úterý, 14. únor 2017

Jazzové Grammy za vkusné ohlížení do minulosti

Napsal(a) 

Gregory Porter, foto gregoryporter.com Gregory Porterfoto: gregoryporter.com

John Scofield s albem Country For Old Men a Gregory Porter s deskou Take Me To The Alley, vítězové hlavních jazzových kategorií 59. ročníku cen Grammy (nejlepší instrumentální, respektive vokální jazzové album; Scofield navíc zvítězil v kategorii nejlepší improvizované jazzové sólo), podávají plastickou – ale pochopitelně neúplnou – zprávu o stavu současného posluchačsky přístupného jazzu.

Ono „posluchačsky přístupného“ je důležité, protože mezi nominované jakýchkoli obřích cen (i když jde o „vedlejší“ kategorie) se zpravidla nedostanou nejavantgardnější výboje mladých progresivních umělců. Přestože Grammy kalkulují také s objevy a občas někoho nového skutečně vygenerují (viz ostatně letošní nominaci zázračného dítěte, třináctiletého Joeyho Alexandera v kategorii jazzových sól), zpravidla se udělují do značné míry za zásluhy. Minimálně v tomto ohledu si pětašedesátiletý Scofield i o dvacet let mladší Porter ocenění zasluhují. A i když se oba pánové – každý z nich měl mimochodem dosud na svém kontě jeden gramofonek – od sebe výrazně liší (věkem, barvou pleti, osobní hudební historií i stylem pódiové prezentace), jejich vítězná alba přinášejí jednu společnou zprávu: odkaz hudební tradice je ve Spojených státech stále velmi živý a úspěch má ten, komu se podaří na tuto tradici osobitě navázat.

 

Gregory Porter, který se do profesionální hudební sféry dostal relativně pozdě (kolem čtyřicítky), ale poté jeho hvězda vyletěla vzhůru neuvěřitelnou rychlostí, čerpá ze soulu, R&B, z velkokapelového jazzu i z tradičního amerického popu, ale především z gospelu. V rozhovoru pro Harmonii před časem řekl: „Všechny žánry, kterým se věnuji, s podstatou gospelu souvisejí. Gospel jako základ této afroamerické hudební tradice na mne stále působí.“ Do tradiční hudební formy však zpěvák s čapkou vkládá svou osobitou interpretaci, kouzlo osobnosti a především silné písňové příběhy, které souvisejí s aktuální situací ve Spojených státech či s jejich nedávnými dějinami (někdejší obrovský hit 1960 What?) nebo s Porterovým osobním životem (na novém albu například pocta matce More Than A Woman). To vše obaleno do prvotřídního hudebního doprovodu vytváří přesně tu směs kvality a přístupnosti, na kterou americká hudební akademie často slyší.

John Scofield, foto johnscofield.com John Scofieldfoto: johnscofield.com

Zcela jinak je přístupné Scofieldovo album „pro staré muže“. Uznávaný kytarista, který na rozdíl od Portera psal jazzovou historii už v uplynulých dekádách, tentokrát nevsadil na autorský repertoár, ale vybral notoricky známé melodie z okruhu americké country – tedy žánru, který lze vnímat jako bělošský pandán k původně afroamerickému jazzu. Sáhl po tradicionálu Red River Valley (u nás známém jako Červená řeka), po gospelu (nejen) z repertoáru Johnnyho Cashe Wayfaring Stranger, z 90. let si vypůjčil melodickou píseň Shanii Twain You’re Still The One a zuby si nevylámal ani na až příliš často upravované Jolene od Dolly Parton. Jde vlastně o něco podobného, jako když u nás Vilém Spilka přetavil do instrumentální jazzové podoby Honzu Nedvěda. Ani Scofield se originálům nevzdaluje nějak zvlášť odvážně, písně ponechává v takovém tvaru, aby je posluchač poznal, a současně aby si užil i improvizovaných sól (viz Grammy za sólo ve skladbě I’m So Lonesome I Could Cry).

Ve třech jazzových kategoriích tak americká akademie ocenila dvě alba, která hledí do minulosti a konzervativní hudební inspiraci propojují s interpretačním mistrovstvím a osobním šarmem obou protagonistů. Lze si pochopitelně klást otázku, zda si alespoň jednu Grammy už konečně nezasloužil „sběratel neproměněných šancí“ Fred Hersch, letos nominovaný v obou „Scofieldových“ kategoriích. Podobně je na tom i Brad Mehldau. I on si ke svým předchozím nominacím letos přidal dvě neproměněné naděje. Mehldau se však může těšit alespoň z účasti na albu Wayna Shortera Alegría, které cenu získalo za rok 2004. Je to vlastně podobný případ, jako když se letos – právem – z ceny pro Gregoryho Portera raduje varhaník Ondřej Pivec. I jemu účinkování na ostře sledovaném albu jistě pomůže na další cestě ve slibně našlápnuté kariéře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.