Já jsem mafián, to jste nevěděl?
Bylo těžké nahradit Kennyho Kirklanda na místě pianisty v kvartetu Branforda Marsalise?
Ano i ne. Kenny byl a stále je jedním z mých nejoblíbenějších klavíristů a s klukama z téhle kapely hrál nějakých dvacet let. Dělali spolu věci, které měly smysl. Já jsem dřív hodně hrál s Branfordovým bubeníkem Jeffem „Tainem“ Wattsem, takže jsme si rozuměli a věděli jsme, jak na to. Ale Branford nerad zkouší, proto jsem byl vhozen do trochu nepříjemné situace a nějaký čas mi trvalo se přizpůsobit. Ale nechci nahrazovat Kennyho. Spíš se snažím dodat nebo obohatit zvuk kvarteta, a to taky nejde hned. Nakonec to všechno netrvalo tak moc dlouho. Brzy jsme začali rozvíjet nové věci v nové sestavě. Myslím, že asi nejtěžší bylo hrát Kennyho hudbu, protože v tom byl samozřejmě výborný. To bylo skutečně těžké. Ale jinak mi to takové problémy nedělalo.
Pokud nezkoušíte, jak tedy vznikají nové kompozice?
Branford donese materiál na pódium, promluvíme si o tom, a hned to hrajeme. Takto se mu to zdá být v pořádku. Ví, že by bylo potřeba to nazkoušet, ale raději se na to vykašle a hrajeme to bez přípravy. Všechno se děje až na pódiu, alespoň tak jsme to zatím vždycky dělali. Někdy se stane, že je v hotelu klavír, tak toho na půl hodinky využijeme, ale je to spíš výjimečné.
Jak přijala černošská kapela bělošského pianistu?
Vlastně nevím, byli jsme vždycky přáteli. Myslím, že mě to moc neovlivňuje. Jsem si jistý, že existují momenty, kdy to může skřípat, ale nevím. Prostě jenom hraju.
Máte pocit, že hudba Branfordova kvarteta se někam posunuje?
Určitě. Kapela se stále vyvíjí, je to zajímavé. Byli jsme tři týdny na turné v Japonsku a band v jistém směru trochu stagnoval. Potom Branford donesl novou muziku a vše se rázem změnilo. Myslím, že kapela teď hraje opravdu dobře a jsem rád, že jsem u toho.
Jak je pro vás důležité hrát se stejnými muzikanty?
Ano, smutná realita současného jazzu spočívá v tom, že prakticky nejsou žádné kapely a tohle je parta, která už existuje tolik let. Je to velmi příjemné a je dobré být toho součástí.
Často hrajete „time no changes“ (pozn.: hra v daném rytmu bez harmonického schématu), jak to v praxi vlastně funguje?
Musíme se prostě hodně soustředit na poslech a předávat si nápady, je to jako dialog. Takže když vybočím z nějaké stupnice, basista to slyší a reaguje na to. Někdy se to samozřejmě nezdaří, nebo to jde všechno třeba záměrně proti sobě. Jde taky o kontrast. Dnes večer jsme takhle hráli Elysium z předposledního CD Contemporary Jazz.
Nemáte problémy s tím se slyšet na pódiu vedle takového bubeníka, jako je Watts?
To se stává, ale v téhle kapele jde často více o cítění. Nestačí jen slyšet, co se vlastně děje. Jde více o intuici nebo tušení, a právě toho se snažíme docílit.
Když jste začal hrát, byl jste pod ovlivněním nějakého konkrétního pianisty nebo stylu?
Chci mít dvě tváře, snažím se doplnit si mezery, takže se chci naučit co nejvíce stylů. To se zrovna často stává v téhle kapele, protože Branford se rád pohybuje ve více stylech. Proto na tom musím vždy zapracovat, abych mohl znít aspoň trochu přirozeně. Je to výzva.
Máte stále přehled o tom, co se děje v New Yorku?
Ano, ale když takto hodně cestuji, snažím se potom více relaxovat a být nějaký čas s rodinou. Když se vyskytne něco opravdu výjimečného, jdu do toho.
Existuje v historii jazzové hudby nějaká nahrávka, která by pro vás měla absolutní důležitost?
Ne.
Jaké máte plány do budoucna s vaší autorskou hudbou? Budete pokračovat s vaším triem?
Zatím ne, teď hraji s Branfordem a to je hodně práce. Rád bych se věnoval na nějakou dobu sólovému klavíru, a proto se mnou Branfordovo vydavatelství Marsalis Music podepsalo kontrakt. Sólové album, které jsem pro ni nahrál, vyjde v srpnu.
