sobota, 25. duben 2009

John Abercrombie - S Eicherem jsme jako starý manželský pár

Napsal(a) 

John Abercrombie, foto Chris Tribble/ECM Records John Abercrombiefoto: Chris Tribble/ECM Records

Jeden deštivý lednový večer jsem se ocitl v londýnském jazzklubu Pizza Express, kde oblíbený bavič a mimochodem výtečný zpěvák Ian Shaw právě sóloval na popěvek: „Tady nejste na koncertě, sem se chodí večeřet!“ A místní publikum, vychované čtyřicetiletou tradicí vyhlášeného klubu, žertu tleskalo jako o závod.

Jenže když tamtéž o dva měsíce později zavítalo trio českého kontrabasisty Roberta Balzara s hvězdným americkým kytaristou Johnem Abercrombiem, dramaturg se zachoval jako pouliční stánkař a na letácích klidně uvedl pouze kytaristovo jméno. Jakmile se to Abercrombie dozvěděl, šíleně se rozzuřil: „Ale vždyť tohle není můj koncert, tady přece hraje trio Roberta Balzara!“

Ta historka až dojemně vystihuje, jak rovnocenně se slavný kytarista, jehož jméno je přes pětatřicet let spojeno s mnichovským labelem ECM, k českým muzikantům postavil. A kdo si výsledek jejich spolupráce neověřil na loňském albu Tales, dostal druhou šanci během letošního jarního turné třeba 22. března v pražské Lucerně. Její diváci kontrabasistu i kytaristu pochopitelně odměnili zcela rovnoměrným potleskem. A o pár desítek minut později mi pak Abercrombie vstřícně zodpověděl několik otázek.

Často uvádíte, jak velký vliv na vás měla hudba, kterou jste v 60. letech slyšel v klubu Jazz Workshop během studií na Berklee. Tam ale jistě nehráli místní muzikanti. Pro mě bylo důležité, že jsem v bostonském klubu mohl slyšet hrát muzikanty z newyorské scény. Ty kluby byly ve skutečnosti dva: jeden vyloženě jazzový, kdežto ten druhý byl takový špinavý noční bar. V něm se střídaly velmi špatné zpěvačky, které jsem tam za velmi směšné sumy doprovázel. A po hraní jsem vždycky vzadu nechal kytaru a proplížil se do toho opravdového jazzklubu, kde jsem pak poprvé slyšel hrát Coltranea, Evanse, Monka, Milese.. a to všechno zadarmo. (smích )

Myslel bych si, že v New Yorku se tehdy hrálo rychleji, každý po svém a s co nejvíce notami. Ale taková byla doba, to je jazz šedesátých let. A všichni ti muzikanti museli New Yorkem projít, ať už byli z Chicaga, z Philadelphie nebo odjinud. Pokaždé se sebrali a na týden pak s tím, jak hráli v New Yorku, přijeli třeba k nám do Bostonu.

Už v té době se ale hrávalo také s volnějšími harmonickými formami. Tohle ve vaší hudbě zůstalo do dneška: ostatně na své zatím poslední desce The Third Quartet jistě ne náhodou hrajete skladbu od Ornetta Colemana. Hrajeme jednu Ornettovu kompozici, ale obecně to myslím děláme trochu jinak. Baví nás hrát volně a také volně improvizovat, což je ale paradoxní, protože hudba našeho kvarteta je zároveň velmi lyrická a taková... to se těžko popisuje.

Hodně komponovaná, ne? Ano, to rozhodně. Kdybyste to srovnal, zjistíte, že na naší předchozí desce Class Trip je volného hraní víc. A na vůbec prvním albu tohoto kvarteta Cat ‚n‘ Mouse hrajeme dvě totálně improvizované skladby. Takže kompozice vlastně stále přibývá.

K vašemu volnějšímu způsobu hraní se ideálně hodí bubeník Joey Baron. Asi proto jste ho také přizval do svého kvarteta. Joey dokáže cokoliv, opravdu, na cokoliv si vzpomenete. Ale abych byl upřímný, do mého kvarteta se dostal omylem. Na desce měl totiž původně hrát Billy Hart, jenže mi tři týdny před natáčením zavolal, že to celé ruší, což mi opravdu moc radost neudělalo. To jsem ještě nevěděl, jak budu jednou vděčný za to, že mohu hrát s Joeyem.

John Abercrombie, Robert Balzar, Stanislav Mácha, Jiří Slavíček, foto Milan Vícha John Abercrombie, Robert Balzar, Stanislav Mácha, Jiří Slavíčekfoto: Milan Vícha

Není to tak dávno, co jste se svěřil, že vyjma Joeyeho Barona vás bubenická sóla bezmezně nudí. Platí to pořád? Proboha, s takovými výroky bych měl být opatrnější, zase tak jednoznačné to není! Ale je pravda, že Joey hraje opravdu zvláštním způsobem a když začne sólovat, tak vás nějakým způsobem přinutí, abyste ho poslouchal. A když hrajete vy, tak zase velmi obezřetně naslouchá on. To je také jeden z důvodů, proč s ním hraji: baví mě ho poslouchat. Kdežto jiní bubeníci, často naprosto špičkoví, hrají sóla na můj vkus moc suše a příliš bubenicky.

Jak vám na tomhle turné vyhovuje hraní s bubeníkem Jiřím Slavíčkem? Naprosto, Jirka je zcela špičkový bubeník.

Váš zvuk se za oněch pětatřicet let hodně proměnil. Často jste hrával se syntezátory a krabičkami, což děláte dodnes. Podle čeho dnes zvuk korigujete? Abyste navodil nějaký pocit či náladu? Nebo se jen chcete vzdálit tomu tradičnímu? Se syntezátory už dnes nehraji skoro vůbec, s efekty podstatně méně než dřív. Ale zároveň nevydržím dlouho hrát obyčejně, protože z toho nic nemám. Když totiž změníte zvuk své kytary, začnete jinak poslouchat, jinak hrát a také jinak skládat. Takže pokud se mění můj zvuk, je to vždy takto motivované. A navíc mě to stále posouvá dopředu.

Poslední takovou velkou změnou asi bylo, když jste namísto trsátka začal hrát palcem. Jenže to už je dnes dobrých dvanáct, možná třináct let... (usmívá se )

Že se ptám znovu: to jste to za těch pětadvacet let předtím nikdy nezkusil? Ale ano, jenže takovéhle věci přichází samy od sebe. Pamatuji si na to dokonce velmi dobře: přišlo to během hraní v kvintetu s Davem Hollandem a výborným anglickým trumpetistou Kennym Wheelerem. Jeden večer jsem začal hrát palcem, chtěl jsem zkusit, jak se to do té konkrétní skladby bude hodit. A výsledný zvuk se mi tak zalíbil, že mi to od té doby zůstalo. Na trsátko už dnes ani nesáhnu. Je ale pravda, že dřív jsem hodně poslouchal Wese Montgomeryho, který hrál zásadně palcem a jeho zvuk se mi ohromně líbil. Má v sobě nějakou vřelost, jde víc od srdce.

ECM letos ve své nové reediční řadě Touchstones znovu vydalo vaši desku Sargasso Sea s kytaristou Ralphem Townerem. To byl tehdy váš první kytarový duet? Letos to bude třiatřicet let, to je hrozné. Jestli to byl první duet nevím, ale rozhodně jsem poprvé hrál duet s někým tak odlišným, jako je Ralph Towner. Ten hraje úplně jinak, především na dvanáctistrunnou kytaru, na klasickou pak zase s nylonovými strunami, všechno jen prsty a bez přídavných efektů. Naopak já jsem v podstatě elektrický kytarista, takže to byla o to zajímavější kombinace. Ale jestli se vám ta deska líbí, možná by vás zajímalo, že jsme se pak s Ralphem sešli po pěti letech ještě jednou a natočili album s příznačným názvem Five Years Later. Pokud vím, tak bohužel stále existuje jen na elpíčku. Dodnes se také oba shodneme, že to druhé nahrávání dopadlo mnohem lépe, protože už jsme se lépe znali. Poprvé to bylo trochu narychlo, jeden moc nevěděl, co čekat od toho druhého a natáčeli jsme sice u mě doma, bylo to celé velmi příjemné – ale také to mohlo být mnohem lepší. Nebo si alespoň myslím, že na Five Years Later je to mnohem lepší.

Právě v duetu s Townerem jste ale také poprvé nějakého kytaristu doprovázel. Což jste se jistě také musel naučit. Víte, lidé mi často říkají, jak dobře je umím doprovázet, ať už jsou to zpěváci nebo saxofonisti. Možná se to nezdá, ale na správném doprovodu velmi záleží. A naučit se to dobře je často těžší, než by se zdálo.

Určitě jste se ale někým alespoň inspiroval. Napadlo mě, jestli třeba Jim Hall.. Přesně tak, Jim Hall je v tomto ohledu velký vzor. Poslechněte si, jak doprovázel Sonnyho Rollinse, Billa Evanse a další, v tom je spousta práce. Do jisté míry podle mě platí, že čím lépe umíte doprovázet, tím také lépe hrajete, o to lepší jsou vaše sóla a tím víc se v hudbě orientujete. Možnost někoho doprovázet mě vždy lákala, je to pro mě stejné, ne-li větší potěšení než být tím kytaristou vepředu. A těší mě, že si toho někdo všimne. Dokonce mě za to jednou pochválil Pat Metheny: slyšel jedno mé album, líbily se mu všechny skladby, ale co prý na tom bylo nejlepší byl způsob, jakým jsem ty muzikanty doprovázel – netypicky a jinak, než jak to dělají ostatní.

S houslistou Markem Feldman urazilo vaše kvarteto velký krok kupředu. Ostatně housle jsou na jazzových nahrávkách slyšet málokdy, tím spíš v kombinaci s kytarou, nepočítáme-li Django Reinhardta se Stephanem Grapellim. To ale asi nebyl ten důvod, proč jste k sobě Feldmana přizval. Inspirovalo vás něco jiného? Nebo vás jen baví skládat pro housle? Já jsem ten nástroj měl rád odmalička, ale možná se na tom trochu podepsaly i Djangovy staré desky. A důležité v tomhle směru pro mě bylo slyšet Mahavishnu Orchestra, kde hrál John McLaughlin s houslistou Jerrym Goodmanem. Některé z těch věcí, zvlášť těch akustických, od té doby nikdo nedovedl zahrát tak dobře.

Feldman kdysi také hrával s efekty. To jste spolu nikdy nezkoušeli? Nebo jste po něm od začátku chtěl, aby hrál akusticky? Dříve hrál elektronicky, to je pravda, kdežto teď je to naopak. Dokonce i na koncertech má jen mikrofon a nic dalšího. A je to o tolik lepší, protože to díky tomu nezní jako fusion. Proti které nic nemám, jen se mi nehodí do kvarteta.

Robert Balzar, John Abercrombie, foto archiv Robert Balzar, John Abercrombiefoto: archiv

Takové rozhodování u ECM často připadá producentu Manfredu Eicherovi. Znáte se s ním nejspíš po celou tu dobu, co label řídí. Do podobných věcí vám nikdy nemluvil? Nevyžadoval po vás reverb nebo hraní s volume pedály? Tenhle pověstný zvuk ECM vznikl už pár let předtím, než jsem u Manfreda v roce 1972 natočil své první album s Davem Liebmanem. Tou dobou už měl label za sebou čtyři nebo pět roků fungování. A co se týče mého vztahu s Manfredem, to nejde úplně vyjádřit slovy, hraje v tom roli spousta drobností, a často i hloupostí.

Nerozvedl byste to? Podívejte, v tom, co Eicher dělá, je zcela výjimečný, ale pracovat s ním může být zároveň velmi, někdy opravdu velmi obtížné. Protože.. (směje se ) Manfred ve skutečnosti nemá rád jazz, doslova totiž nenávidí tradiční, v jádru opravdu jazzovou hudbu. Snad se to dá pochopit, když s jeho deskami strávíte spoustu času. V tomto ohledu jsme si nikdy nerozuměli a dodnes jsou z toho potíže, ale nějakým způsobem – nevím proč a nevím jak – nám to spolu zase funguje po celou tu dobu, a dnes si po těch letech v jiných věcech samozřejmě rozumíme o to víc.

Říká se, že do některých desek Eicher nezasahuje skoro vůbec, jindy zase mívá velmi přísné nároky na to, co a jak se má hrát. Pokud vím, tak na nahrávání desky The Third Quartet nebyl vůbec. Liší se to album od alba, to naše poslední pouze míchal, ale už si nevzpomenu, jestli to tak bylo úmyslně. Zajímá vás, jestli se spolu pořád hádáme? (usmívá se ) No jistěže ano, ale je to jiné, než před dvaceti lety, však na to také máme věk. Jsme jako takový zestárlý manželský pár.

To ale nemusí nutně znamenat, že jste třeba nezavadil o mladší muziku, kterou ECM dnes dělá, zvlášť tu skandinávskou nebo polskou. Na to vám asi jako každý muzikant odpovím, že desek je hrozně moc a času na poslouchání málo. Z toho, co říkáte, mě před lety oslovil polský trumpetista Tomasz Stańko. Má za sebou výbornou rytmiku a jeho alba jsou úplně jiná než všechno, co znám. Ale jak říkám, musel bych toho naposlouchat víc. Když už mám na něco čas, stejně dnes akorát sedím u Youtube.

Vraťme se tedy k hraní s triem Roberta Balzara. Už někdy koncem devadesátých let jste se svěřil, že vás turné začínají nudit a že nechcete hrát na cizích deskách, pokud z toho něco sám nemáte. Což asi znamená, že vás hraní s Robertovým triem obohacuje. To rozhodně! A je to zase úplně jiná kapela než moje současné kvarteto. Robertovy skladby jsou velmi přesné, hodně komponované, není tu tolik prostoru pro volné hraní.

Možná má trochu blíž k tomu, jak jste zvyklý hrát v Americe? Nejspíš ano, a také je to minimálně na stejné úrovni. Všechny ty Robertovy skladby jsou určitým způsobem vlastně jako písničky, mají pevnou harmonii, dobře se hrají.

Navíc se Stanislavem Máchou na piano nemusíte hrát akordy. To je také důležité, protože těch akordů je tam zatraceně hodně. Ale samozřejmě to pro mě není nic nového. V tomto složení jsem ostatně měl své první kvarteto v 70. letech s Richiem Beirachem, takže jsem na pianisty zvyklý a díky nim se ze mě stává takový hlas, něco jako saxofon. Což je velmi pohodlné.

Vaši desku s Robertovým triem produkoval Miroslav Vitouš, mimořádný český kontrabasista a také jméno silně spjaté s ECM. Už předtím jste ale hrával s Georgem Mrazem a v devadesátých letech jste zase na pódiu zachránil život dalšímu Čechovi, kytaristovi Rudymu Linkovi. To už vypadá jako nějaká česká spojka. Máte pravdu, Rudymu jsem kvůli tomu nespolehlivému kombu zřejmě opravdu zachránil život (směje se ). Určitě tu je spojnice s Českem, ale zapomínáte ještě na dalšího výtečného muzikanta, Jana Hammera, s tím jsme si byli velmi blízcí.

To pak možná budete vědět, co dnes Hammer dělá. Pokud vím, tak na tom nebyl úplně dobře se zdravím. S Janem je to těžké. Nebydlíme úplně vedle sebe, i když naše domy jsou téměř v sousedství. Ale kdy jsem ho viděl naposledy, jestli před pěti lety, možná víc? A už vůbec netuším, co dnes dělá. Mám pocit, že mezitím zase začal skládat televizní nebo filmovou hudbu, ale o tom, že by hrál, nemám žádné zprávy. Čas od času mluvím s jeho manažerem a ten mi vždycky říká: „Zkus něco vymyslet, jen aby Jan začal zase hrát..“ Což bych udělal opravdu rád.

Za všechny ty roky jste hrál v triích, kvartetech, s bigbandy, často také jako sideman. A s houslemi Marka Feldmana máte zase blízko k moderní klasické hudbě. Co byste si rád vyzkoušel dnes? Myslíte další sestavy nebo hudební žánry? To asi nedokážu zodpovědět.

Napadlo mě, jestli třeba při turné s Balzarovým triem také nečerpáte inspiraci.. Víte, čas od času bych to nejraději všechno hodil za hlavu a hrál už jen standardy. Nic dalšího (smích ). To ale myslím vážně. Protože standardy můžete poslouchat a hrát celý život, můžete jich mít plné zuby, ale tyhle skladby navždy zůstanou něčím výjimečné. Snad tím, jak jsou napsané, snad díky těm harmoniím mají v sobě něco, co mě celý život přitahovalo a co mě už asi neopustí. Je to taková má hluboká láska.

Na závěr dnešního koncertu jste hráli I Fall In Love Too Easily a Stella By Starlight... Přesně o tom mluvím. Tyhle skladby jsou pro mě naprostým základem všeho jazzového. Když hraji volně, nijak o tom nepřemýšlím, nijak to nemohu cvičit ani aranžovat, prostě to jde samo od sebe a bez přípravy. Proto jsem také s kvartetem natočil tu Ornettovu skladbu, protože je ideální na improvizování. A prozradím vám, že jsme teď čerstvě natočili pro ECM desku, která vyjde v září.

Opět ve stejném složení, tedy s Feldmanem, Baronem a kontrabasistou Marcem Johnsonem? Ne, je tam malá změna, protože s námi na basu hraje Thomas Morgan, talentovaný mladý muzikant, pro kterého to bude premiéra u ECM. Pro tuhle desku jsem napsal jednu skladbu trochu v Ornettově duchu, s jednoduchou melodickou linkou, kolem které všichni hrají zcela volně. Ale jinak to bude opět hodně komponované.

Standardy na ní ale ještě nejsou? (smích ) Ne, to zatím ne. Čím dál víc si uvědomuji, že na svých vlastních skladbách mohu sice improvizovat třeba celý den, ale že dříve nebo později mě to přestane bavit. Stejně dobře mohu improvizovat na skladbách Roberta a bude to zase jiné – ale když hraji standard, připadám si jako doma a v tu chvíli v sobě cítím nejvíc kreativity a intuitivity. A nikdo mi to neuvěří, protože, jak říkáte, standardy nenahrávám. Ale kdo ví, možná i na to jednou dojde.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.