středa, 22. leden 2014

John Patitucci - Se Shorterem jsme jedna rodina

Napsal(a) 

John Patitucci - Se Shorterem jsme jedna rodina, foto Ivan Malý John Patitucci - Se Shorterem jsme jedna rodinafoto: Ivan Malý

John Patitucci (1959) vystoupí 6. listopadu v Praze v rámci Strun podzimu jako člen Wayne Shorter Quartetu. V minulosti tento kontrabasista a baskytarista působil po boku Chicka Corey, spolupracoval s Herbiem Hancockem, ale také se Stingem nebo Carole King. Blízko má k hudbě brazilské i africké. Všechny tyto vlivy se odrážejí i na jeho zatím posledním autorském albu Remembrance z roku 2009, na kterém zaujme také inspirace duchovní hudbou. Ani ta není v kontextu Patitucciho tvorby a jeho životního příběhu náhodná. Úspěšný jazzman, který příspěvky na svém internetovém blogu důsledně zakončuje zvoláním God bless you all (Bůh vám všem žehnej), působí jako nižší duchovní (diakon) v jednom presbyteriánském kostele v Rye ve státě New York.

Jako jazzového hudebníka vás zná celý svět, ale vaše role presbyteriánského duchovního v obecném povědomí není. Jak dlouho se službě církvi věnujete? Asi v sedmnácti letech jsem si uvědomil, jak je pro mne víra důležitá. Už tehdy jsem se rozhodl, že svůj život naplno odevzdám službě církvi. Začal jsem tedy spolu s dalšími hudebníky hrát při bohoslužbách. Navíc můj bratr je pastorem a i díky němu je pro mne tato služba opravdu dlouhodobou a trvalou záležitostí. Angažoval jsem se postupně v několika místních církvích, už když jsem žil v Los Angeles. Od mého návratu do New Yorku v roce 1996 je toto mé angažmá ještě intenzivnější. V současné době pracuji pro kostel přímo ve městě, ve kterém žiji.

Berete své dvě „profese“ jako oddělené, nebo existuje přímá vazba mezi vaší rolí jazzového basisty a službou pro církev? Myslím, že už dlouho jsou tyto dvě role v mém životě propojeny, což ostatně není v hudebním světě až tak výjimečné. Už v Los Angeles jsem byl součástí komunity hudebníků, kteří běžně navštěvovali bohoslužby. Do kostela chodili například Abraham Laboriel nebo Alex Acuña. A stejně tak tady v New Yorku sdílím nejen vztah k hudbě, ale i svou víru se spoustou dalších muzikantů.

V roce 2003 jste vydal album úprav především duchovních písní Songs, Stories & Spirituals. Zeptám se však obecně: lze vůbec vyjádřit víru instrumentální hudbou? Ale samozřejmě! Bůh stvořil vesmír jako pestrý a různorodý a také hudba, která by tuto pestrost měla vyjádřit, může být velmi různorodá. Píseň může mít naprosto konkrétní text, který popisuje hmatatelné věci. Ale může také pracovat s abstraktními pojmy a filosofickými idejemi. A stejně tak dobře můžete hrát hluboce duchovní hudbu beze slov. Taková díla mě mimochodem vždy velice inspirovala. Vezměte si například Coltraneovo A Love Supreme. Tam se sice objeví i zpěv, ale především je tam spousta instrumentální hudby, která je velmi duchovní.

Na své zatím poslední autorské album Remembrance z roku 2009 jste zařadil mimo jiné skladby věnované Theloniu Monkovi nebo právě Johnu Coltraneovi. Můžeme i v nich najít duchovní obsah? Určitě, duchovní nádech má celé toto moje album. Například titulní kompozici Remembrance jsem věnoval Michaelu Breckerovi, který byl mým velkým přítelem. Jedná se o jakýsi žalozpěv za Michaela. Další skladba, Meditations, je přímo modlitba a je také inspirovaná Coltranem. V jiné kompozici odkazuji na Messiaena, který byl také hluboce věřící člověk.

Vedle všech těchto odkazů na americkou a evropskou hudbu najdeme na albu také skladbu Mali, pro změnu inspirovanou hudební tradicí západní Afriky. Máte k západoafrické hudbě blízko? Ano, mám ji velmi rád a také jsem se západoafrickými hudebníky spolupracoval. Když jsem žil v Los Angeles, účinkoval jsem na albu Aliho Farky Tourého Talking Timbuktu, které produkoval Ry Cooder. Měl jsem tedy možnost spolupracovat s jedním z nejdůležitějších hudebníků z Mali. Velmi se mi líbí také hudba Salifa Keity, dalšího úžasného muzikanta z Mali. Před lety jsem v rámci turné s Chickem Coreou hrál v Portugalsku a tam jsem potkal angolského bubeníka Zezé N’gambiho, který mě seznámil se spoustou západoafrické hudby. A právě jedním z těch, které mně a Daveu Wecklovi představil, byl Salif Keita a jeho hudba. Jeho album Sorrow považuji od té doby za klíčové.

John Patitucci - Se Shorterem jsme jedna rodina, foto Ivan Malý John Patitucci - Se Shorterem jsme jedna rodinafoto: Ivan Malý

Základní sestavu alba Remembrance tvoří vaše trio s bubeníkem Brianem Bladem a se saxofonistou Joe Lovanem. Chybí tedy harmonický nástroj. Jsou pro vás podobné sestavy, po zkušenostech po boku velkého klávesisty Chicka Corey, inspirující? Víte, měl jsem během své kariéry štěstí, že jsem mohl spolupracovat s několika vynikajícími hráči na klávesové nástroje, ať už to byl Chick Corea, Herbie Hancock, McCoy Tyner nebo Danilo Perez. A právě jako kontrast ke všem těmto spolupracím se na svých sólových deskách někdy rozhodnu pro úplně jinou instrumentaci, například s kytarou nebo bez harmonického nástroje. Díky tomu jsou mé sólové nahrávky jiné než to, čemu se věnuji v dalších kapelách.

Nicméně zajímavou práci s harmonií si na albu Remembrance také vychutnáme. Vaše žena Sachi Patitucci například nahrála violoncellový kvartet. Ano, to je ve skladbě Scenes From An Opera a ve skutečnosti je to oktet, protože jsou tam nahraná přes sebe čtyři violoncella a čtyři kontrabasy.

Jiná zajímavá věc je role rytmických nástrojů. Vedle bubeníka Briana Bladea na albu hraje na perkuse Rogério Boccato. Jak jste jim rozdělil role? Rogério, který mimochodem také chodí k nám do kostela, pochází z Brazílie a je to velmi muzikální perkusista. Hraje také na bicí, a proto velmi dobře ví, co Brian dělá, a dokázal přesně vystihnout, jak má hrát vedle bicích a jak se s nimi má doplňovat. Souhra obou bubeníků zní velmi organicky a... krásně.

Když zmiňujeme Briana Bladea, vzpomněl jsem si na jeho písňový projekt Mama Rosa. Opět se dostáváme k tématu duchovní hudby a je zajímavé, že právě bubeník si odskočil ke kytaře a k písním. Vy jste neměl nikdy chuť se pustit do něčeho tak výrazně jiného? Rodí se mi v hlavě jeden takový projekt, dokonce o něm mluvíme společně s Brianem. Mělo by jít o nahrávku, na které by různí zpěváci zpívali duchovní písně se současnými texty. Já také trochu zpívám, ale zatím hlavně v kostele. Takže ano, i takový projekt by v mém případě připadal v úvahu.

V listopadu budete hrát v Praze s Waynem Shorterem. Co pro vás tato kapela znamená ve srovnání s vašimi vlastními projekty? O Wayne Shorter Quartetu se dá říct snad jen to, že je to ta nejméně obvyklá a nejneuvěřitelnější kapela, v jaké jsem kdy hrál. Wayneova hudba byla součástí mého života, už když jsem byl kluk. Poslouchal jsem ho a učil jsem se z jeho desek. Dnes je jeho Quartet pro mne něco jako rodina. Jsme si velmi blízcí a hudba, kterou hrajeme, je vzrušující a neobvyklá. Úžasné jsou Wayneovy skladby i jeho spolupráce se symfonickými orchestry. I tím mě velmi inspiruje, sám jsem díky němu také napsal několik rozsáhlejších kompozic. Teď se například chystám na další spolupráci se Švédským komorním orchestrem. Takže podobné spolupráce mezi jazzovými hudebníky a klasickými orchestry je pro mne jednou z věcí, ke kterým mě Wayne Shorter přivedl.

V Praze budete hrát také s Pražskou komorní filharmonií. Tyto spolupráce mě zajímají dlouhodobě. Už při studiích jsem hrál na kontrabas ve školním symfonickém orchestru.

Ve vaší vlastní kapele hraje Joe Lovano, člověk o generaci mladší než Wayne Shorter. Liší se tito dva saxofonisté výrazně v přístupu ke svému nástroji? S Waynem Shorterem sice nemůžete nikoho srovnávat, ale Joe je také fenomenální hráč. Je příslušníkem generace, kterou Wayne Shorter inspiroval. Pro Joea je tedy Wayne hrdinou. Ale ve své generaci je Joe jedním z největších světových saxofonistů.

Vy sám dnes také učíte. Všímáte si u dnešních mladých hudebníků něčeho specifického, co například za vaší generace nebylo? Myslím, že je pro ně velmi obtížné soustředit se na všechny technologie a na všechny možnosti, které se dnes nabízejí. Když jsem byl mladý, taková pestrost příležitostí a možností neexistovala.

Na druhou stranu při takovém množství kapel a hráčů je pro ně možná obtížnější najít místo na scéně... Myslím, že je to těžké, ale v každé generaci se objeví někdo, kdo prorazí a vytvoří něco nového. Možná je pro některé mladé jazzmany trochu choulostivé téma, že na dnešní scéně působí tolik kapel v čele se zkušenějšími muzikanty. Ale právě v těchto kapelách se mladí hráči mohou učit, podobně jako já jsem už jako velmi mladý hrál s Chickem, s Herbiem a s dalšími.

Zmínil jste nové technologie a možnosti. Všiml jsem si, že na svých internetových stránkách máte deník, avšak poslední zápis v něm pochází z února 2012. Budete v něm pokračovat? Své stránky teď musím dát trochu do pořádku . Dcera mi slíbila, že mi s tím trochu pomůže. Já sice počítač používám hodně, ale spíše pro komponování hudby, pro zápis not a pro komunikaci. Mám také on-line webovou školu. Spíše se tedy snažím vytvářet hudbu než o ní psát.

Mluvili jsme podrobně o vašem zatím posledním albu Remembrance. Pracujete na něčem novém? Rodí se mi v hlavě více projektů naráz. Ve svém domácím studiu chci například nahrát sólovou desku pro basu. Měla by to být netypická nahrávka – někdy jen jedna basa, někdy více basových stop přes sebe, někdy kontrabas, někdy baskytara.

Vím, že preference se mohou s časem měnit. Ale máte momentálně raději baskytaru, nebo kontrabas? To samozřejmě záleží na stylu hudby, kterému se právě věnuji. Vedle sólového alba pro basu bych rád napsal nějakou komorní hudbu s kontrabasem. Ale zároveň bych rád sestavil kapelu, ve které by hrály dvě kytary, baskytara a bicí. Mám tedy mnoho různých nápadů, které bych rád realizoval. A pokud jde o kontrabas a baskytaru, používám oba tyto nástroje a oba je mám rád.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.