John Patitucci Trio – Remembrance

John Patitucci – kontrabas, šestistrunná baskytara, Joe Lovano – tenorsaxofon, Brian Blade – bicí); hosté: Rogerio Boccato – perkuse, Sachi Patitucci – violoncello. Nahráno: Avatar Studios, New York, 2008. Vydáno 2009. TT: 65:56. 1 CD Concord Jazz CJA-31018-02 (Universal Music).

V roce svých 50. narozenin přichází John Patitucci s autorskou nahrávkou, natočenou v sestavě kontrabas/baskytara, tenorový saxofon a bicí, příp. navíc perkuse. Jedinou výjimkou je přesně uprostřed alba bohatěji zaranžovaná skladba Scenes From An Opera se znásobenou basou (hranou arco) a s violoncellovým kvartetem (autorova žena Sachi).

Klíčem k pochopení alba není to, že na něm nezazní ani jediný harmonický nástroj. To je spíš prostředek, díky němuž se Patitucciho kontrabas i šestistrunná baskytara stávají plnohodnotným melodickým nástrojem, který konverzuje s Lovanovým tenorem (hned úvodní hříčka Monk/Trane je typickým příkladem). Zatímco Rogerio Boccato svou hrou některé skladby jako celek rytmicky posouvá, Blade na sebe strhává pozornost v okamžiku, kdy bubnuje „proti všem“ (téměř rokenrolový rytmus proti free saxofonu v Joe Hen ).

Ani to však není podstata alba. Patitucci zde totiž především bilancuje. Už názvy jednotlivých kompozic se hlásí k velikánům, kteří jej ovlivnili, případně k žánrům, z kterých rád čerpá. A tak v Monk/Trane odkazuje na Thelonia Monka (navzdory absentujícímu pianu) a Johna Coltranea, kterému patří i gradující Meditations , v Sonny Side myslí na Sonnyho Rollinse, v Joe Hen na Joe Hendersona a závěrečnou a titulní Remembrance , čistě sólovou, věnuje památce Michaela Breckera. Vedle toulek dějinami jazzu (od tradičních postupů až po free dialog basy se saxofonem) si pánové odskočí k hudbě vážné (už zmíněné „operní scény“), karibské (Messaien’s Gumbo s bohatou hrou perkusí) nebo africké (Mali ). Nejde však o nějakou akademickou nápodobu. V jednotlivých skladbách si posluchač užije dostatek hráčského umění i skladatelského humoru a z lehkosti, s jakou hráči přistupují ke svým sólům, je zřejmé, jak moc je toto společné vzpomínání a odkazování baví.

K vtipně složenému, vkusně zaranžovanému a mistrně zahranému albu lze vznést dvě drobné výtky. Jednak to autor s množstvím holdů a věnování možná malinko přehnal, takže by příznačnějším názvem celého alba bylo Gumbo jako jídlo plné sice chutných, avšak trochu bez ladu a skladu promíchaných ingrediencí. A s tím souvisí druhá poznámka: autor kvůli množství odkazů nestihl rozvinout některé slibné melodické motivy. Například ústřední téma z Mali si přitom o rozpracování přímo říká.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: