neděle, 24. červen 2012

Jonathan Kreisberg - stojím na ramenou obrů

Napsal(a) 

Jonathan Kreisberg - stojím na ramenou obrů, foto Martin Zeman Jonathan Kreisberg - stojím na ramenou obrůfoto: Martin Zeman

Kytarista Jonathan Kreisberg vystoupil na brněnském Jazzfestu 20. dubna. Od odpoledne byl na roztrhání. Po zvukové zkoušce hovořil do televizních kamer, poté čtvrt hodiny pózoval festivalovému fotografovi a v době, kdy už měl být se svou kapelou na večeři, stále ještě odpovídal na otázky pro Harmonii. S úsměvem, jak se na správného Američana sluší. Večer pak svým koncertem dokázal, že optimismus a dobrá nálada k němu patří naprosto přirozeně. Mimochodem 10. června Jonathan Kreisberg oslavil 40. narozeniny. Na dálku blahopřejeme.

Narodil jste se sice v New Yorku, ale vaše rodina se poté přestěhovala do Miami a tam jste také studoval na New World School of Arts a na University of Miami a začal se svou aktivní kariérou. Jak velký vliv mělo na vaši hudbu prostředí, ve kterém jste na Floridě vyrůstal? Miami se od New Yorku velmi liší a pro mne byl fakt, že jsem vyrůstal právě tam, zajímavý a přínosný. Cítil jsem se sice jako Newyorčan, kterého tam někdo vystrčil, ale současně musím uznat, že Miami je mimořádné město. Jako student jsem samozřejmě ocenil tamní počasí, ale bavilo mě i to, že jsem tam jako muzikant mohl bez problémů fungovat v mnoha projektech různých žánrů. To by se mi v New Yorku nemohlo stát, protože tam jsou jazzoví muzikanti mnohem víc zacílení pouze na jazz. Já, když jsem začínal hrát aktivně na kytaru, věnoval jsem se současně klasické hudbě a rocku. A když jsem se později přeorientoval na jazz a začal jsem se hudbou zabývat víc do hloubky, nebránilo mi to v tom, abych paralelně fungoval v různých dalších sestavách. Získal jsem tak široký hudební rozhled.

Ovšem z Miami jste se nakonec do New Yorku vrátil... Ano, a i já jsem se v New Yorku zaměřil na jazz. První sestava, se kterou jsem v New Yorku hrál, byla velmi ortodoxní – kytara, kontrabas, bicí. Několik let jsem se zabýval tím úplně nejtradičnějším jazzem a hrál především standardy. Postupně jsem se však začal čím dál víc otevírat a dnes se v mé hudbě odrážejí i další styly, na kterých jsem vyrostl v Miami. Ty kombinuji s klasickým jazzem, kterému jsem se přiučil v New Yorku.

Zmínil jste, že jste v Miami hrál klasickou hudbu a rock. Ovlivnila vás i kubánská nebo obecně karibská hudba? Samozřejmě, byl jsem jí obklopen. Hrál jsem s haitskými muzikanty a v dalších kapelách tohoto typu.

Na University of Miami jste působil v Concert Jazz Bandu, s nímž jste měl možnost koncertovat v Brazílii. Měla tedy na vaše uvažování o hudbě vliv i brazilská scéna? Měla, ale v tom se asi příliš neliším od většiny ostatních jazzových muzikantů. K brazilské hudbě máme obecně hluboký vztah, což je asi dáno stavbou tamních melodií a bohatstvím harmonií, které mají k jazzu blízko. Brazilští umělci s jazzmany často spolupracují. Typickými příklady jsou Stan Getz a João Gilberto nebo Antonio Carlos Jobim, a dále úžasné partnerství Miltona Nascimenta a Waynea Shortera. A na mých albech tuto inspiraci samozřejmě najdete také.

V New Yorku jste se zaměřil na tradiční jazz, ale dnes hrajete moderněji. Co pro vás v současné době znamená jazzová tradice? Nikdy nechci přervat pouto, které mě k tradici poutá. Možná to není moderní, ale já se k tradici hrdě hlásím a cítím se být její součástí. V angličtině máme úsloví: Stojíme na ramenou obrů. A právě o to se svou hudbou snažím: respektuji všechno to krásné, co tu bylo přede mnou, jen to chci trošku přizdobit. Vymýšlím sice nové melodie, ale ty vždycky vycházejí z jazzové tradice. Jsem součástí jedné velké jazzové rodiny.

Kdo jsou vaši oblíbení obři, na jejichž ramenou stojíte? Mí nejoblíbenější velikáni jsou John Coltrane, Keith Jarrett, Miles Davis, Wayne Shorter, Thelonious Monk. Na jazzu mám rád to, že na rozdíl od popu není tak propojený s trhem, nejsou v něm takové rozdíly mezi největšími hvězdami a námi ostatními. Zmínění velikáni působili nebo působí přímo mezi námi a my se od nich můžeme učit, a tím jim vzdávat hold.

S mnoha slavnými osobnostmi jste také spolupracoval. Kdo z nich vás nejvíc ovlivnil? Asi největší škola je pro mne hraní po boku Dr. Lonnieho Smithe. Přemýšlí tradičně, má úplně jiný styl uvažování než většina současných muzikantů. To nejdůležitější pro něj představuje schopnost vyprávět hudbou příběh a tím posluchače oslovit. Myslím, že se do mé hudby něco z tohoto myšlení dostalo. Mé skladby jsou díky tomu komplexnější a snad jim lidé o něco víc rozumí.

Snažíte se tedy v první řadě vyprávět příběh, když skládáte hudbu? Svým způsobem ano. Nejsou to nutně příběhy v pravém slova smyslu, i když i o to se někdy snažím, ale jde mi o to, aby lidé z mé hudby měli nějaký pocit. Hudba by neměla být jen intelektuální cvičení.

Jonathan Kreisberg - stojím na ramenou obrů, foto Martin Zeman Jonathan Kreisberg - stojím na ramenou obrůfoto: Martin Zeman
Předpokládám, že když se takto snažíte instrumentální hudbou vyprávět příběh a nastínit nějaký pocit, asi jsou pro vás hodně důležité názvy skladeb. Ano, to je pro mne opravdu důležité téma, i když k němu přistupuji pokaždé jinak. Někdy vymyslím nejprve název. A jindy mám hudbu dávno hotovou a dlouho přemýšlím, jak skladbu pojmenovat. Na svém nejnovějším albu Shadowless mám například skladbu Twenty One, což je prostě označení rytmu – jedenadvacet osmin. Původně to byl jen pracovní název, který se však posléze stal názvem definitivním. Příběh nebo pocit je v tomto případě ukrytý v hudbě samotné a já jsem nemusel hledat nic složitého. V jiných skladbách ale ukrývám mnohem konkrétnější příběhy. Moje kompozice From The Ashes je například inspirovaná New Yorkem po útocích 11. září a tím, jak jsme po této temné události znovu nabývali sil. A dále jsou případy, kdy mě současně inspiruje hudba a nějaký konkrétní příběh. Na mém novém albu je skladba The Common Climb , což má být takový vtípek. V její bluesové náladě je skryté poselství, že my všichni, muži i ženy, se pokoušíme šplhat životem a prodrat se k tomu lepšímu, což není vždycky jednoduché. Ovšem stejně tak pomalu stoupá vzhůru i samotná melodie. Do jediného názvu jsem ukryl význam hudební a současně filozofický.

Zmínil jste 11. září. Jste hrdý na to, že jste Američan, respektive Newyorčan? To je těžká otázka. Trochu se bojím pojmu národní hrdost a nechci se k němu moc hlásit. V první řadě jsem pozemšťan. Češi, Francouzi, Španělé, všichni lidé, které potkávám, jsou pro mne bratři stejně jako Američané. Ale na druhou stranu fakt, že jsem v New Yorku prožil 11. září a že je to město, ve kterém jsem se narodil, může za to, že jsem skutečně hrdý na to, že jsem Newyorčan. Bude to navždy důležitou součástí mé osobnosti. Takže ano, hrdý jsem, ale jedním dechem dodávám, že jako posel hudby cestuji kolem světa a snažím se na lidech vnímat to pozitivní. A tím, co dělám, chci lidi spojovat.

A vnímáte zásadní rozdíly mezi jazzovými posluchači ve Spojených státech a v Evropě nebo jinde ve světě? Jen nepatrné. Samozřejmě že někde lidé dávají své nadšení mnohem víc najevo, jsou otevřenější. Jinde sice poslouchají bez emocí, ale to neznamená, že by se jim to líbilo méně. Nedávno jsme koncertovali ve Finsku, což je velmi klidná země. Ale dohrajete, a každý si s vámi přijde potřást rukou, spousta lidí si koupí cédéčka. Jsou tedy introvertnější, ale součástí mé práce je snaha oslovit je hudbou a navázat s nimi spojení. A to se i v takových případech daří.

Kapela, se kterou jste vystoupil na JazzFestu v Brně, se jen částečně překrývá se sestavou, která natočila album Shadowless. Jednotícím prvkem je saxofonista Will Vinson, který na koncertech zvládá obsluhovat i klavír. Podle jakých kritérií si spoluhráče vybíráte? V New Yorku to funguje tak, že se každý kolem sebe snaží vytvářet okruh více či méně stabilních spoluhráčů, kteří jsou mu ideově blízcí. Se všemi členy své kapely sdílím respekt k tradici, ze které vycházíme a kterou studujeme, ale zároveň se nebojíme nových, a občas i dost šílených nápadů. Saxofonista Will Vinson uvažuje především při hraní melodií podobně jako já. Ovšem stejně důležití jsou pro mne i basista a bubeník. Teď mám v kapele nového mladého bubeníka, Colina Stranahana, který na albu ještě nehraje. I on ohromně ctí tradici a zároveň dokáže hrát s velkým feelingem. A Joe Martin je původně vystudovaný violoncellista a logiku tohoto nástroje přenáší i do svého hraní na kontrabas.

Věnujete se stále i klasické hudbě? Trochu ano, ale spíše jen tak doma pro radost. Hodně však vážnou hudbu doma poslouchám. Mou nejoblíbenější skladbou je Hindemithova Sonáta pro harfu . Je nádherná, vyrovná se největším kytarovým mistrům světa. Rozdíl je jen v tom, že harfa má přece jen více strun...

Vaše progresivně rockové období je už minulostí? To bylo opravdu hodně dávno, ještě v Miami. Ale myslím, že něco z toho se odráží ve způsobu, jakým dnes hraju. Se svou současnou kapelou se sice věnujeme jazzu, ale občas v našich skladbách najdete také prvky fusion nebo progresivního rocku. Snažím se být otevřený. Velmi důležitá je samozřejmě práce s dynamikou, která zcela chybí mnoha rockovým kapelám. Hrají pořád nahlas, a tím se v jejich hudbě mnoho ztrácí. V rocku jsou potřeba oba extrémy – hrát nahlas i potichu – a to je důležité i pro mne.

Protože hodně vycházíte z vážné hudby a také z jazzových standardů, zajímalo by mě, jak velkou roli ve vaší hudbě hraje improvizace. Jako v každém jiném jazzu. Nehraji žádný free jazz, mé skladby obsahují pevně dané části i improvizované momenty. Máme daná témata, harmonie, koncept, ale v určitých momentech se může stát prakticky cokoli.

Vícekrát jsme zmínili vaše nejnovější album Shadowless. Čemu dalšímu se v současné době věnujete? Teď trávím hodně času se svou kapelou, což mě velmi těší. Kromě toho jsme s Dr. Lonniem Smithem natočili živé album The Healer , které vyjde za několik měsíců. A příští věc, kterou bych chtěl udělat, bude sólové kytarové album. Jsou to tedy různé projekty.

Chystáte tedy stále nová alba. Přežije podle vás CD jako hudební nosič? Jistě, jsem o tom přesvědčen. Založil jsem si vlastní label – vydal jsem na něm i album Shadowless – a myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Na koncerty budou vždy chodit lidé, kteří si budou chtít muziku odnést domů. A k tomu se fyzický nosič výborně hodí. Jasně, mp3 je také skvělý formát, na cesty si mohu nabrat hudby na několik dnů. Ale nejdůležitější ze všeho je stejně živá muzika.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.