Jazzfestival Saalfelden 08 – rozpaky přetrvávají

Loňský report, který přinesla Harmonie z třídenního hudebního dění v malebném prostředí alpského městečka Saalfelden v Rakousku, nesl podtitul „S mírnými rozpaky“. Po aktuálním 29. ročníků Jazzfestivalu Saalfelden (letos 21. – 24. 8.) pochybnosti o směřování jednoho z nejunikátnějších evropských jazzových festivalů nejenže přetrvávají, ale podle některých spějí k hranici únosnosti.

Především pravidelní návštěvníci festivalu neskrývali nad dramaturgickým posunem zklamání. Přehmaty, nad kterými bylo možné doposud přivřít oči (objevovaly se spíš výjimečně, příkladem byly loňské rockové excesy kytaristy Martina Kollera a kýčovitě nablýskaná estráda Davida Krakauera, anebo prázdná arogance seskupení The Contortions vedeného saxofonistou Jamesem Chancem v roce 2003), bylo tentokrát nemožné přehlédnout.

Ve festivalových kuloárech se nad nimi rozčilovaly desítky publicistů z několika zemí a novináři, kteří přilákali své kolegy na „jedinečný jazzový festival“ se stávali obětí nechápavosti. Festivalový štáb ale zůstává nadmíru spokojen navzdory rozhořčení, které přinesl i rakouský tisk. Organizační zabezpečení a finanční krytí festivalu zabezpečuje Středisko turistického ruchu Saalfelden disponující zvučnými (a dlouholetými) sponzory a množstvím solventních příznivců. Ty snad ani dění na hlavním pódiu nezajímá a jejich dostatečnou satisfakcí

bývá zviditelnění v „backstage“ prostorech s cateringovým servisem.

Díky finančnímu zázemí může festival pokračovat v naznačené linii evropských premiér amerických projektů, které se na pódia okolních zemí obvykle dostanou až o několik měsíců později. Organizátoři jiných akcí pokládají pozvání zámořské kapely na jediný koncert za nedosažitelný luxus. Jazzfestival Saalfelden 2008 tyto námitky opět ignoroval a „z rukávu“ takto premiérově vytáhl Dave Holland Sextet , Buffalo Collision saxofonisty Tima Berneho , Junk Magic klávesisty Craiga Taborna , anebo vynikající jazz-metalové (!) americké seskupení Jerseyband , vystupující v Evropě vůbec poprvé.

Craig Taborn, foto Tourismusverband Saalfelden

EVROPSKÉ PREMIÉRY

Smíšené dojmy zanechal hned první festivalový večer, z jehož širokospektrální nabídky oslovil jedině projekt Organic Resonance afroamerického trumpetisty Wadada Leo Smithe . Klíčový reprezentant důležitého chicagského hnutí AACM se jevil jako nesmírně životaschopný organizátor hudebního dění na pódiu. Jeho záměrem nebylo naštěstí jen „předvedení“ jednoho z důležitých opusů Davisova elektrického období A Tribute to Jack Johnson (Columbia, 1971). Davisovskou předlohu pojal rastafariánský trumpetista Smith spíše jako nepřetržitě pulsující předivo funkových figur, nad nimiž dostávali takřka bezmezný komunikační prostor jeho pódioví partneři – především excelentní Wadada Leo Smith, foto Tourismusverband Saalfeldenklávesista Vijay Iyer , kytarista Brandon Ross a impulzivní bubeník Pheeroan akLaff .

Účast veteránů freejazzového hnutí se jeví výrazně živorodou linií pro další směřování festivalu. Po loňském projektu Roscoe Mitchella a Muhala Richarda Abramse se tentokrát kromě Smithe objevil jeden z nejformotvornějších bubeníků této éry Andrew Cyrille a vynikající kontrabasista Henry Grimes .

Dvojice byla součástí ansámblu vedeného trumpetisty Davem Douglasem a Royem Campbellem . Opět „coververze“ – tentokrát Symphony for Improvisers Dona Cherryho – byla dalším z festivalových vrcholů. Cherryho přelomová koncepce v rámci kultovního alba z roku 1966 fungovala i navzdory antagonistickým principům volného a vázaného překvapivě vyváženým způsobem.

Závěrečný koncert festivalu připomínal pódiovou smršť a nespoutaný duel dvou rovnocenných čtyřčlenných souborů. Po nesmírně osvobozujících volných plochách byly ansámblové úseky s ústřední fanfárovou melodií jakoby návraty do reálného světa. Dave Douglas opět potvrdil své mimořádné kapelnické kvality a schopnost soustředit v rámci smysluplného počinu ojedinělé osobnosti (skvělý indiánsko-afroamerický tenorsaxofonista Mixashawn , nebo kontrabasista Henry Grimes , který byl dokonce přímým účastníkem Cherryho nahrávky!).

PŘEVAŽUJE ZKLAMÁNÍ

O krizi festivalu nicméně svědčily jiné koncerty. Inkriminovaný úvodní večer zahajovala světová premiéra programové suity Villa Incognita , kterou pořadatel objednal u domácího kontrabasisty Petera Herberta . Sedmičlenný mezinárodní ansámbl kolem (jinak vynikajícího) umělce produkoval nestravitelnou zvukovou skrumáž, během níž se vykonstruované dodekafonické řady prolínaly s expresívními nástrojovými klastry. Předpokládám, že leitmotivy Herbertem přiřazované k jednotlivým postavám knihy Toma Robbinse (ta jej inspirovala k napsání suity) nacházel jen málokdo z houfně odcházejícího davu.

Jestliže si festivalový návštěvník ospravedlňoval nespokojenost s úvodním koncertem svou neinklinací k drsně expresivní hudbě, následující vystoupení formace Heaven And s hostujícím vokalistou Alexandrem Hackem (členem industriálního seskupení Einstürzende Neubauten) bylo skutečnou „studenou sprchou“. Absolutní prázdnota a tupost hudebního divadla, snaha za každou cenu šokovat, nebo dokonce překvapivě nezvládnuté nástrojové řemeslo u některých hudebníků (kromě členů Heaven And ohromila bídně intonující kontrabasistka Hélène Labarrière , která v poslední den festivalu vedla vlastní projekt Les Temps Changent ). I při zmiňovaných výhradách k minulým ročníkům natolik výrazné přehmaty přece jen dosud neměly na Jazzfestivalu Saalfelden své místo: i dojmy, které si posluchači po třech dnech odnášeli, bývaly neporovnatelně objevnější.

Zbývá jen doufat, že jubilejním 30. ročníkem se tento prestižní evropský festival navrátí do starých kolejí.

Hakon Kornstad, foto Tourismusverband Saalfelden

Sdílet článek: