Jiří Kotača & Alf Carlsson: Osudové hudební setkání

Trumpetista a skladatel Jiří Kotača a švédský kytarista Alf Carlsson se poznali na studiích v nizozemském Rotterdamu. Osudové setkání později vyústilo v založení švédsko-česko-slovenské formace Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet, jejíž debutové album Journeys nyní vyšlo v u labelu Amplion Records.

Je o vás známo, že jste se seznámili při studiích v Rotterdamu. Kdo přišel první s myšlenkou na založení kvarteta? AC: Oba jsme studovali osm měsíců v rámci programu Erasmus na rotterdamské konzervatoři Codarts, kde jsme se během studia navzájem potkávali na společných předmětech. Střetnutí často pokračovala na různých neformálních akcích, na nichž jsme navzájem poznávali nové kultury. Prostě jsme se oba naskytli ve stejném čase na stejném místě. JK: Když jsme odcházeli z Rotterdamu, shodli jsme se na tom, že bychom se ještě někdy rádi potkali. Po několika měsících mi Alf napsal, že by v létě do České republiky přijel na výlet. Nikdy předtím v Česku nebyl, stejně jako já ve Švédsku. Řekl jsem si, že by nebylo od věci Alfův výlet využít a trochu si zahrát. Už na škole se mi líbil jeho styl a hraní s kytarovými efekty. Navrhl jsem mu společný koncert v Česku, z čehož nakonec vzešla na místo výletu malá koncertní šňůra. Nejprve jsme hráli jako kvarteto, později se k nám na několik koncertů přidal také můj bratr Marek na saxofon. Takže to vlastně byla náhoda a původně také jen zpestření Alfova českého výletu.

Čím je vám formát jazzového kvarteta blízký? AC: S kvartetem jsem hrál už dříve, i když ne s trumpetistou, ale s tenorsaxofonistou nebo pianistou. Když jsem začal komponovat pro kvarteto, měl jsem jasnou představu unisona s tenorsaxofonem. Tenorsaxofon se ovšem liší od trubky v registrech a celkovém zvuku. Při komponování jsme s Jirkou tyto věci podrobně analyzovali. Nikdy předtím jsem se takovými detailními úvahami nezabýval. JK: Pro mě je to optimální formát pro sebevyjádření v kontextu malé kapely, formát, kde je dost prostoru pro vlastní vyjádření a zároveň ne příliš malá kapela, kde bych musel hrát většinu času jako třeba v triu či v duu. A navíc se se vším vlezem (kromě bicích) do auta. (smích)

 

Jirko, jaké byly tvé předchozí zkušenosti s kvartetem? Pokud vím, hrál jsi především s většími hudebními tělesy. JK: V té době jsem už měl Cotatcha Orchestra a hrál jsem i ve skupině Heart of Dixie, ale nehrál jsem pravidelně v žádné menší formaci až na Drumless Quartet. Když jsem organizoval naši první šňůru, považoval jsem ji za jednorázový projekt. Když ale skončila, řekli jsme si, že by bylo škoda zůstat jen u té jedné, protož nás to opravdu bavilo.

Jak se postupně formoval repertoár kapely? JK: Od začátku jsme měli jasno v tom, že chceme hrát autorské skladby. Měl jsem připraveny dvě nové kompozice, ale většinu hudby skládal Alf. V počátcích kvarteta byl ale stylově náš repertoár takový mišmaš, jelikož jsme přinesli sice vlastní skladby, ale zato různých stylů. Použili jsme také několik starších kompozic, které vznikly původně pro jiný hudební formát a Alf přispěl skladbami pro kvarteto se saxofonem. Taky jsme hráli několik kompozic od Petra Kormana a Kristiána Kuruce. AC: Teprve po první šňůře jsme se s Jirkou začali více věnovat komponování hudby šité na míru kvartetu. Já jsem při skládání pro kvarteto myslel na konkrétní spoluhráče. Podařilo se mi rozluštit kód, lépe poznat ostatní členy a zjistit, jaká poloha jim vyhovuje nejvíce. Nalezli jsme společnou hudební řeč.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII I/2020 (koupit).

Sdílet článek: