sobota, 17. duben 2010

Jazzové pozdravy z Nice

Napsal(a) 

Charles Lloyd, foto archiv Charles Lloydfoto: archiv

„Člověče, přestaňte si dávat ty nohy křížem, budete z toho mít spoustu problémů !“

Jeanne Augierová, 86 let, majitelka hotelu Negresco, Nice

Manželka tvrdí, že bych rodinu na Nice Jazz Festival (letos 18. – 25.7.) dotáhnul, i kdyby hlavním trhákem byla Carla (Bruni) v doprovodu Wyntona (Marsalise) s Kennym (G.) a její prezidentský alter ego k tomu rapoval Kapitál v originále. Pravdou je, že dvě stě let po lenošivých Angličanech, kteří Azurové pobřeží „objevili“, jsme zpátky proto, že tenhle zprofanovaný, předražený a přeplněný kout Středomoří dodnes neztratil svůj šarm. Jeden z nejstarších jazzových festivalů v Evropě byl tudíž především záminkou vrátit se za světlem, chutěmi a vůněmi pochybného francouzského ráje.

I letos se v Nice nakonec poměr jazzu a ostatního (world, pop včetně francouzského varieté) ustálil víceméně 50/50. Zato se nad každým ze dvou pódií objevily hodiny připomínající, že tentokrát na sebe všechny koncerty na minutu nemilosrdně navazují. V první polovině osmidenního festivalu, kterou jsem nestihl, zastupovali pop-jazzové magma mimo jiné Amos Lee, Tracy Chapman, Raoul Midon, Joe Jackson, Keziah Jones, Madeleine Peyroux nebo Erykah Badu . Bluesmany jako jsou Susane Tedeschi, B.B. King , nebo Lucky Peterson , pak první čtyři dny doplnili spíše vzácně jazzmani Brad Mehldau , Joshua Redman , v hexagonu legendární Christian VanderAldo Romano .

ZAHŘÍVACÍ KOLO

Nevděčné role ne snad předkapely, ale těch, kdo hráli ještě za světla, se úspěšně zhostili oba američtí aspiranti na soulový revival staré školy, Raphael Saadiq a zpěvačka, kterou kdysi produkoval, Leela James . Obě vystoupení nepostrádala špičkový profesionalismus amerického stylu, ani do jedné hodiny trochu násilně „napumpované“ nasazení a vyvolávání. Vzhledem k jejich pověsti v odborném tisku se raději ani neodvažuji položit otázku, zda jim náhodou nechybělo to hlavní: soul.

Po robustním nástupu osmnáctileté australské divoženky Gabrielly Cilmi v joplinovské Mercedes Benz a capella ve vzduchu jednoznačně visela otázka: „Sakra, kde je Amy?“ V lihu nebo v lochu, bohužel. Vypadalo to, že Winehousové v Nice nastoupila těžká soul-rocková konkurence. Na hlavě jí sice chybělo Amyno vyhlášené vosí hnízdo, ale zato kulaté nožky odhalila zkrátka a naboso, gymnasticky byla na úrovni Alanis v mládí a rockovala jak o život. Ale ani její půvabné vlasopózování a energie nakonec nezabránily tomu, aby zeppelinovská Whole A Lotta Love na závěr nesplaskla jako nepodařené soufflé . Nenáročné, ale pozorné místní publikum se nakonec rozešlo bez přídavku.

V důsledku krize nebo nevýhodného dolarového kurzu bylo v publiku americké květinové hvězdy Jamese Taylora překvapivě málo yankees, kteří by jeho hořko-sladké balady a hymny odzpívali s ním. V doprovodu studiových veteránů Larryho Goldingse na klávesy, Steva Gadda na bicí a kytaristy Michaela Landaua nás nezasvěcené Taylor s nadhledem a s hudební laskavostí jemu vlastní přenesl do světa, v němž jeho nestárnoucí hity opravdu jakoby zařídily mír v srdcích, v sousedství i na zemi. Nadšenému publiku je zazpíval i s pomocí módní tahací harmoniky, spoluhráče představoval jako jazzové celebrity a došlo i na soulové „covers“ ze stejnojmenné nové desky. Ale nemusel nic dokazovat, jeho jazzové cítění dosvědčuje už fenomenální posun mezi mladistvě folkovým vyznáním I don’t want to be lonely tonight a zralou verzí na pozdním albu saxofonisty Michaela Breckera Ballads.

James Taylor, foto archiv James Taylorfoto: archiv

Blues-rockový kytarista Dereck Trucks se obejde bez standardního showmanství, vokály ve své regulérní kapele deleguje vynikajícímu soulovému sidemanovi Mikeu Mattisonovi, ale jeho kytara zpívá jak Harrisonovi ve snu. Se sluncem romanticky zapadajícím mezi olivovníky zahráli skvělý hodinový set, složený převážně ze skladeb Trucksovy poslední desky Already Free a předchozí Songlines. Jako poklonu všem jazzovým bohům a legendám, které je na pódiu v Nice za ta léta předcházely (Miles!) přidali velmi rozpálenou verzi My Favorite Things . Hráli naplno, ale nikam to netlačili – moc by jim to slušelo někde večer v klubu.

PŘEKVAPIVÉ VOKÁLNÍ DIVY

Velké pozornosti se v Nice přirozeně dostalo oběma pop-jazzovým divám, kanadské stálici Molly Johnson a hlavně stoupající americké hvězdě Melody Gardot . Nálepka diva se vlastně zrovna k Johnsonové moc nehodí, protože z jejího projevu čiší příjemně zemité a nenapudrované jazzové řemeslo, bez jakékoliv stylizace, která se tak dobře vyjímá na lesklých obálkách specializovaných i méně odborných magazínů.

Z rachotu fotoaparátů, který o pár hodin později doprovázel nástup Melody Gardot na setmělejším pódiu vedle Matissova muzea, bylo cítit, že její první vystoupení v Nice vyvolalo očekávání a vzrušení odpovídající nejen jejímu pohnutému osudu (kytaře se naučila upoutaná na lůžko po vážné nehodě), eleganci připomínající feminine mystique hlavních hrdinek Hitchcockových filmů, a hlavně její pověsti „nové Norah Jones.“ Zavánělo to spíš další marketingovou bublinou, ale je třeba přiznat, že v tomto směru Melody příjemně překvapila. Od úvodní Worrisome heart u klavíru přes Withersovu Ain’t No Sunshine when you’re gone až po závěrečnou Summertime Gardotová zpívala s autoritou, soustředěním a výrazem prozrazujícími větší řemeslo a hloubku, než by se u zdánlivé debutantky dalo očekávat. Její vlastní písničky se s překvapivou samozřejmostí na koncertě i na albech řadí vedle klasických standardů.

Richard Galliano, foto Emmanuel Ducoulombier Richard Gallianofoto: Emmanuel Ducoulombier

ZKLAMÁNÍ MATADORŮ

Velkým zklamáním bylo vystoupení jednoho z nejúctyhodnějších jazzových muzikantů, pianisty McCoy Tynera v (na papíře) dráždivé společnosti jedinečného kytarového koloristy Billa Frisella. Ani neohlášená posila v podobě saxofonisty Garyho Bartze, ani Eric Gravatt na bicí (!) nicméně nedokázal zastřít skutečnost, že Tyner viditelně a slyšitelně ztratil vyhlášenou fyzickou i duševní kontrolu, s níž královsky vévodil klávesám a akustickému jazzu během posledního půlstoletí. Nepomohlo ani podprůměrné ozvučení Matissova pódia, které se podepsalo i na dalších vystoupeních s výjimkou výše zmíněných zpěvaček.

Zklamáním bylo i příjemné a profesionální vystoupení tria kytaristy Kurta Rosenwinkela . Jeho desky se dlouhodobě vyznačují nejen instrumentálním novátorstvím, ale i přesvědčivým nalézáním východisek z post i neo-bopových klišé newyorské jazzové scény. V červnu nahrál nové album jazzových standardů, což mu sice můžeme těžko vyčítat, ale padesátiminutový set, který jeho trio věnovalo tomuto repertoáru, nepřesvědčil o tom, že zrovna v téhle oblasti nabízí něco zajímavějšího než desítky dalších kytaristů.

STARS!

Francouzský, nebo chcete-li world-jazz domácí provenience na festivalu zastupoval Love Day Quartet akordeonisty a rodáka ze sousedního Cannes Richarda Galliana , který ve své tvorbě spojuje různé domorodé vlivy (francouzské lidové bály, tango...) se standardním jazykem moderního jazzu. V posledních třiceti letech vystupoval a nahrával nejen s místními popovými hvězdami (Nougaro, Barbara nebo Serge Reggiani), ale i s jazzovými osobnostmi jako je Ron Carter, Burton, Zawinul nebo Bobby McFerrin. Hvězdná přítomnost basisty Richarda Bony a kubánského klavíristy Gonzala Rubalcaby v tomhle „all stars“ bandu proto není překvapivá. Ale nepochybná virtuozita všech hlavních protagonistů, počínaje kapelníkem, v jejich podvečerním vystoupení disciplinovaně uvolnila terén poklidnému toku kolébající nostalgie zčeřené místy jen poryvy kapelníkovy harmoniky a Rubalcabových kláves.

Vystoupení bigbandu Carly Bley v zahradách Cimiez působilo jako nečekané a vřelé setkání se známým, kterého jsme už před nějakým pátkem ztratili z dohledu. Bleyová ve svém repertoáru už dávno utlumila pop-rockové reference a provokace ve prospěch poctivého, neřku-li uctivého rozvíjení velkoorchestrální jazzové tradice. Pro fanoušky ze starých časů může podobný vývoj zavánět akademismem, osobně jsem si bigbandovou mašinérii v takhle vrcholné formě (původní skladby a aranžmá, preciznost a dynamika sekcí, výborní sólisté...) poslechl s nesmírnou chutí. Ta zjevně nechyběla ani muzikantům z obou stran Atlantiku, kteří již pár let tvoří zdravé jádro kapely (L. Soloff – tp, A. Sheppard, W. Pusching – sax, G. Valente – tb a rytmika, S. Swallow – bg, B. Drummond – ds.)

Kurt Rosenwinkel, foto Petr Vidomus Kurt Rosenwinkelfoto: Petr Vidomus

Nahrávka kvartetu saxofonisty Charlese Lloyda z kalifornského Monterey, vydaná na legendárním albu Forest Flower z roku 1966, dodnes symbolizuje nejen hudebně-generační předěl 60. let, ale i nástup festivalové pop-kultury. Lloydovo vystoupení v Nice samozřejmě neaspirovalo na podobná historická srovnání. Ale každé setkání s živoucí hudbou zenově vyhlížejícího Mistra je svým způsobem událostí. Už jen úctyhodná řada osobností, které v jeho kvartetu seděly za pianem (Jarrett, Petrucciani, Stenson, Mehldau...) naznačuje, že Lloyd se obklopuje jen těmi nejlepšími. Současná podoba kvarteta (Jason Moran na klavír, Reuben Rogers na basu a Eric Harland na bicí) si s těmi předchozími v ničem nezadá a pod Lloydovým vedením produkuje nadčasovou hudbu, jejíž lyričnost rozvíjí Coltraneův odkaz trvale aktuálním způsobem. Lámající se hlas Lloydova tenorsaxofonu a flétny zní jako by každá skladba z jeho repertoáru byla lidovou písní nebo spirituálem, neomšelost a naléhavost výsledku je přímo úměrná svobodomyslnosti a hravosti kapelníka i jeho brilantních spoluhráčů.

Kariéry klavíristy Chicka Corey a vibrafonisty Garyho Burtona se rozhodujícím způsobem poprvé protnuly na legendárním albu Crystal Silence z roku 1972, které patří ke zlatému fondu mnichovské značky ECM a dodnes zůstává nepřekonatelným modelem moderního komorního jazzu. Od té doby se oba periodicky scházejí na koncertech i ve studiích, v minulém roce pozornost publika i posluchačů vyvolalo jejich dvojalbum The New Crystal Silence. Jejich vystoupení v Nice bylo vzácným pozváním do království hudební beztíže, v němž se všechny zdánlivě pevné parametry naší pozemské existence rozplývají v čistou hudbu.

Tenorsaxofonista Sonny Rollins má ve svých 79 letech nejen zaslouženou pověst jednoho z posledních žijících jazzových velikánů, ale i hudebníka, který ke svému řemeslu a koncertům přistupuje se vzácnou vážností a pokorou autentického umělce a vyhlášeného perfekcionisty. Na festivalových pódiích se objevuje pravidelně ve stejné sestavě, která ho doprovázela i v Nice (C. Anderson – tb, V. Y. See Yuen – perc, B. Broom – g, B. Cranshaw – bg, K. Watkins – ds). Očekávání publika umocňuje i všeobecně sdílený názor, že Rollinsovy koncerty – když se vydaří – v posledních dekádách často předčí jeho studiové nahrávky. V zahradě, která tolik pamatuje, to zpočátku znělo jako business as usual . Nějaké ty standardy, oblíbené calypso a balady včetně Ellingtonovy In A Sentimental Mood . Ale postupně začalo být zřejmé, že se ze Sonnyho rohu hojnosti zase jednou valí doutnající mok, který i nám pomíjivým smrtelníkům připomíná, jak dobré je být na živu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.