Joey DeFrancesco – varhany jsou věcí feelingu

V rámci podzimního turné přijel do Prahy a Přerova s kapelou bubeníka Stevea Gadda i „velký muž“ Joey DeFrancesco, v necelých čtyřiceti letech legenda a vzor varhaníků po celém světě. Po vzoru svého otce začal jako dítě hrát na tehdy skoro zapomenutý nástroj Hammond B3, ještě jako teenager prošel kapelami Johna McLaughlina nebo Milese Davise a do dneška má na svém kontě přes dvacet vlastních alb. Však je na to také patřičně hrdý.

Varhaníci na turné často hrávají na různé půjčené instrumenty. Vy jste si ho ale přivezl s sebou? Jasně, tohle je poslední model od mojí vlastní firmy. Vozím si ho na koncerty a taky ho můžete slyšet na mojí poslední desce, Joey D.

To je ta firma, ve které jste si před časem koupil podíl? To byla americká společnost jménem Diversi, nicméně tyhle varhany jsou od jiné firmy jménem KeyB, je to taková její sesterská společnost z Itálie. Spolupracujeme spolu zhruba dva roky. Ten zvuk je ale dost podobnej. V obou těch firmách mám docela zásadní slovo, vždyť jsem tenhle zvuk taky celej vymyslel.

Máte vliv i na stavbu konkrétních modelů? Jako že by mi je dělali na míru? Ani náhodou, tohle je zkrátka běžnej distribuční model z obchodu. Takhle to dělá každej, kdo hraje na varhany, prostě si je koupí. Ale mluvím jim do toho, jak ty svoje modely vyrábí, to zase jo.

Na nedávném albu Organic Vibes jste hrál na staré elektronkové hammondky, které používal Jimmy Smith od 50. let. Uměl byste ty nástroje srovnat? To bych teda neuměl. Každý varhany jsou jiný, na světě neexistujou dva stejný modely. Jiný je to tím, že každý hrajeme jinak a na trochu jiný nástroj. Co to vůbec je, původní varhany? To je jako říct, že existuje nějaký původní závodní auto. Tenhle model používám proto, že mi nejvíc sedí na živé hraní, i když jsem ho taky měl už ve studiu a ušlo to. Dobře se s ním pracuje.

S hammondkami jste doslova vyrůstal… Jasně, protože můj táta John „Papa“ DeFrancesco je profesionální varhaník. Taky jsem začínal rovnou na Hammondy B3, žádné hodiny klavíru, nic takovýho! Doma jsme měli Bétrojku a později Fender Rhodes, piano jsem si koupil až před pár lety. Dneska ho mám v obýváku a taky si občas něco malýho zahraju na desku. Vlastně v poslední době přemejšlím o tom, že bych si z legrace natočil klavírní album. Ale zároveň jsem blázen do technologie, baví mě sledovat, jak s varhanami nakládají ostatní muzikanti.

Učil vás otec hrát? Já jsem ho odmalička poslouchal, takže když jsem začal sám hrát, šlo mi prostě o to, abych co nejlíp kopíroval jeho styl. Nebylo to ale jako hodina s učitelem. Doma jsme měli všechny staré desky od Jimmyho Smithe, ale taky ty zásadní alba Milese Davise nebo třeba Jamese Browna a vůbec dobrou soulovou muziku. Z toho jsem se učil a učím dodnes, nenechám si do toho kecat. A táta? Možná to trochu učitel byl, ale rozhodně na mě nebyl přísnej. Dobře věděl, že když mě to baví, nemusí na mě tlačit. Spíš mi říkal, co mám poslouchat.

Stávalo se vám později, že byste si řekl: „tenhle riff nezahraji, protože to přece dělává táta“? Ale vůbec, i když kdo ví, co jsem nakecal novinářům… Prostě hraju to, co hraju, smiřte se s tím. Je ale pravda, že tady v kapele Steve Gadd & Friends hraju dost podobným stylem jako táta. Ale rozhodně mě to nenaučil on sám. Moji učitelé byly spíš ty desky, které jsem poslouchal. Na varhany nepotřebujete mít učitele, teda aspoň já ne, stačí vám nahrávky.

A co muzikanti jako Miles Davis nebo John McLaughlin, se kterými jste brzy začal hrát? Ale já už měl v té době za sebou několik let hraní s bubeníkem Philly Jo Jonesem ve Philadelphii, se saxofonisty Hankem Mobleyem nebo Sonny Stittem. Se všemi těmito muzikanty jsem byl v kontaktu odmalička, takže od té doby už mě nic nepřekvapí. Vždycky jsem měl kolem sebe báječnou hudbu.

V té době se přitom Hammond B3 skoro nepoužívaly a vypadalo to, že je to navždy zapomenutý nástroj. Jo, přesně tak. Pak jsem natočil desku, byl jsem hodně dobrej a hodně mladej, takže jsem ten nástroj zase přivedl zpátky.

Proč se hammondky vlastně od konce 70. let vytrácely? Protože lidi se zajímali o další nástroje, nejprve o Fender Rhodes, ale pak hlavně o syntezátory. Navíc vyjet na turné s B3 bylo dost obtížný, protože je to neskladnej nástroj, do auta to nenarvete a když už, stejně se to nedá převážet. Takže do kurzu přišly instrumenty, který se daly líp transportovat. Varhan se prodávalo pořád míň a míň, až jednou nemělo smysl pokračovat ve výrobě. S tím se zase začalo až nedávno. A asi nemusím říkat, kvůli komu.

Nebyl ústup hammondek také zapříčiněn tím, že to byl nástroj především souljazzu, tedy hudby určitého období? Nemůžou se po současném vzkříšení zase přestat užívat? To absolutně nepřichází v úvahu! Dneska je to sakra populární nástroj. Rozhodně nevidím šanci, že by na něj lidi v dalších deseti letech přestali hrát, to teda ne. Neříkám ale, že jsem puritán a hraju jenom na Hammond B3, u sebe v kapele mám spoustu dalších kláves. I když ty pravý varhany budou vždycky můj hlavní hlas.

Ve varhanních kombech jsou skoro vždycky kytaristé a vy jste hrával s mnoha z nich. Někteří z nich byli účastníci sessionů z 50. a 60. let, třeba Pat Martino. Jak se vám s nimi hrálo? Jo, to byli, ale furt neumí hrát s varhanama tak, jak bych si to představoval. To vážně svede jenom pár kytaristů. A ten nejlepší z nich stojí támhle a jmenuje se Paul Bollenback. S ním mi to vyhovuje. Ještě mám docela rád Petera Bernsteina. Musí to prostě bejt moderní a komplementární.

Spousta hudebníků vás bere jako moderního patrona Hammondů. Sledujete třeba, co s tímto nástrojem dělají ostatní? No jasně, všechny je poslouchám. Dejte mi příklad… Larry Goldings? Panečku, ten umí hrát! I když mi někdy připadá, že pro to není dost zapálenej, vlastně mě místy až trochu nudí. Larry totiž není pravej varhaník, ale pianista, a v jeho muzice je to slyšet. Ale vezměte si třeba Tonyho Monaca, to prostě není dobrej muzikant. Připadá mi takovej omezenej. Umí během koncertu udělat pár kousků, který lidi dostanou do varu, ale že by fakt hrál? Od toho jsou tu jiní, o kterých se akorát moc nepíše.

Koho máte na mysli? Třeba Pata Bianchiho nebo Petea Bensona z Chicaga, to jsou pro mě dva nejlepší varhaníci, jaký znám. A jeden výbornej muzikant, „Andrew“ Pivec, ten je přímo z Čech. Taky jsem ho učil. Ale už když ke mně přišel, hrál fakt dobře, a proč? Protože poslouchal starý desky, nepotřeboval žádný učitele a naučil se to stejně dobře na vlastní pěst. Copak tady snad máte nějaký učitele na varhany? To bych se dost divil. Jestli tuhle hudbu chcete dělat, poslouchejte starý nahrávky a naučte se hrát jako dávný mistři. Nakonec z toho stejně bude vaše vlastní hudba, protože každej jsme jinej.

Když mluvíte o varhaníku Ondřeji Pivcovi, učíte rád? Jo, miluju učení a taky to dělám dost nezvyklým způsobem. Ale není to tak, že ke mně někdo přijde a já mu řeknu: tak na tuhle basovou linku kašli, to u mě hrát nebudeš. To je pod mojí úroveň, na to máte noty a uši. Důležitý je pochopit tu duchovní stránku toho nástroje a získat ten feeling , naučit se za hammondkama sedět a spojit se s nima. Celý je to věc feelingu . Stačí?

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější