úterý, 30. říjen 2018

Jazz z Karibiku Michela Camila

Napsal(a) 

Michel Camilo a Tomatito, foto archiv MC Michel Camilo a Tomatitofoto: archiv MC

Festival Struny podzimu zakončí 10. listopadu ve Dvořákově síni pražského Rudolfina koncert pianisty Michela Camila z Dominikánské republiky a španělského flamencového virtuosa Tomatita. Dvojice spolupracuje už dvacet let, nahrála společně tři alba a získala mimo jiné Latin Grammy. S Michelem Camilem jsme telefonicky hovořili primárně o tomto duu, ale dostali jsme se samozřejmě i k dalším zajímavým tématům.

Vzpomínáte si ještě na první společné vystoupení s Tomatitem v Barceloně před dvaceti lety? Ano. Tenkrát nás pozvali do Barcelony na jazzový festival, abychom vystoupili v rámci vzpomínkového večera na významného katalánského pianistu Teteho Montoliu. Ale nebylo to moje první setkání s Tomatitem. O mnoho let dříve jsem jako producent trávil čas ve studiu se skupinou Ketama, které jsem pomáhal s albem. Tomatito byl jejich přítel. I když na desce neúčinkoval, zastavil se ve studiu, aby si hudbu poslechl. A v té době jsme se spřátelili. O několik let později jsme se tedy setkali v Barceloně, kde jsme ovšem původně měli každý odehrát sólový koncert, já na piano a Tomatito na kytaru. Na místě jsme se však domluvili, že na závěr zahrajeme jako překvapení pro diváky několik skladeb společně. Nakonec to byly dvě skladby, Spain Chicka Corey a Bésame mucho Consuela Velázqueze. Lidem se to velmi líbilo, a navíc byli na místě přítomni zahraniční novináři, kteří o tom pak psali. Díky tomu jsme téměř okamžitě dostali jako duo pozvání do Švýcarska a do Japonska. Rozhodli jsme se, že to zkusíme, a začali jsme nacvičovat společný repertoár.

O tom, že to stálo za to, svědčí i fakt, že spolupráce stále trvá. Co ji tak dlouho drží při životě? Nejdůležitější je, že nás společná práce baví. A pak také to, že jsme velmi blízcí osobní přátelé. Tomatito navštívil Dominikánskou republiku a zná se s celou mou rodinou. Dokonce jsme byli i na společné rodinné dovolené. Já jsem na oplátku navštívil jeho rodné město Almería na jihu Španělska a znám se s jeho dětmi i vnoučaty. To je podle mne pro pracovní vztah velmi důležité. Za celé ty roky, co se známe, jsme ve stálém kontaktu. Nepotkáváme se tedy jen tehdy, když společně něco nahráváme nebo koncertujeme, ale slavíme spolu úspěchy nás obou. Posíláme si e-maily, zprávy přes WhatsApp, voláme si, každý z nás pozorně sleduje, co dělá ten druhý. Když pak jdeme spolu na pódium, náš osobní vztah je tam stále přítomen. Nikdy se nevytratí, naopak, rok od roku se posiluje. Za těch dvacet let jsme spolu natočili pouze tři alba, ale každé z nich je jedinečné.

 , foto archiv MC foto: archiv MC

To zatím poslední se jmenuje Spain Forever. Čím se liší od předchozích dvou? My o těch albech hovoříme jako o třech částech trilogie. Jsou to alba Spain, Spain Again a Spain Forever a dohromady jim říkáme Trilogie Spain. Období mezi jednotlivými tituly jsme vždy využili k tomu, abychom promýšleli nové cesty a hledali nové možnosti, kam se společně ubírat. Třetí album je ze všech tří nejromantičtější, zaměřili jsme se na něm na balady. Hledali jsme tedy co nejmelodičtější repertoár, a jedná se tím pádem o hudbu úplně jiného charakteru než na druhém albu, které se hodně točí kolem Astora Piazzolly a tanga. Tomatito totiž v době jeho vzniku cestoval do Buenos Aires a měl turné po Argentině. Když se vrátil, zmínil se mi o tom a já jsem mu řekl, že jsem také velkým fanouškem tanga a že se můžeme při naší další spolupráci vydat tímto směrem. První album Spain bylo důležité hlavně proto, že jsme na něm prolomili jedno staré tabu. Do té doby si lidé často chybně mysleli, že akustické piano a kytara nejdou dohromady, protože jejich zvuk se hlavně ve středních polohách navzájem tluče. My jsme tímto svým prvním albem naopak ukázali, že tyto dva nástroje spolu krásně ladí. Dalším důležitým znakem našeho dua je to, že hrajeme bez doprovodu rytmických nástrojů, cajónu nebo palmas, tleskání typického pro flamenco. Snažíme se důvěřovat jeden druhému, naladíme se na svůj vnitřní rytmus. Právě důvěra jednoho k druhému je velmi důležitá. Jsme schopni spolu odehrát koncert bez velkého plánování a příprav.

Piano i kytara mohou hrát roli melodickou, harmonickou i rytmickou. Jakým způsobem v duu s těmito rolemi pracujete? Začínáme tím, že zkoušíme různý repertoár, abychom zjistili, co se nám bude hrát dobře. Když už se pro nějakou skladbu rozhodneme, začneme ji společně aranžovat a přizpůsobovat oběma nástrojům. Domlouváme se, kdo bude mít na starosti melodickou a kdo harmonickou složku, kdo bude koho doprovázet. Potom testujeme různé varianty, až máme oba z výsledku dobrý pocit. Tomatito vyrostl na flamencu, které stále vychází do značné míry z orální tradice. Já jsem jako teenager hrál trochu na kytaru, a tak ten nástroj znám. Mohu tedy Tomatita lehce nasměrovávat a třeba mu radit, které ladění má zkusit. Když už se dobereme k výsledku, se kterým jsme oba spokojeni, můžeme bez problému improvizovat a pokoušet se vytvářet nové barvy a odstíny. To je moment, kdy do naší práce vstupuje skutečná kreativita. Protože spolu hrajeme tak dlouho, některé věci už děláme naprosto přirozeně, protože je tak oba cítíme. Nic neplánujeme, všechno přichází spontánně, jsme otevřeni novým nápadům, můžeme jeden druhého překvapovat. Když nás budete na koncertě poslouchat, všimnete si, jak máme jeden k druhému blízko. Stále se navzájem sledujeme očima, snažíme se být mentálně a duchovně napojeni jeden na druhého.

Jako duo vycházíte zčásti z flamenca, na kterém vyrostl Tomatito, zmínil jste také inspiraci tangem. Ale na jaké hudební tradici jste vyrůstal vy v Dominikánské republice? Měl jsem to štěstí, že pocházím z rodiny hudebníků a skladatelů, kteří se věnovali jak hudbě klasické, tak populární. Například jedna moje teta učila klasické piano a její bratr, můj strýc, hrál na klavír populární písně. Další příbuzní byli skladatelé písní, přičemž populární hudba v Dominikánské republice je součástí karibské scény. V našem případě je to především merengue a bolero a v poslední době k nim přibyla ještě bachata. Mezi příbuznými mám také úspěšného pianistu z Portorika, který se proslavil hrou ve stylu danza. Mým prvním nástrojem nebyl klavír, ale akordeon. Hrát jsem začal ve čtyřech a půl letech podle sluchu – odposlouchával jsem melodie a byl jsem schopný je zopakovat. V devíti jsem se začal učit na klavír, po kterém jsem už předtím několik let pokukoval a tajně jsem si přál na něj hrát. Sledoval jsem svou tetu a strýce a vlastně už jen tímto pozorováním jsem se na piano něco naučil. V devíti jsem tedy požádal rodiče, aby mě zapsali na Národní hudební konzervatoř. V šestnácti letech jsem se stal nejmladším členem Národního symfonického orchestru, ve kterém jsem hrál v rytmické sekci nejen na klavír, ale také na bicí nástroje. A někdy mezitím, to mi bylo čtrnáct, jsem poprvé slyšel jazz.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 10/2018 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.