pondělí, 10. prosinec 2007

Jazzfestival Saalfelden 07 s mírnými rozpaky

Napsal(a) 

Jazzfestival Saalfelden 07 s mírnými rozpaky Jazzfestival Saalfelden 07 s mírnými rozpaky

Třídenní hudební maraton v rakouském Saalfeldenu (23. - 26. 8.) poskytl opět tři desítky koncertů v malebném prostředí alpského městečka obestřeného nebetyčnými vrcholy. Ideálnější kombinaci fantastické hudby a nádherného prostředí si v případě tak nekonvenčního festivalu lze jen těžko představit!

Na půdě festivalu došlo v minulém roce k markantním změnám - dění se přesunulo z gigantického šapitó do nově postaveného Kongresového centra ve středu malebného městečka a organizační zabezpečení včetně finančního krytí převzalo Středisko turistického ruchu Saalfelden. Jeho ředitel Christian Kresse v závěru aktuálního ročníku potvrdil, že zázemí získané během posledních dvou let bude dostatečnou garancí dalších pokračování. Na "světlých zítřcích" Jazzfestivalu Saalfelden se zajisté podepíše i nesmírný zájem o vstupenky, především třídenní festivalové pasy (v cenách od 90 do 250 EUR); ty byly vyprodané několik týdnů před začátkem akce. Organizátor se proto zřejmě nechá přimět k návratu do několikanásobně rozlehlejších stanových prostor. Provizorní stany znamenají pro návštěvníka méně komfortu, zhoršené klimatické podmínky a samozřejmě opětovné vytrhnutí festivalového dění z centra na okraj městečka. Navzdory těmto minusům pravděpodobně převáží ekonomické aspekty a sál s tisícovkou míst nahradí příští rok stan trojnásobné kapacity.

OBČAS PŘEŠLAPY...

Bilance tří desítek koncertů během tří dní se opět střetla s nesmírně pozitivními reakcemi návštěvníků, ale i samotných umělců. Loňské konstatování fenomenálního kontrabasisty Christiana McBridea, že "dramaturgie Jazzfestivalu Saalfelden jako jedna z mála nepodléhá současným komerčním trendům a nedělá kompromisy", však tentokrát neplatilo úplně jednoznačně. V některých aspektech polevila hlavně kritéria výběru účinkujících, a i vedle avantgardních a experimentálních výbojů nebylo možno přehlédnout líbivější projekty na hranici kýče (prvoplánově nablýskanou estrádu Davida Krakauera), v lepším případě fádnosti ("zašpiněné" rockové popěvky Martina Kollera, stagnující komunikace členů elektronického ansámblu Secret Rhytms 2).

Jazzfestival Saalfelden 07 s mírnými rozpaky Jazzfestival Saalfelden 07 s mírnými rozpaky

...ALE TAKY EVROPSKÉ PREMIÉRY

Navzdory početnějším přešlapům si jako v minulých letech festival udržuje úroveň evropské špičky. Nesmírně pestrá festivalová nabídka je výsledkem aktivní spolupráce s Verein ZZM - Centrem pro současnou hudbu, které se na dramaturgii spolupodílí. Pravidlům "zdravého rozumu" jakéhokoliv festivalového promotéra se vymyká jedna z unikátností Jazzfestivalu Saalfeldenu - frekvence premiérových uvedení nových amerických projektů. V praxi to znamená pozvat na jediný koncert (!) renomované osobnosti, které své evropské turné nastartují v průběhu nejbližších měsíců. Takové pozvání tentokrát přijala trojice chicagských avantgardistů Muhal Richard Abrams/Roscoe Mitchell/George Lewis, netradiční Nublu Orchestra vedený Butchem Morrisem, japonští free-jazzrockeři Kazutoki Umezu Kiki Band anebo dvojice (nejen) kytarových experimentátorů Elliott Sharp a David Torn.

Exkluzivní byla světová premiéra na saalfeldenském festivalu takřka domestikovaného amerického saxofonisty Henryho Threadgilla. Ten k svému "tradičnímu" sextetu Zooid (altsaxofon, tuba, dvě violoncella, kytara a bicí) přizval členy smyčcového orchestru Der Jungen Philharmonie Salzburg. Nevšední propojení výrazných protikladů na ploše hodinové suity věnované samotnému festivalu, jakož i nedávno zesnulému koncertnímu promotérovi Thomasi Stöwsandovi, poskytlo vícero zajímavých momentů vzájemné syntézy. Především v závěrečném očistném splynutí konceptů v rámci předepsaných pravidel s bezbřehou volností, které samozřejmě následovalo až po vícenásobném znejistění posluchačského sebevědomí.

Také pionýři chicagského hnutí Association For The Advancement Of Creative Musicians (AACM) s jeho zakladatelem, klavíristou Muhal Richardem Abramsem a saxofonistou Roscoe Mitchellem z legendárního Art Ensemble of Chicago dokázali svým programem Streaming propojit vícero nesourodých komponentů. Takovými byly vyhrocenost kolektivní improvizace, živelnost projevu afro-amerických komunit a expresivní punktální struktury překvapivě za vydatné podpory elektronických zvukových možností. Ty poskytovaly "mašinky", se kterými zdatně manipuloval trombonista George Lewis.

Jazzfestival Saalfelden 07 s mírnými rozpaky Jazzfestival Saalfelden 07 s mírnými rozpaky

"TOTO NENÍ KYTARA."

Pokud trojice avantgardistů skládala své výsostně aktuální poselství z roztříštěných elementů, následující seskupení okolo amerického kytaristy z prestižní vydavatelské stáje ECM Davida Torna svým projektem Prezens vystavělo před posluchačem souvislou zvukovou hradbu. Ne nadarmo bývá Torn označován za špičkového zvukového architekta, popírajícího základní funkci svého strunného nástroje podle vzoru matoucích konstatování francouzských surrealistů. "Toto není kytara!," tvrdí kytarový mág a při širokospektrálním vnímání jeho hudby musíme uznat pravdivost výstižné parafráze na slavný "dýmkový" obraz René Margrittea. Nekonvenční koncertní předvedení Prezens se od svého studiového vzoru z nedávné stejnojmenné nahrávky vzdalovalo více, než bychom očekávali. Nejen samotný leader, ale i osobitý saxofonový mistr Tim Berne a klávesista Craig Taborn s obrovským nadhledem (a značnou zvukovou intenzitou) zastávali svým projevem nekonvenční postoj k jazzovým a rockovým klišé.

Vyhrocenost koncertu experimentálního multiinstrumentalisty Elliotta Sharpa a jeho noneta The 0˜31 Band se naopak nedostavila v očekávané intenzitě. Sharpův ansámbl s pozoruhodnými hudebníky (legendárním trombonistou Curtisem Fowlkesem, indo-americkým altsaxofonistou Rudreshem Mahanthappem) ovšem předvedl pozoruhodnou zvukovou koláž k filmu Spectropiais kritizujícímu současnou konzumní kulturu. Podobné atributy vzájemného porovnávání hodnot a zbytečností poskytovala i spontánně improvizovaná vrstvení zvukových struktur prolínající se s úseky ve stylu neočekávaných elingtonovských aranžmá. Byla to nesmírně působivá, a přitom nevtíravá koncepce, na rozdíl od sobotního headlinera - klezmerového klarinetisty Davida Krakauera a jeho Abraham Inc . Nepomohla ani hvězdná spoluúčast trombonisty Freda Wesleyho, někdejšího aranžéra dechové sekce kapel Jamese Browna či George Clintona. Jejich ansámbl Klezmer Madness přinesl lacinější zábavu na hranici kýče a snahu vnést novátorské prvky do klezmerovské hudby za každou cenu. Krakauer se před několika roky představil v Saalfeldenu jako citlivý umělec, tentokrát však ve snaze oživit hudbu svého života vykročil mírně vedle. Původ jeho teorií o vytrhnutí klezmeru z muzeí a skládání nových kompozic na starých základech, které deklaruje na své internetové stránce, je zajisté ušlechtilý. Roztleskáváním tancujícího davu omámeného přítomností velkého aranžéra však nemá daleko k estrádním vystoupením. Této snaze modernizovat až za hranice (prostřednictvím nezáživného a schématického DJ a hráče na samply Socalleda) nebylo možné věřit, protože až příliš zaváněla prvoplánovým úsilím zalíbit se co nejširším masám.

Zklamalo i zpočátku slibné experimentování s rozlehlostí zvukového prostoru, které pod názvem Strange Balls of Fire představil domácí kytarista Martin Koller. Grunge zvukovost vyústila k expresivním písničkám za doprovodu strohé rytmiky s kontrabasem Patrice Moreta, v tomto hudebním žánru přece jen atypickým. O něco nápaditější byl americký Minirock from the Sun seskupení Electric Barbarian vedeného baskytaristou Florisem Vermeulenem, jemuž dodávaly éteričnost texty deklamované Brazilkou Luandou Casella.

OPĚT ŠVÝCARSKÁ TŘEŠINKA

Jedním z objevů letošního Saalfeldenu bylo pro většinu neznámé švýcarské trio vedené pianistou Colinem Vallonem. Koketování s exotickými nápěvy se stává oblíbeným a častokrát laciným trikem současné popkultury. Východní nápěvy v umně a střídmě uplatňované klavírní preparaci zde ale působily v tlumeně hlubokých tónových registrech oproti výškově ostré zvukovosti hracího strojku nesmírně efektně. Projekt Ailleurs zaslouženě provázel jeden z nejbouřlivějších potlesků festivalu. Na zajímavá švýcarská klavírní seskupení mají dramaturgové festivalu zřejmě nos (překvapivě novátorským, i když o něco více minimalistickým jazykem promlouval před rokem i výstup Stoa švýcarského pianisty Nika Bärtscha).

Aktuální ročník "jazzového festivalu na pomezí" navzdory několika vzpomínaným výhradám nezklamal, ale představil všechno, co ve svém statusu deklaruje: od množství zajímavých a mediálně okrajových "hvězd", přes rozšíření obzorů, až k opětovnému nabourání dojmu o neměnnosti směřování současných jazzových trendů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.