čtvrtek, 21. březen 2013

Joe Lovano Us Five - Cross Culture

Napsal(a) 

Joe Lovano Us Five - Cross Culture Joe Lovano Us Five - Cross Culture

Joe Lovano – saxofony, aulochrom, tárogató, James Weidman – piano, Esperanza Spalding nebo Peter Slavov – kontrabas, Otis Brown a Francisco Mela – bicí, perkuse, host: Lionel Loueke – kytara. Nahráno: New York 2012. Vydáno: 2013. TT: 61:47. 1CD Blue Note 38761.

Za léta své existence (od 2009) si Lovanův Us Five získal respekt i četná ocenění. Síla Lovanovy hudby je především v jedinečném obsáhnutí tradice jazzu zejména padesátých let, a to v jejím celém rozpětí až po free jazz Ornetta Colemana, a schopnost přizpůsobit tuto tradici novému kontextu. Jak už napovídá titul aktuální nahrávky Cross Culture , saxofonista na ní reflektuje svůj dlouhodobý zájem o „jiné“ kultury. Činí tak vícero prostředky, z nichž je na první poslech nejzřetelnější neobvyklá instrumentace.

Ve všech různorodých skladbách jsou nejzajímavější Lovanova sóla na tenorsaxofon, kdežto ostatní bravurně ovládané nástroje (tárogató, aulochrom, G-mezzo soprán saxofon atd.) budí dojem exotické kolekce, jejíž opodstatnění je spíše v rovině sběratelské vášně; množství instrumentů posluchače od hudby někdy odvádí směrem k obeznamování se s nezvyklým zvukem a možnostmi. Snaha překročit stín „tradičního jazzmana“ a záměr nabídnout posluchačům aktuální a módní podobu nadčasové, multietnické a multižánrové hudby, se však Lovanovi v plné míře zdařil.

Obsazení kvintetu též zvýrazňuje zmíněnou snahu o nadčasovost a nadžánrovost. Již po prvním českém vystoupení Us Five (v roce 2009 na festivalu v Přerově a v Praze) jsme v recenzi v Harmonii s jistým podivem zaznamenali přítomnost dvou bubeníků, což se v pětičlenném složení zdálo jako neopodstatněný luxus; efekt dosaženého orgiastického rytmického napětí docela dobře může generovat jeden bubeník (+ hojně využívané perkuse u všech hudebníků). Při poslouchání studiových nahrávek se však myšlenka dvou bicích souprav lépe objasní. Konverzace zdvojených bicích (Otis Brown , Francisco Mela ) citlivě včleněných do zvukového obrazu a rozdělených do stereo kanálů vytváří působivý efekt „mluvících bubnů“ a posiluje ideu (iluzi) cesty do hlubin pradávné hudebnosti. Dalším principem v dané části repertoáru (Lovanovy skladby Blessings In May, Myths and Legends, Journey Within aj.) jsou útržkovité motivické „propletence“, které kontrabasistka Esperanza Spalding sjednocuje a usměrňuje s telepatickým vcítěním se do zdánlivě neorganizovaného, volně plynoucího hudebního toku. To, že daný přístup je součástí módního trendu, dokazuje závratně rychlá kariéra Spaldingové; nehledě na všemožná ocenění její tvorby.

Tato odezva již přerůstá rámec sidemana, a zřejmě i proto basistku v šesti skladbách nahradil nový kontrabasista a zároveň nové jméno světového jazzového kontrabasu: bulharský stipendista Berklee College – Peter Slavov . V skladbě Golden Horn účinkují společně oba kontrabasisté a jejich sólová introdukce patří k památným momentům alba. Zdvojení bicích a dokonce zdvojení kontrabasů ve spojení s bizarními colemanovskými chromatickými tónovými shluky evokuje zvukovost někdejší skupiny Prime Time. Tato inspirace je ještě silnější v kompozici In A Spin, ve které přítomnost hosta skupiny, Lionela Louekeho , byla zvláště efektivní. Loueke jednak posilnil Lovanovu obsesi rytmem a colemanovský vliv dále akcentoval v ekvilibristicky zahraném unisonu (kytara – aulochrom).

To, že můžeme rozlišovat Lovana jako hledače a myslitele v kontrastu k jazzmanovi, který hraje bez přetvářky svou hudbu, dokumentují zejména dva snímky, které jsou odlišné od ostatních a které jsou programově zaměřené na vnoření se do tradice. Ve skladbě Royal Roost připomněl éru klubu, kde koncem 40. a v průběhu 50. let vznikaly základní nahrávky hard bopu a cool jazzu (včetně Davisova Birth of the Cool). V ní Lovano spolu se skvělým hard bopovým pianistou Jamesem Weidmanem prezentuje, jak je možné předvést jazzovou ortodoxii v nadčasovém pojetí. Samotný Lovano v nesčetných rozhovorech za vrcholné momenty své kariéry považuje interpretaci jazzových balad v partnerství s Hankem Jonesem. Na recenzované desce je podobným „okamžikem pravdy“ dech vyrážející podání zvláštní a málo hrané „hořkosladké“ Strayhornovy melodie Star Crossed Lovers v nečekané konvenci Bena Webstera. Působivost snímku zřejmě zůstane nezměněně aktuální i po létech, kdy se již efekt brilantně podané konstrukce globální hudby může oslabit.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.