Jazzovou vydavatelskou událostí roku se patrně stane album kontrabasisty Jaromíra Honzáka: Present Past (viz příští číslo HARMONIE). A právě brněnský koncert Honzákovy česko-polsko-německé kapely, který festival ve středu otevíral, byl podle Honzákových slov, nejzdařilejším vystoupením z celého turné (což jen potvrzuje výše zmíněná slova). I čtvrteční večer lákal nejprve jedním americkým jménem – do Brna nakonec nedorazil newyorský kytarista Ron Affif (nahradil jej Matúš Jakabčic ), kterého si do svého souboru Bass Friends pozval vyhlášený a mezinárodně působící slovenský basista Juraj Griglák . Bass Friends se nicméně těšili velkému aplausu i tak, především díky Griglákově výjimečnému baskytaristickému talentu rozhoupat jazzově funkovou rytmiku do správně živočišného tvaru. Stylově zvláštní fusion jeho bandu pak vzniká kombinací autorských kompozic (v rozptylu podobných od Monka po staré Brecker Brothers), silných groovů (bicí: Peter Solárik ) a tu swingově osminkových, tu folklórně zabarvených, perlivých houslí Stano Palúcha .
I pátku vládli Slováci: Tenorsaxofonista Miloš Suchomel , přibližně třicátník, jenž se nedávno vrátil ze studií v USA, se ubírá cestou stylově vyjasněnou s jasnými základy z historie a tendencemi k soudobějšímu projevu. Svůj kvartet staví na moderních mainstreamových základech a podle toho jej i obsadil. Bubeník Marian Ševčík a pianista Ondrej Krajniak jsou mladými bratislavskými objevy posledních let a o generaci zkušenější pražský kontrabasista Robert Balzar přináší svůj pověstný dravý drive a sólovou virtuozitu. Ondrej Krajniak stojí za větší zmínku – jeho styl se evidentně teprve rodí, ale o to je zajímavější mu naslouchat. Nepostrádá vnitřní sdělení, vyrůstá z „poctivých“ základů petersonovské hry i hloubavého přístupu jarrettovských hráčů a zcela jednoznačně vypovídá o konzistentní tvůrčí, nikoliv pouze improvizátorské Krajniakově osobnosti.
O vrchol slovenského večera se postarala zpěvačka Miriam Bayle , nyní žijící v Praze. Dozrála v interpretku bezvýhradně profesionálních kvalit, což u našich jazzových zpěvaček není běžné. Má dar drsného, tmavého hlasu a používá jej s maximálním procítěním nekompromisně swingujícím stylem. Standardový repertoár volí zeširoka – od balad One For My Baby či At Last po instrumentální bebopový fast Cherokee v maximálním možném tempu. Sexappeal v projevu a strhující umění scatu z ní jednoznačně činí zjev, který by po vzoru Evy Olmerové, Vlasty Průchové či Jany Koubkové měl přesáhnout hranice jazzového rybníčku. Jako ideální a velmi konzistentní se jeví i složení nového kvintetu Miriam Bayle – Ondrej Krajniak – piano, Radek Zapadlo – saxofon, Josef Fečo – kontrabas, Pavel Bady Zbořil – bicí.
Zpěv byl hlavním artiklem i sobotního dne. Polský jazzový nestor a pianista Aleksander Mazur přivezl vlastnoručně vypěstované dívčí vokální kvarteto nazvané Sound Office a plakáty Nnenny Freelon rozvěšené po městě přilákaly více lidí, než byl sál Flédy schopen přijmout, z čehož nastala tlačenice a horko. Newyorská souljazzová zpěvačka by se pravda i svou prezentací, nikoliv jazzklubovou, nýbrž spíše populárně hudební, hodila do jiného, „načančanějšího“ prostředí. Na adresu svého soulově tmavého hlasu mi Nnenna Freelon (vyslov nýna) před koncertem prozradila, že má od přírody vlastně jasnou mezzosopránovou barvu. „Ale lidé mají na zpěvačkách rádi spíše temné stíny našich hlasů, tajemné přísliby. A soulová barva? Velkou roli sehrálo to, že jsem od dětství zpívala v kostelním sboru. “ Dostála příslibu prezentovat své loňské album písní Stevieho Wondera a namixovala prestižní program z Wonderových i jazzových songů v doprovodu zemitě šlapající kapely, která posléze proměnila noční jamsession v místní událost.
Každodenní jamsessiony se vůbec těšily zájmu trvajícímu pravidelně téměř až do ranních hodin, bar Fléda evidentně okolo půlnoci saje nové nespavce z nočních ulic. Tzv. frontmanem tzv. home bandu byl saxofonista z nedalekých Židlochovic, ovšem dnes již plně využitý v Praze, Radek Zapadlo (střídaný Günterem Kočím ), mladý brněnský pianista Tomáš Veselý , kontrabasová stálice původem z Chomutova Petr Dvorský a ostravský bubeník Kamil Slezák . Tito, doplnění o trubku Ostraváka Vlastimila Šmídy (též klávesisty a skladatele, autora muzikálu Tracyho tygr), kytaru Viléma Spilky (dramaturga Jazzfestu) a pod vedením aranžéra trombónisty Petra Blahy připravili i speciální vystoupení na neděli pod názvem Jazzfest Superband . Ale toho již pisatelka těchto řádek bohužel nebyla svědkem. Festival zakončila postbopově avantgardní newyorská saxofonová osobnost Arthur Blythe s kvartetem.
A příští ročník? Ve sféře přání prý se do Brna chystají Brad Mehldau či Kurt Elling… Mladí pořadatelé Vlastimil Trllo, Vilém Spilka a Jakub Rejlek dosáhli druhým konáním Jazzfestu trademarku kvality a pokud se rozhodnou mírně expandovat, mohou časem konkurovat nejprestižnějším jazzovým akcím vůkol – Hradci, Bratislavě, Praze a Přerovu.
