Jazzové školství: Pařížská zkušenost Vojtěcha Procházky

Pianista Vojtěch Procházka (1981) patří do líhně mladých a talentovaných hudebníků, které v posledních letech „vyprodukovala“ pražská Vyšší odborná škola při KJJ. Na klavír hraje od pěti let; studoval klasickou interpretaci u Ivany Girsové a Kristiny Kasikové, improvizaci u Stanislava Máchy a Davida Dorůžky a skladbu u Karla Růžičky st. V současnosti je znám především coby zakládající člen úspěšného Vertigo Quintetu (rozhovor HARMONIE 12/2006), vlastním triem či kvartetem, v minulosti však participoval v mnoha dalších projektech (Petr Zelenka Q., Ondřej Štveráček Q., Saxtime, Miriam Bayle atd.). V kontextu tématu tohoto čísla je zajímavý hlavně jeho současný studijní pobyt na Conservatoire national supérieur de musique et de danse v Paříži, kam byl loni přijat. Pařížských studií se týkal také náš rozhovor.

Proč jste se vůbec rozhodl studovat jazz v Paříži? Co hrálo rozhodující roli?

Na počátku byla touha odjet do zahraničí. V Čechách mi bylo dobře, živil jsem se převážně tím, co jsem chtěl dělat, tedy hraním zajímavé hudby se zajímavými lidmi. Ovšem po dokončení VOŠ Jaroslava Ježka mi bylo jasné, že musím jet pryč, poznat ještě jiné lidi, jinou hudbu, vystavit se novým zkouškám. Nejjednodušší pro mě bylo jet studovat. Škola slouží jako brána, skrze kterou člověk objevuje danou zemi, město, scénu, lidi. A jako student mám několik zásadních výhod – možnost levnějšího bydlení, stipendia, menza atd. Během posledního roku studia v Praze jsem tedy poslal přihlášku na dvě školy – William Paterson University v New Jersey, USA, a na Conservatoire de Paris ve Francii. Do Paříže jsem musel jet skládat přijímací zkoušky, kdežto do USA jsem posílal nahrávku.

Přijímací zkoušky do Paříže byly rozdělené na čtyři kola a zdály se mi dost těžké. Nejprve musel každý poslat nahrávku, na jejímž základě byl vybrán širší okruh kandidátů, a ti pak byli pozvaní do Paříže. Jako první byla živá přehrávka před komisí, kde si člověk vylosoval jednu z deseti povinných skladeb, které musel umět zpaměti. Některé byly dost kuriózní, jako například Four Winds od Davea Hollanda nebo Ida Lupino od Carly Bley. Následovalo čtení z listu a jedna skladba podle vlastního výběru. Kdo prošel touto selekcí, byl pozván ke čtyřhodinové psané zkoušce z historie jazzu, transkripce, harmonie, skladby a aranžování. Tato zkouška byla dost obtížná, jedním z úkolů bylo „stáhnout“ (zapsat do not) asi minutu a půl hudby – basovou linku, dva melodické hlasy a akordy z jedné obskurní desky Johna Scofielda a také napsat pětihlasé aranžmá skladby The Duke od Davea Brubecka.

Ti, co splnili podmínky psaného testu, byli pozváni k ústnímu pohovoru s komisí. Ten byl také dost ostrý, kromě otázek typu „jaké znáte současné německé skladatele?“ (vzpomněl jsem si jen na Heinera Goebbelse), jsem byl tázán, zda jsem připraven fungovat tři roky v úzkém kolektivu, obětovat své zájmy mimo školu apod. Odpovídal jsem po pravdě, a proto jsem si byl téměř jist, že nebudu přijat. Opak byl pravdou, zřejmě byla moje upřímnost oceněna.

Upřímně řečeno, původně jsem chtěl mnohem raději do Ameriky. Ovšem odpověď na moji přihlášku měla takové zpoždění, že mi nezbylo než začít zařizovat studium v Paříži. Když jsem se nakonec dozvěděl, že jsem byl přijat i na William Paterson, byl jsem trochu naštvaný, ale nakonec jsem se rozhodl, že pojedu do Paříže a Ameriku zkusím později.

Jakým způsobem je studium financováno? Máte stipendium?

Studium si financuji sám z úspor a z hraní. Naštěstí mi trochu pomáhají rodiče a největší část podpory se mi podařilo sehnat tady na místě. Francie je neuvěřitelně sociální stát a pokud má člověk alespoň trochu nervy prokousat se byrokracií, může i jako cizinec dostat dost velkou podporu na studium. Původně jsem se snažil sehnat nějaké stipendium z Česka, bohužel ani francouzská, ani česká strana nenabízí žádnou možnost podpory. Nakonec mně zbyly soukromé nadace ve Francii. Škola překvapivě žádná prospěchová či výkonnostní stipendia nenabízí. Život v Paříži je velmi nákladný, zejména nájmy bytů jsou neúnosně vysoké a cena navíc bohužel zdaleka neodpovídá kvalitě. Snažím se proto získat státem subvencované bydlení od školy, což je ale dost zdlouhavý proces.

Setkal jste se po příjezdu do Paříže s nějakým kulturním konfliktem či šokem? Co třeba jazyková bariéra?

Musím říct, že ze začátku jsem se cítil dost zvláštně. Tajně jsem doufal, že v mojí třídě bude víc cizinců, a nakonec jsem tam plnokrevný cizinec jen já. Kromě mě se mnou studuje ještě jeden napůl Kolumbijec a jeden napůl Izraelec. Ale brzy jsem si našel přátele, je tu několik opravdu skvělých lidi, jako například Leonardo Montana, pianista původem z Brazílie, Marius Gjerso z Norska či Antonin Tri-Hoang z Francie.

Měl jsem štěstí, že jsem uměl už před příjezdem docela obstojně francouzsky. Jazyková bariéra je velmi špatně prostupná; narozdíl od učitelů, kteří všichni mluví plynně anglicky, jsou na tom žáci dost bídně. Francie je stále velmi nacionalistická a výuka jazyků je na prachšpatné úrovni. Angličtina ani není pro studenty konzervatoře povinná. Většina Francouzů ovšem plánuje po studiích zůstat ve Francii, a tak považují studium jazyků za zbytečné.

Můžete popsat rozdíly v organizaci výuky (především jazzu) v Paříži a v Česku? Co vás nejvíce překvapilo?

Výuka je zásadně odlišná. Zatímco v Praze měly přednost teoretické předměty, zde je těžiště zcela jasně na praktické stránce. Drtivá většina předmětů je kolektivní a zahrnuje aktivní hraní na nástroj. Tento přístup má svá pro a proti. Dobré jsou opravdu hodiny a hodiny odehrané hudby a hudebního sžívání se s ostatními spolužáky, zkoušení různých přístupů, možnost ihned slyšet svá vlastní aranžmá, rozšiřování repertoáru. Nevýhody spočívají zejména v nedostatku individuálního přístupu k žákům. Na to jsem si dlouho nemohl zvyknout – neměl jsem například žádné individuální hodiny klavíru, vždy jsme byli alespoň dva až tři. Na druhou stranu je přínosné vidět ostatní klavíristy, protože opravdu každý z nás (v současné době nás tu studuje devět) má úplně odlišný styl. Skvělé jsou též hodiny aranžování s Francois Thebergem, který studoval u Billa Dobbinse a Raye Wrighta.

Co byste s ohledem na vaši pařížskou zkušenost změnil ve výuce v Česku?

Česko doplácí na to, že je to malá země, která navíc zůstává dost uzavřená, tudíž zde chybí konkurence. Z toho plyne obecně nízký nárok jak na učitele, tak na žáky. Ačkoli výuka jazzu zde má jistou tradici, nikdy nebyla řádně institucionalizována, nikdy nepostoupila na úroveň opravdového vysokoškolského studia. Ačkoli by se na francouzském systému výuky dalo jistě mnoho změnit k lepšímu, nedá se popřít to, že kvalita výuky je v Paříži prostě o třídu jinde. Všichni učitelé mají nedocenitelné zkušenosti ze spolupráce se světoznámými hudebníky, což je nejlepší hudební škola na světě. V Česku musí vyrůst nová generace muzikantů a pedagogů, která bude mít rozhled za hranice českého prostředí. Tomu lze napomoci větší kulturní výměnou mezi školami. Na KJJ toto bohužel nefunguje vůbec. Do Paříže skoro každých čtrnáct dní jezdí nějaká zajímavá osobnost dělat masterclass a většina se studenty i uspořádá koncert. Letos tu byl mimo jiné Dave Liebman, Billy Hart, Michel Portal, Simon Goubert, Marc Ducret, Marc Levine atd. Je potřeba, aby studenti i učitelé z Česka jezdili do zahraničí a aby také do Prahy jezdilo co nejvíc zahraničních muzikantů. Pařížská konzervatoř také nabízí mnoho výběrových kurzů, já letos studuji klasickou indickou hudbu s Patrickem Moutalem, jednou z evropských kapacit v oboru. Jsou to skvělé hodiny, plné intenzivního přístupu k hudbě. Člověk je nucen přemýšlet jinak než při jazzové improvizaci, učí se být svobodný i v rámci jiných hudebních pravidel.

Myslím, že konkrétně VOŠ Jaroslava Ježka by pomohlo zavedení mnohem přísnějších pravidel kontroly studijních výkonů. Pokud bude pokračovat stávající systém výuky, škola asi jen s obtížemi získá vysokoškolskou akreditaci. Vzhledem k nedostatku žáků by škole též velmi pomohla snaha otevřít se co nejvíce světu – lákat zahraniční studenty a učitele. Kromě toho bych určitě zavedl více ansámblového hraní – například skvělé jsou ve Francii kurzy „rytmiky“ – pouze pro pianisty, kytaristy, vibrafonisty, basisty a bubeníky.

Měl jste již možnost hrát v pařížských klubech?

Zatím jsem bohužel neměl příliš možností hrát na zdejší klubové scéně, ale zdá se, že situace je stejná jako všude jinde – přetlak muzikantů a málo peněz. Co je dobré, je celkem vzdělané a relativně bohaté publikum, tudíž kluby se nemusí spoléhat na turisty.

A sledujete současnou francouzskou jazzovou scénu? Lze-li to tak říci, v čem vidíte specifika?

Francouzskou scénu zatím ještě příliš neznám, muzikantů je tu opravdu mnoho, ale v poslední době mě velmi zaujal pianista Laurent Coq. Většinou zde chodím na nefrancouzské hudebníky, zejména na takové, které jinde jen těžko uvidím.

Francouzská hudební scéna je velmi uzavřená a protektivní. Je zde velmi vyvinutý systém podpor pro francouzské hudebníky, zejména pro ty, co hrají takzvané deklarované koncerty. Ti se pak po čase mohou stát členy jakýchsi odborů, které jim pak platí denní gáži, pokud zrovna nehrají. Myslím, že tento systém je velmi nezdravý, protože naprosto nezohledňuje kvalitu hudby a navíc je podle mě dlouhodobě neudržitelný.

Co se týče jazzové scény, tak ta je dost eklektická a dalo by se říct, že má dva velmi extrémní póly. Jeden z nich je neotradicionalismus – škola založená na bebopu a na většinou neinvenčním kopírování americké tradice. Druhá škola je naopak zaměřena na co největší míru experimentace v hudbě – vlivy soudobé klasické hudby, elektroniky, world music, snaha o co největší „modernitu“. Tomuto proudu bohužel ve většině případů chybí soudnost, vkus, a někdy i obyčejné muzikantské řemeslo. Nenacházím zde příliš hudebníků se svojí hudební představou, kteří by absorbovali řemeslo i hudební tradici, a zároveň se snažili tvořit něco svého. Světlou výjimkou je právě pianista Laurent Coq či bubeník Simon Goubert.

(Více informací o škole naleznete na www.cnsmdp.fr.)

Sdílet článek: