neděle, 30. květen 2010

Jiří Moravčík - Když píseň tluče křídly do oken

Napsal(a) 

Jiří Moravčík - Když píseň tluče křídly do oken Jiří Moravčík - Když píseň tluče křídly do oken

Šestnáct příběhů z world music. Fotografie Yvetta Stránská a Ivan Prokop. 190 s. Galén 2009.

Čtenářům Harmonie jistě povědomý autor Jiří Moravčík shrnul výběr ze svých širokých publicistických aktivit, opírajících se o rozsáhlá interview, do úhledného svazku, a poskytl tak zajímavý pohled na současnou world music. Kniha představuje danou oblast jako již zkonsolidovanou, bezmála čtvrtstoletí zrající záležitost. Výběr regionů, v němž je zastoupena třikrát Evropa, třikrát Amerika, čtyřikrát Asie a šestkrát Afrika, je velmi výmluvný: akcentuje přesně ty oblasti, které evropské učebnice dějin hudby a americké encyklopedie rocku opomíjejí. Trojí zastoupení Mali spolu se Západní Saharou ale prozrazuje, že i world music má svá silná místa, své New Orleansy, Chicaga a Nashvilly.

Většina jmen patří hudebníkům, kteří byli v uplynulých letech nějak dostupní tuzemskému publiku, ať už hráli přímo v České republice, nebo v dosažitelném zahraničí. V jejich výpovědích často nacházíme překvapivě podobný pohled na věc, svědčící, že „světová hudba“ tvoří dnes již svět sám pro sebe, s vyhraněným názorem.

Záměrem autora bylo sledovat především příběhy hudebníků, často dramatické, někdy drastické, jako tomu je například v případě dětského vojáka Emanuela Jala ze Súdánu či malijských veteránů Tinariwen . Individuální příběhy se ale v textu mnohdy rozbíhají do značné šíře – což poněkud komplikuje četbu – a dotýkají se celé řady jen obtížně řešitelných otázek, od práv menšin na sebeurčení přes konflikty mezi šamanismem a křesťanstvím, generační střety, traumatické rodinné konflikty až po politické zvraty. Vždy zde ovšem slyšíme bohužel jen jednu stranu, chybí zde alespoň minimální kritický odstup – nejsou piercing a strakaté účesy Elizy Carthy spíše výrazem generační konformity než rebelie?

Oumou Sangare (mimochodem opravdu vynikající zpěvačka) údajně dodává odvahu africkým ženám a provozuje smělou moderní hudbu. Počkejme si pár desetiletí, napadne asi mnohého čtenáře, a osvobozené domorodkyně se změní v utahané vymahačky alimentů a jejich národu zbude z tradiční hudby nějaký ten rozjuchaný Afromor. Susheela Raman prý učí madraské ženy Hendrixovu Voodoo Child – cožpak to není jen další forma dnes (koneckonců i v úvodu recenzované knihy) nekriticky zatracované kolonizace?

Hlavním problémem, na který zde opakovaně narážíme, je skutečnost, že prakticky všichni tito hudebníci se jedním dechem odvolávají na dávné tradice a současně volají po radikálních změnách, ať už hudebních či společenských. Někdy si až protiřečí, snad v upřímné víře, že z tradice lze jaksi slíznout smetanu moudrosti a beze ztrát ji prohnat lampovým zesilovačem; zkušenost nás ovšem učí, že to podstatné obvykle bere za své jako první. Musí opravdu tito lidé vyzkoušet bezezbytku všechny naše pošetilosti, od Francouzské revoluce až po Woodstock, aby nakonec zjistili, že tudy cesta nevede?

Ojedinělé drobné chybky (překlep woodoo , i v rejstříku zopakovaný Fred MacDowell , titul alba Susheely Raman 33 1/3 asi nesouvisí ani tak s věkem interpretky, jako – vzhledem k obsahu alba – s počtem otáček klasické dlouhohrající desky) nijak nenarušují dojem ze skvěle vybavené publikace, představující možnost dozvědět se z povolaných úst leccos o joiku, fadu, flamenku, anglické lidové hudbě, malijském blues, qawwali, katajjaqu, sembě či sacred harps, což jsou informace, jakých v našich poměrech není nikdy dost. A jakkoliv se zpovídaní umělci začasté uchylují k mlžným, všeobjímajícím hláškám, volajícím po zpřesnění, polemice či alespoň kritickém komentáři, o provozování zpěvu či hudby samotné dokáží mluvit věcně, s chutí a dostatečně jasně.

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.