středa, 10. únor 2010

Jeden den na cestě Chrise Pottera

Napsal(a) 

Chris Potter, foto Petr Vidomus Chris Potterfoto: Petr Vidomus

Vypadalo to, jako by se pustoprázdnou alejí našedlých linek a vybledlého papíru pustil obrovitý vodní had: sytá, černá krakatice ovšem vykazovala nutkání kreslit místo písmen hlavičky nebo je protahovat fermatou. Ohromeně jsem zíral na ten podivuhodný shluk zdobených písmen v diáři amerického saxofonisty Chrise Pottera, kde stránku co stránku plnila jména měst; daleko spíš než zápisník připomínal uměleckou mapu, po níž vede zlatá stezka kapely Underground.

Její karavana v písečném víru nepřetržitého koncertování nedávno zanechala patrnou stopu v podobě své druhé studiové desky Ultrahang. A jak si v horkém pražském létě mohli ověřit návštěvníci putovního festivalu Bohemia Jazz (12.7.), je to otisk sejmutý velmi pečlivě a adekvátně vzhledem k současné podobě bandu. Nejen na dobu jeho zrání jsem se ptal, když Potter zaklapnul diář a ochotně usedl za dřevěný stůl v zákulisí.

„Takhle to obyčejně vypadá, když jsem na turné. Měsíc hrajeme s Undergroundem, další čtyři týdny jsem pryč s kvintetem Davea Hollanda a pak následuje další šňůra mojí kapely. Během tří měsíců se domů vrátím sotva na týden,” vysvětluje saxofonista sice uspěchanou dikcí, ale vstřícným tónem a s téměř nepřetržitým úsměvem na rtech. „Fungujeme zhruba tři roky, ale poslední dobou zvlášť žijeme na pódiu. A neustálým hraním jsme urazili tak velký krok, že uzrál čas na další desku.“

Na té první figuroval ještě fusionový kytarista Wayne Krantz , kterého ale na dva roky staré živé nahrávce nahradil otevřenější a také méně vytížený Adam Rogers . „Ve skutečnosti jsme s Adamem odehráli většinu koncertů už v posledních třech, čtyřech letech,“ říká Potter. „Krantz měl od začátku spoustu dalších kapel, takže každý druhý koncert za něj Rogers musel zaskakovat. Ale já jsem potřeboval, aby kapela držela jako celek. Definitivně jsme se s Krantzem rozloučili, když se vydal na turné se Steely Dan, což mi připadalo přímo symbolické.“

Byl to totiž právě Potter, kdo s nekompromisním a stylem života vpravdě undergroundovým duem Donalda Fagena a Waltera Beckera začal již v 90. letech objíždět světová pódia. Tehdy mladičký saxofonista, který po příchodu na newyorskou scénu zaujal v kapele bebopové legendy Roda Rodneyeho, se náhle ocitl ve vyprodaných halách pro desetitisíce fanoušků. Splnil si tím klukovský sen a nečekaně brzy se stal součástí muziky, kterou ostatně dodnes miluje. Ale nepominutelně zajímavý hlas jeho tenoru a tehdy ještě frekventované altky neměl v písničkovém repertoáru rockové kapely dost prostoru k dalšímu rozvoji. Namísto dalšího turné následovalo dlouholeté angažmá v kompozičně otevřeném Electric Bebop Bandu bubeníka Paula Motiana a intenzivnější poslech starých saxofonových mistrů, jimž Potter na přelomu milénia vzdal hold deskou Gratitude.

„Být sidemanem bylo jednu dobu prima a čas od času si to rád zopakuji, naposled vloni na šňůře s Herbiem Hancockem,“ říká dnes. O jeho kapelnických ambicích ale nemůže být pochyb. „Jsem stále vybíravější,“ směje se. „Hrát něčí muziku už mě dnes láká daleko méně; chci se etablovat jako lídr a také tak být vnímán“ . Jediným jeho stálejším angažmá zůstává již zmiňované hraní s kvintetem Davea Hollanda.

SEN O VLASTNÍ KAPELE

Veškeré své úsilí proto dnes saxofonista investuje do Undergroundu. „Když jsem kapelu dával dohromady, měl jsem neurčitou představu o tom, že chci dělat hudbu úplně jinak a vydržovat si skupinu, která by žila z improvizace a kreativní síly,“ vysvětluje. „Dělá mi radost, když dnes vidím, jak náš zvuk drží pohromadě díky výrazovým prostředkům, které jsme si postupně osvojili a naučili se je používat.“

Velmi podstatnou částí onoho snu o novém zvuku přitom byly funkové rytmy a obecně muzika, která je i při vší své složitosti komunikativní a energická. Vybočuje už třeba tím, že funguje bez basy. „Pro mě je klíčové mít v každé skladbě pořádný atak Fender Rhodes, na které hraje Craig Taborn. Když začne hrát basové party, má to úplně jiný zvuk než elektrická basa, cítím se nad tím mnohem volnější a snadněji se mi na těch vrstvách improvizuje.“

Z čerstvé nahrávky je patrné třeba to, že Tabornovi jsou spíš než šlapavé figury stále bližší složité harmonické vzorce, utkané z pestrobarevných textur. Ale do rejstříku spodních strun sahá velmi často také kytarista Rogers. „Nedovedu slovy vyjádřit, jak u nás funguje basa,“ usmívá se Potter. „Taborn něco vespod zahraje levou rukou, Rogers to uslyší, přidá pár not, které s tím souzní, a takhle na místě vznikne groove, který pak můžeme hrát až do konce skladby. Jsou to věci, které bych nikdy nedovedl složit nebo napsat, dějí se samy od sebe a to je na nich to nejkrásnější.“

Rogers má na zvuku kapely vůbec zásadní podíl. Po studiích klasické kytary i soukromých lekcích u Johna Scofielda se jako studiový hráč podílel na více než dvou stovkách natáčení, přes dekádu úspěšně vedl rytmicky inspirativní kapelu Lost Tribe a nějaký čas už také vydává desky pod svým vlastním jménem. Při hraní s Undergroundem držením tónu nebo stavbou sól nezapře bluesovou inspiraci, vedle toho ale s mimořádnou grácií, citlivostí a vyzrálostí rafinovaného skladatele rozdmýchává sebemenší náznaky improvizačních ohňů. Stejně podstatný je ale i přínos živelného bubeníka Natea Smithe , jehož komplikovaná metra zázemí Undergroundu pohání jako parní lokomotivu.

Chris Potter, Adam Rogers, foto Petr Vidomus Chris Potter, Adam Rogersfoto: Petr Vidomus

NOVINKA ULTRAHANG

Jak to ale vypadalo, když se kapela ze šňůry vrátila do studia? „Vždycky je těžší hrát groove bez diváků,“ přiznává Potter. „I proto mě zajímalo, jak se s tím ve studiu vypořádáme: museli jsme najednou hrát koncertní muziku sami pro sebe. Navíc jsme stáli ještě před jedním úkolem, totiž důsledně skladby zkrátit, aby se vůbec na disk vešly. Někomu vyhovují dvacetiminutové skladby a těmhle lidem je určená dva roky stará živá nahrávka z klubu Village Vanguard. Ale zároveň je dobré natočit repertoár i v kratší verzi, kterou si můžete pustit v autě nebo v obýváku a nezešílet u toho,“ směje se.

Je to právě živá improvizace, v níž tkví hlavní přínos novinky Ultrahang (ArtistShare, 2009). Spousta jí přímo vychází z rychlých temp, často je důmyslně prokládá nebo naopak rozplétá v melodických smyčkách a zatáčkách z nosných motivů. „Všichni členové kapely skládají, každý k hudbě přistupuje trochu jinak, a přece se nám daří nacházet stále více průniků a společných základů,“ míní Potter a postupně chválí všechny své spoluhráče. Přesto je to ale hlas jeho saxofonu, který bandu dominuje. Extrémně přesný, stylově nevyhraněný, rozmanitě frázující a technicky dokonalý hráč se dnes navíc soustředí výhradně na jediný nástroj. „Na altku jsem nehrál už dobrých osm nebo devět let, chvíli jsem cvičil na soprán, ale zajímá mě především tenor. Když se upnete k jednomu nástroji, paradoxně vás to neomezí, ale naopak budete objevovat stále víc.“

PO ZLATÝCH STEZKÁCH

Na albu přesto udělal výjimku: kvůli coveru balady It Ain’t Me, Babe od písničkáře Boba Dylana vzal do ruky baryton. Jako nástroj mu ale slouží vyloženě k lyrickým, až vypravěčským účelům, narozdíl od technicky mistrně ovládaného tenoru. Před dvěma lety se navíc saxofonista pustil do odvážných kompozičních dálek albem Song For Anyone pro komorní ansámbl dřev a smyčců. Jak jej vidí s odstupem času? „Naučilo mě to pracovat s mnohem pestřejším a širším výrazem barev a odstínů, což mělo své důsledky: najednou jsem už nemohl psát jen melodie a písničky, musela to být opravdová skladba. Připadá mi, že se to s odstupem projevilo i na mé improvizaci. Dovedu se teď na věci dívat z výšky, přemýšlet nad tím, jak dlouho je mám hrát a jak zní v kontextu ostatních muzikantů.“

A práci s větším ansámblem se zjevně hodlá věnovat i v blízké budoucnosti. „Momentálně skládám pro jeden dánský bigband,“ říká. „Svým způsobem to bude trochu pokračování téhle komponované desky.“ I kvůli tomu se Potter snaží pracovat doslova na každém kroku. „Během turné to člověku občas leze do hlavy, ale kdykoliv mám volné odpoledne, třeba když jdou ostatní na procházku do města, sedím v hotelu a skládám na laptopu. Notový papír u téhle hudby nemá smysl; ale snažím se ke komponování přistupovat tak, jako bych stále psal tužkou. Pomáhá to udržet si zdravý rozhled a nenechat se zmlsat tím, co počítače v tomto ohledu dokážou.“

Než jsme se rozloučili, stihl jsem se zeptat i na jeho zdravotní stav. Málo se totiž ví, že Potterovi byl před lety diagnostikován Ménièrův syndrom, vzácná a neléčitelná choroba, jejíž příznaky saxofonista poprvé pocítil přímo na pódiu. „Najednou se mi začala točit hlava, zavrávoral jsem a málem jsem se složil na místě. Stalo se to ještě několikrát a vždycky jsem doufal, že to rychle přejde, ale z občasných záchvatů se najednou staly několikahodinové bloky, kdy mi v hlavě nepřetržitě hučelo a pískalo, že jsem se nedovedl postavit na nohy.“ Potter se ale zapřel a, jak tvrdí dodnes, díky vnitřnímu odhodlání a přesvědčení, že se to nikdy nebude opakovat, už další záchvaty celé roky nepřišly. Jenže stejně tak už se mu nevrátilo ani navždy zalehlé levé ucho; dnes na něj prakticky neslyší. O to úctyhodnější je, že na jeho hudebním vyjádření se tento handicap nijak nepodepsal.

Potterův program ten den ještě zdaleka nekončil: po vypjatém koncertu na Staroměstském náměstí se saxofonista vrátil do hotelu a už před šestou ranní byl znovu na nohou, aby se ještě za ranního kuropění nechal kvůli pár minutám odvézt do televizního studia. Být na turné s Undergroundem je totiž skutečně zápřah na celý den. Pokud to ďábelské tempo udrží, černá krakatice písmen a not se v jeho diáři zcela jistě brzy stočí k dalšímu albu. Vzhledem ke kvalitám Ultrahangu by byl přímo hřích se nezajímat o to, kterým směrem kapela na své zlaté stezce zamíří příště.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.