čtvrtek, 1. září 2016

Jiní než spolužáci: zázračné děti v jazzu

Napsal(a) 

Joey Alexander, foto Signe Roderik Joey Alexanderfoto: Signe Roderik

Je jim kolem desíti let věku, mnohdy i méně, a už hrají se světoznámými jazzovými legendami. Jaký je svět zázračných dětí v jazzu?

Před rokem publikoval internetový server SortiesJAZZnights.com video, na kterém říká pianista Joey Alexander z indonéského ostrova Bali: „Celý život mám rád jazz. Se svým otcem společně poslouchám Louise Armstronga, Harryho Connicka jr., Duka Ellingtona, samozřejmě Thelonia Monka…“ A po chvílí výčet pokračuje dalšími jmény klavíristových vzorů: Miles Davis, John Coltrane, „pochopitelně“ Wayne Shorter nebo Herbie Hancock. K tomu přidává Arethu Franklin („Hodně mám rád gospel“), Jamese Browna a Michaela Jacksona. Joey Alexander vydal loni své debutové album My Favorite Things, za které získal dvě nominace na Grammy a stal se prvním indonéským umělcem v historii, který pronikl do oficiální americké hitparády Billboard 200. Úspěch je to fenomenální, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že Joey Alexander je ročník 2003, a v době vydání alba mu tedy bylo necelých dvanáct! Hudebník, kterého pro mezinárodní scénu objevil Wynton Marsalis, je jedním ze zázračných dětí, které doslova odmalička věděly, že svůj život zasvětí jazzu.

V dětském věku zahájila svou hvězdnou kariéru také japonská pianistka Hiromi, která už jako čtrnáctiletá vystupovala v Praze s doprovodem České filharmonie. Ostatně ještě před patnáctými narozeninami hrával i původem brněnský pianista Jiří Levíček s velkými symfonickými orchestry a v patnácti už vystupoval po jazzových klubech. Na internetu se dají najít působivá videa dalších špičkových, a přitom stále školou povinných umělců. Posloucháte-li například se zavřenýma očima skvěle funkující polskou rytmiku Kamil Pyrek (baskytara) a Igor Falecki (bicí), nehádali byste, že jeden z muzikantů má třináct let a druhý dvanáct.

Život ve dvou světech

Dávid Hodek ze Slovenska, dlouholetý spoluhráč Radovana Tarišky a dalších předních jazzmanů, bubnoval v bluesové kapele už jako čtyřletý a první vlastní skupinu V4Jazz založil v deseti letech. „Už jako pětiletý jsem jezdil k výbornému učiteli do Budapešti, ale musím podotknout, že mě do toho nikdo nenutil. Bavilo mě to, byla to moje hračka,“ vzpomíná dnes devatenáctiletý hráč. Na otázku, jak se jeho dětství lišilo od možná bezstarostnějšího života jeho vrstevníků, odpovídá: „Vůbec se nelišilo. I já jsem chodil hrát fotbal nebo košíkovou. Ale věděl jsem, že jsem v něčem jiný, že se věnuji něčemu, čemu mí kamarádi nerozuměli, a žil jsem jako druhý svět. Ten muzikantský.“

Podobné vzpomínky má i Andreas Varady, stejně starý kytarista slovenského původu, který jako desetiletý odešel s rodiči do Irska a jehož album v roce 2014 produkoval Quincy Jones. „Vždy jsem měl rád hudbu o něco více než mí přátelé, ale stejně jako oni jsem si rád zahrál i fotbal nebo počítačové hry,“ usmívá se dnes už dospělý muž, který se stále částečně hlásí ke svému středoevropskému původu. „Ano, jsem ze Slovenska, ale přece jen se dnes už cítím být víc spojený s Irskem. Navíc netuším, jak by to s mou kariérou dopadlo, kdybych na Slovensku zůstal. V Irsku se mi dostalo stoprocentní podpory a já jsem vděčný irským přátelům a fanouškům,“ říká.

Andreas Varady foto Kharen Hill Andreas Varady foto Kharen Hill

O téměř dvacet let starší než Varady a Hodek je maďarský bubeník Gergő Borlai, další z někdejších zázračných dětí. Jako školák vedle jazzu poslouchal především Franka Zappu. „Jednou jsem přicházel do třídy a ve sluchátkách jsem poslouchal Zappovo album Guitar. Na chodbě mě zastavil spolužák a ptá se, co poslouchám. Půjčil jsem mu sluchátka. Po deseti vteřinách mi je vrátil a zeptal se: Co to je sakra za hluk? – A v ten okamžik jsem si uvědomil, že jsem asi jiný než spolužáci.“

Borlai hrál na bicí od tří let a – jak dnes tvrdí – už tenkrát se rozhodl, že se bude hudbě věnovat profesionálně: „Začal jsem každý den cvičit a cílevědomě jsem se zdokonaloval. Pořád jsem poslouchal hudbu a snažil jsem se naučit ty nejobtížnější skladby, například od Weather Report, Return To Forever nebo od Billyho Cobhama. Samozřejmě že jsem měl i jiné hračky – angličáky nebo plastové figurky J. I. Joe –, ale když jsem si s nimi hrál, poslouchal jsem u toho hudbu.“

Škola jménem YouTube

Za to, že mohl svůj talent naplno rozvíjet, je Borlai vděčný své matce a babičce, s nimiž od pěti let – po rozvodu rodičů – vyrůstal. „Hrozně se jim líbilo, co dělám. Ve všem mi daly svobodu a to mi velmi pomohlo,“ vzpomíná s tím, že ve dvanácti přestal navštěvovat hudební školu a stal se „největším fanouškem Franka Zappy na této planetě“. Za Zappovy desky utratil veškeré kapesné a během jednoho roku se naučil hrát všechny skladby ze třinácti jeho alb. Bubeníci Vinnie Colaiuta, Terry Bozzio a Chad Wackerman se tak stali Borlaiovými dětskými hrdiny a především obrovskou inspirací pro několik dalších let. Nesoustředil se však jen na rytmické vzorce a hru bicích, ale na hudbu jako celek, což o něco později zopakoval u dalších oblíbenců, kterými se stali John McLaughlin, Allan Holdsworth nebo skupina Tribal Tech. Písně si nezapisoval, učil se je po paměti a dodnes je všechny zná. „To byla moje nejlepší škola,“ tvrdí.

Proti institucionalizovanému školství Gergő Borlai obecně nic nenamítá, zná několik skvělých učitelů. Ale myslí si, že zvlášť dnes, v době internetu, se mladý hráč může učit zdarma od těch nejlepších muzikantů světa. „To kompletně proměnilo hudební svět. Vždyť dnes je tolik mladých bubeníků, kteří hrají neuvěřitelně. A jejich jedinou školou bylo to, že vyrostli na YouTube. Je to skvělé. Ale na druhou stranu je dnes mnohem těžší než kdykoli dříve být originální.“

Dávid Hodek, foto Marek Janíček Dávid Hodekfoto: Marek Janíček
Skepticky se na hudební školství ve vztahu k jazzu dívá Dávid Hodek. „Upřímně si myslím, že jazz se ve škole naučit nedá,“ říká s tím, že vůbec neplatí, že by se člověk, který vystuduje prestižní školu, automaticky stal dobrým jazzmanem. „Dobrý učitel vám může ulehčit život a může vám ušetřit pár let zbytečné práce, ale muzikanta z vás ani ten nejlepší pedagog neudělá. Na to, jak se stát výborným hudebníkem, bohužel neexistuje žádný recept. Především je třeba dělat věci víc do hloubky a neklouzat po povrchu. Spousta lidí si myslí, že cílem je ovládat nástroj tak, abyste mohli zahrát cokoli, nebo abyste měli absolutní nadhled. Ale to ještě nic není. To nejtěžší přichází až potom. Musíte najít svůj zvuk, koncepci, směr a samozřejmě spirituální stránku hudby. Na tom pracují dlouhá léta i ti největší umělci a nikdo jiný vás to nenaučí. Je to cesta, na které je člověk sám a stále jen hledá a hledá. Někdo může mít deprese z toho, že toto hledání nemá konec, ale přesně toho je třeba si vážit. V hudbě nejsou tajemství ani zkratky. Hudba je vaše celoživotní dílo.“

K tomuto poznání někdo dojde až na konci dlouhého života, jiný tyto zákonitosti objeví v raném věku. A souvisí to možná i s tím, s jakými hudebníky se stýká. Tak jako je pro dvanáctiletého Joeyho Alexandera naprosto přirozené zahrát si s „panem Wyntonem Marsalisem“, obklopoval se staršími a zkušenějšími hráči také Andreas Varady – a nešlo pouze o legendárního producenta Quincyho Jonese. „Hudba je hudba a nezáleží na tom, kolik je vám let,“ říká kytarista, který letos navštívil i Pražské jaro.

Dávida Hodka ve spolupráci se staršími hráči přímo podporovali rodiče. „Nosili mě na koncerty a vyhledávali příležitosti, kde bych si mohl poslechnout skvělou hudbu,“ říká, „postupně jsme se seznamovali s umělci, kteří nás zvali na další akce. Později, když už jsem byl o něco starší, mi začali lidé sami nabízet spolupráci.“ Ze všech setkání, má-li zmínit jedno, nejraději vzpomíná na natáčení svého alba v New Yorku s legendárním pianistou Georgem Cablesem: „Byl to neskutečný zážitek, moci si povídat a zahrát s osobností, která spolupracovala s největšími ikonami jazzu.“

Fascinace jazzovými ikonami

Byla již řeč o YouTube jako zdroji „výukových materiálů“. Videa na internetu však mladí hudebníci využívají také k tomu, aby dali světu vědět o sobě a svém talentu. Pianista Jacob Collier se narodil v roce 1994 a s internetem pracoval od raného dětství. Senzací se staly jeho doma natáčené klipy, v nichž současně zpívá několik hlasů a hraje na kytary, kontrabas, několikery klávesy, cajón, činely, perkuse a další nástroje. Z jeho úpravy hitu Stevieho Wondera Don’t You Worry ‘Bout A Thing se mezi „youtubery“ stal fenomén a fanoušky Collierova kanálu jsou osobnosti jako Pat Metheny, Herbie Hancock nebo Chick Corea. „Narodil jsem se do světa, ve kterém neustále hrála hudba. Od nejranějšího dětství jsem byl obklopen rodinou hudebníků, doma jsem stále objevoval nějaké nástroje,“ říká. Jako malý sám poznával svět rytmu a harmonie, a i když pokládal klavír za ideální nástroj pro tyto své dětské pokusy a objevy, velmi brzy si uvědomil také možnosti lidského hlasu. Ostatně bohaté vokální aranže Collierovy verze standardu Fascinatin’ Rhythm jsou dokladem toho, že se mladému muži v bádání dařilo. Collier má klasickou průpravu. Předtím, než jako teenager objevil jazz, zpíval v roli Milese v několika evropských představeních Brittenovy opery Padlí andělé. Právě tehdy si prý poprvé uvědomil, jak úžasně bohatý je svět harmonie.

Zázračné děti zpravidla poslouchají jinou hudbu než jejich vrstevníci. Tak jako Gergő Borlai měl svého Zappu a Jacob Collier obdivoval složité harmonie Brittenovy opery, Dávida Hodka už jako tříletého fascinovala nahrávka skupiny Earth, Wind & Fire a především její bubeník Sonny Emory. S odstupem už sice tuto kapelu nevnímá jako vrchol, ale láska k černé hudbě jej neopustila ani po letech. „Tak jako jsem začal s Earth, Wind & Fire a jejich funkem, postupně jsem poznával i související žánry jako jazz, hip­hop nebo gospel. Všechno to vychází z téže kultury. Samozřejmě stále sleduji novinky v těchto žánrech, ale stále se vracím také k 60. létům,“ vyjmenovává s tím, že současně poslouchá také nemálo klasické hudby. Podobně Andreas Varady, který se začal na kytaru učit ve čtyřech letech, poslouchal od počátku Charlieho Parkera, George Bensona, Johna Coltranea a Milese Davise a kromě toho rock i hiphop. „A stále to všechno sleduji!“ dodává.

Fenomén zázračných dětí v hudbě pochopitelně není něčím novým. Dobře známe příklad Wolfganga Amadea Mozarta a jeho sestry Nanneri, kteří v útlém věku předváděli v koncertních sálech Evropy své umění. Nová je však rychlost, s jakou se díky internetu může povědomí o malých virtuosech šířit. Video tehdy čtyřletého polského bubeníka Igora Faleckého zhlédl na YouTube více než milion diváků po celém světě a novinový rozhovor, v němž malý Igor vyprávěl, že mu bicí soupravu přinesl svatý Mikuláš, byl pouze jedním z článků, které o senzačním dítěti média přinesla. Díky internetu a obecně médiím si mohou talentovaných dětí všimnout vlivní producenti nebo hudebníci z celého světa. V digitálně propojeném světě si talentovaného hráče z ostrova Bali mohou všimnout špičkoví jazzmani ze Spojených států. Ve srovnání se svými předchůdci mají tedy dnešní zázračné děti možná výhodu. Jak ale říká Dávid Hodek, hudba je celoživotní dílo. A talent je třeba stále rozvíjet.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.