Když ji násobíte, čísla rostou – 9, 18, 27, 36, 45…, – ale zároveň v sobě obsahují řadu číslic, které jdou sestupně: 9, 8, 7, 6, 5… A právě to, jak se násobky devíti pohybují současně oběma směry, mi připadá jako nějaká magie. Fascinuje mě to. Zároveň však nevím, jestli se idea devíti nevynořila odněkud z mého nevědomí. V každém případě jsem si s významem tohoto čísla chtěl hrát.

Skupinu s názvem Mama Yeva jste založil před deseti lety a postupně do ní zvete hudebníky z různých zemí. Jak se za těch deset let změnil koncept této kapely? Koncept skupiny Mama Yeva stále vnímám jako něco, co se nachází mimo mne, co mě přesahuje. Je to pro mne něco jako Gaia, jednota života a věcí. Mama Yeva tedy zůstává stále sama sebou a náš přístup k hudbě vychází stále z téhož étosu. V momentě, kdy skupina vznikla, i nyní, kdy jsme vydali nové album, stále platí, že vzájemně sdílíme svůj vztah k Zemi a že jsme si také vědomi, jaký vliv máme na ekosystémy a jeden na druhého. V tomto smyslu je pro mne tedy Mama Yeva stále stejná. Pořád má tyto přesahy.

Na trubku, klavír a také basu na vašem novém albu hraje Trevor Coleman. Trevor Coleman je pozoruhodná postava, úžasný jazzový skladatel, který byl za své filmové kompozice třikrát nominován na Emmy a spolupracuje s National Geographic na dokumentech o přírodě. Já jsem jej potkal asi před sedmi lety při jednom vystoupení na univerzitě a hned jsem věděl, že to, co dělá, se mi líbí a že bych to chtěl více prozkoumat. Mimochodem Trevor nedávno dokončil úžasný projekt, ve kterém se snaží probádat téma polyrytmů a polycyklů. Použil v něm různé sekvence čísel, které se vzájemně překrývají. A já cítím jako požehnání, že Trevor toho tolik ze svého umění přinesl na mé album – svou duši, svůj důvtip, svou jazzovou tvořivost. Velkou část sól na albu hraje právě on.

Právě na posledním albu z trilogie polycyklů Trevora Colemana zpívá Beata Bocek. Tuším, že za jejich setkání můžete právě vy. Nepřemýšlím o tom tak, že bych za jejich setkání přímo mohl. Na životě je zajímavé to, jak moc toho v něm ovlivňují náhody nebo to, co v křesťanství nazýváte prozřetelnost. Mně Beatu kdysi doporučil jeden přítel a ona s námi na Novém Zélandě zpívala. A díky tomu se pak seznámila s Trevorem. Takže vznikl takový trojúhelník.

Beata zpívá i na albu 9 Pilgrims. Jaká je tam její role? Beata zpívá právě v písni Mama Yeva, kterou otevírá něčím, co bych možná – když si vypůjčím termín z indické hudby – nazval „alap“. Jedná se o hudební improvizaci, v níž se zpěvák snaží napojit na duchovní zdroj. Beata zpívá ve svém vlastním jazyce ještě předtím, než začne samotná píseň, a já cítím, že je silně napojena na něco, co nás přesahuje. Jsem tedy přesvědčen, že právě ona je tou správnou osobou, kterou jsem potřeboval, aby tuto píseň uvedla.

V písni A Little Bit Of Love hraje na akordeon další český muzikant, Tomáš Háček. Tomáše vnímám jako velmi inspirativního člověka v několika směrech. Je to génius divadla, tvoří filmy i hudbu a já jsem mu svěřil píseň A Little Bit Of Love. On totiž dokáže vymyslet jednoduchou melodii a prosté, jakoby popové fráze, a právě tato skladba se k němu tedy hodila.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 3/2018 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.