pátek, 20. únor 2009

Jazzové kontinenty v Hradci

Napsal(a) 

Paweł Kaczmarczyk, foto Patrick Marek Paweł Kaczmarczykfoto: Patrick Marek

Čtrnáctý ročník královéhradeckého Jazz Goes To Town (letos 13. - 18. 10.) se přiřadil k těm zdařilým, a to nejen díky samostatným hudebním zážitkům; jednotlivá vystoupení zajímavě zapadla do tematických okruhů. Prezentace českého jazzu například sledovala linii propojení historie a současnosti. Luboš Andršt do současné formace včlenil hosty (Viklický, Hrubý) z Energitu 70. let, Pražský big band znamenající ve velkoorchestrálním jazzu evropskou elitu prezentoval Ježka a Svobodův starší repertoár v nových úpravách, nástup nejnovější generace byl zachycen v rámci série koncertů formací žáků Konzervatoře a Vyšší odborné školy Jaroslava Ježka.

Páteř festivalu tvořily charakteristické podoby současného evropského jazzu. Vystoupení dokumentovala, na co myslí ti (Stuart Nicholson a jiní), dle kterých se vývojová dynamika a tím i budoucnost jazzu přenesla ze Spojených států na starý kontinent. Jednu z evropských poloh jazzu (mozaikovité propojení americké a evropské tradice) předvedlo okteto Gianluigiho Trovesiho . Základem je raný free jazz ve své době označovaný jako new thing (zejména Coleman a Dolphy) z rozhraní 50. a 60. let a možná, že nadšení z produkce může být podmíněno i generačně; Trovesi pamětníkovi připomíná překvapení a fascinaci z prvních setkání s Colemanovou hudbou, a tento efekt působí i dnes. K danému rámci přistupují "vložky" diametrálně odlišné (swing, dixieland, funk, hard bop apod.) a kromě všejazzového mixu nechybí ani pasáže italské hudby, některé připomínající Rotovy motivy pro Felliniho filmy. Tato eklektičnost nicméně působila nenásilně a přirozeně. Do soundu okteta byla citlivě včleněná elektronika, která nijak nenarušila iluzi výsledného akustického dojmu. Zvláštní pozornost by si zasloužili skvělí hudebníci okteta. Uveďme alespoň trumpetistu Massima Greca , který, ač málo známý, na sebe upozornil i v sousedství celé galerie výtečných protagonistů tohoto nástroje (Randy Brecker, Juraj Bartoš, Erik Truffaz, Herb Robertson). Podoby současné jazzové trubky můžeme považovat za další linii festivalu.

SEMIJAZZ PRO NOVÉ STOLETÍ

S velkým zájmem očekávané vystoupení Erika Truffaze bylo přitažlivé, ale ne strhující. Svůj projev vůči minulosti vkusně zjednoznačnil. Utlumil šíři a dosah některých dříve důrazněji prosazovaných elementů; bylo tu méně nápadných vlivů elektronické taneční hudby, různorodých etnických názvuků, a vynechal i taneční a vokální performance. Dominantními se stala označení s jeho jménem nejčastěji spojovaná: ambient a postdavisovský lyrismus. Nadále můžeme ocenit též mnohé invenční přínosy Truffazových spoluhráčů, kteří pod dominující trubkou nabízejí množství nekonvenčních rytmických formulí, samplů a to vše nenápadně ve službách sólisty. Jejich zásluhou pod trubkou decentně probíhá pouť různými hudebními kategoriemi. Produkci dominuje podmanivý sound trubky; s Davisem ho pojí příbuznost nálady, navíc Truffaz hraje bez chyb a bezpečně intonuje (ve všech polohách včetně hloubek). Co chybí je davisovská emocionální naléhavost, napětí pod zdánlivě klidným hloubavým povrchem. Vyznění Truffazova hradeckého vystoupení je možné označit ne za inovovaný jazz, ale spíše za nový typ "easy listening". Je to romantická semijazzová trubka pro 21. století. V přídavku, kterým byla kdysi skandalózní (prvoplánově "eroticko-vzdychací") píseň Serge Gainbourga Je t'aime moi non plus , Truffaz dokázal, že jeho aktuální konvence může být úspěšně (a vtipně) aplikována i na někdejší sentimentální populární repertoár.

Erik Truffaz, foto Patrick Marek Erik Truffazfoto: Patrick Marek

POLSKÁ LÍHEŇ

Silnou stránkou evropské scény jsou pianisté z okruhu nordického soundu a daný koncept skvěle ovládají mladí Poláci. V Hradci je reprezentoval Paweł Kaczmarczyk (1984) se svým kvartetem. Jde o osobnost, která může být chloubou polského jazzového školství (Hudební akademie v Katovicích); hned po absolutoriu je Kaczmarczyk vyzrálý osobitý hudebník a zřejmě ho čeká mezinárodní věhlas, kterým již disponují jeho o něco starší kolegové (Leszek Możdżer, Marcin Wasilewski). Vyhrál množství soutěží i anket a kromě vedení vlastních formací se uplatňuje jako sideman slavných etablovaných osobností (kromě jiných je členem skupin Janusze Muniaka). Kaczmarczykovo kvarteto sleduje linii severské tradice, kterou založili exponenti polského a skandinávského jazzu v průběhu 50. a 60. let (například Komeda, Trzaskowski, Johansson, Gullin) a která později v rámci labelu ECM přispěla k nebývalému propojení evropské a americké scény. V kvartetu pianista usiluje o telepatickou souhru jednotlivých členů a v tom mu je základní inspirací Wayne Shorter. Všechny různorodé vlivy Kaczmarczyk dokáže koherentně propojit a dát jim znaky osobitosti. Nespoléhá na jednu emociální polohu, ale prezentuje celou šíři nálad a afektů. Jeho skladby jsou harmonicky i rytmicky vzrušující; nerad volím nadsazená slova hned při prvním setkání (předtím jsem Kaczmarczyka neslyšel), nicméně zdá se, že v jazzu se zrodila nová osobnost.

Dave Weckl, foto Patrick Marek Dave Wecklfoto: Patrick Marek

STERNOVO ZNOVUZROZENÍ

Mike Stern byl v posledních letech různými pořadateli "importován" možná až příliš často, přitom Sternovy improvizace byly často vzájemně podobné a někdy stereotypní, což vyvolávalo nostalgii po jeho dávných legendárních nahrávkách (třeba ty s Milesem Davisem: Star People, Man with the Horn, We Want Miles). Po hradeckém vystoupení jeho All Stars kvarteta je nutno tento názor poopravit, protože jakákoli skepse by byla nemístná. Tak skvělou straight ahead formaci jsme už dávno neslyšeli, a navíc jich ani na světě není mnoho. S rytmikou Chris van DokyDave Weckl téměř nejde zahrát nezajímavé sólo a Sternovy improvizace najednou nabraly strhující, netušenou intenzitu (i jeho osvědčené formule najednou získaly pečeť novosti). Ještě ve větší míře to platí o Randy Breckerovi - technická náročnost jeho hudby je omračující a v invenci by v daném žánru těžko hledal sobě rovného. Formace Stern/Brecker/Doky/Weckl dokázala, že americká dominace v základním jazzovém přístupu je stále patrná. Americký jazz založený na drivu a chorusové improvizaci zdaleka není dezaktualizovanou hudbou minulosti, jenom se zvýšily nároky na produkci. Aby jazz v tradičním provedení fascinoval, musí ho tvořit špičkově sehraná formace. Mnozí Evropané se k tomuto typu hudby dokážou rovnocenně připojit, ale nejsou jejím hnacím motorem. Každopádně dramaturgii festivalu patří dík za tento zážitek.

Randy Brecker, foto Patrick Marek Randy Breckerfoto: Patrick Marek

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.