pondělí, 29. květen 2017

Jazz ve jménu Alláha

Napsal(a) 

Ahmad Jamal, foto Jean Baptiste Millot Ahmad Jamalfoto: Jean Baptiste Millot

Jazz se sice zrodil ve světském prostředí nevěstinců a barů, ale jeho tvůrci byli a jsou často lidé hluboce duchovně založení. Kurt Elling například v dětství zpíval v luteránském chrámovém sboru, Gregory Porter s oblibou zdůrazňuje, jak jeho vnímání hudby ovlivnil gospel, a Ondřej Pivec působí v New Yorku jako varhaník při afroamerických bohoslužbách. Nejen křesťanství však jazzmany inspiruje.

Pianista Shai Maestro, třebaže pochází ze sekulární rodiny, začal ve svých sedmnácti letech do hloubky studovat židovské náboženství. Bubeník Dan Weiss studuje u indického guru Pandita Samira Chatterjeeho. Dizzy Gillespie byl velkým propagátorem ba­há’istického náboženství. Chick Corea je známý jako stoupenec scientologie. Album Jubilee Suite pianisty Pavla Wlosoka je inspirováno vlastní duchovní cestou amerického filosofa Howarda Hangera, který propojil prvky křesťanství, judaismu, buddhismu a hinduismu. A arménský pianista Tigran Hamasyan se jako na jeden ze svých vzorů odvolává na dílo Georgije Ivanoviče Gurdžijeva, zakladatele esoterického učení Čtvrtá cesta.

Dohady kolem Coltranea

Mezi tvůrce, jejichž hudbu už několik generací obdivovatelů považuje za výsostně duchovní, patří John Coltrane. Kontrabasista John Patitucci, sám křesťanský duchovní, v rozhovoru pro Harmonii řekl: „Můžete hrát hluboce duchovní hudbu beze slov. Taková díla mě mimochodem vždy velice inspirovala. Vezměte si například Coltraneovo A Love Supreme. Tam se sice objeví i zpěv, ale především je tam spousta instrumentální hudby, která je velmi duchovní.“

A právě A Love Supreme, Coltraneovo klíčové album z roku 1965, je dodnes předmětem různých spekulací. Existuje totiž domněnka, že jeho název, „Nejvyšší láska“, je pouze zástěrkou pro to, co chtěl geniální hráč vyjádřit ve skutečnosti: Řekneme-li si název alba několikrát rychle po sobě, uslyšíme slova „Allah supreme“, „Nejvyšší Alláh“. Sám Coltrane o albu hovořil jako o vyjádření svého duchovního probuzení poté, co překonal problémy s drogami a alkoholem. Sám prošel cestu od příslušnosti k metodistické církvi k sympatiím s východními naukami a panteismem a jednotlivé části alba A Love Supreme pojmenoval spíše v souladu se svými křesťanskými kořeny (závěrečná část má název Psalm, Žalm). Saxofonista Yusef Lateef, který měl v polovině 60. let ke Coltraneovi velmi blízko, však později tvrdil, že hlavním inspiračním zdrojem pro A Love Supreme byla první súra Koránu: „Ve jménu Boha (Alláha) milosrdného, slitovného. Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého, milosrdnému, slitovnému, vládci dne soudného! […]“ To, zda se Coltrane považoval – minimálně v určitém období svého života – za muslima, zřejmě nikdy s jistotou nezjistíme. Stoupenci víry v Alláha jej však obklopovali. Muslimka byla jeho žena Naima Grubbs a islám přijal také pianista, který s ním na albu A Love Supreme hraje – McCoy Tyner.

John a Alice Coltrane, foto Chuck Stewart John a Alice Coltranefoto: Chuck Stewart

Obrana před segregací?

McCoy Tyner, který jako sedmnáctiletý konvertoval k islámu a přijal nové jméno Sulieman Saud, byl pouze jedním z několika desítek jazzových hudebníků, kterým v 50. letech 20. století zaimponoval Korán. Většina z nich přestoupila k hetorodoxní (nepravověrné) variantě islámu zvané ahmadíja. Ta vznikla na konci 19. století v tehdejším britskoindickém Paňdžábu a od 20. let 20. století začala vysílat své misionáře do Spojených států. Věroukou se tato umírněná varianta islámu blížila většinovému sunnitskému pravověří, ale její stoupenci považovali zakladatele ahmadíji Mirzu Guláma Ahmada za proroka či „mesiáše“. Ahmadovi pokračovatelé odmítali ozbrojený boj proti „nevěřícím“ a křesťanským misionářům chtěli čelit spíše slovem a kázáním než zbraněmi. Tato menšinová muslimská „sekta“ musela pochopitelně jazzovým hudebníkům imponovat více než pravověrný sunnitský nebo ší’itský islám, který zvláště ve svých fundamentalistických variantách nepřál vůbec žádné hudbě. Ostatně známe příklad britského písničkáře Cata Stevense, který po své konverzi k islámu v roce 1977 svou hudební kariéru nadlouho zcela přerušil a své první album pod jménem Yusuf Islam vydal až v roce 2006.

V 50. letech, kdy ve Spojených státech stále přetrvávala rasová segregace, byla mírumilovná varianta islámu pro mnohé umělce bránou do společenství, které rasové bariéry neuznávalo. Navíc islám, na západní polokouli náboženství silně menšinové, nabízel svým stoupencům punc výlučnosti. Stěží dnes zjistíme, kolik procent jazzových konvertitů přijalo islám skutečně z náboženských pohnutek. Lze se však domnívat, že nastíněné společenské důvody u mnohých převažovaly, třebaže se tito hráči často odvolávali na své „východní kořeny“. V roce 1953 například měsíčník Ebony přinesl informaci o tom, jak saxofonista Lynn Hope, který vystupoval s turbanem na hlavě, přišel do striktně bělošské restaurace (s nápisem „Barevné neobsluhujeme“) s námitkou, že „on a jeho kapela nejsou černoši, ale muslimové, kteří přijali národnost svých arabských předků, stejně jako jejich kulturu“.

McCoy Tyner, foto John Abbott McCoy Tynerfoto: John Abbott

Jazzoví misionáři

V každém případě se po druhé světové válce ahmadistickým misionářům za oceánem dařilo a jen mezi jazzovými hudebníky získali pro svou víru – podle různých zdrojů – 75–200 osob. Někteří z nich přijali muslimská jména a vystupovali pod nimi do své smrti, respektive dodnes (Ahmad Jamal). Jiné známe pod jejich jmény původními (McCoy Tyner nebo Kenny Clarke, muslimským jménem Liaquat Ali Salaam). Jedním z průkopníků tohoto spojení islámu s jazzem byl už zmíněný Yusef Lateef, rozený William Emanuel Huddleston, který konvertoval a změnil své jméno už v roce 1948. Dvakrát vykonal pouť do Mekky a svou disertaci v roce 1975 věnoval srovnání západního a muslimského vzdělávání. Od roku 1980 také striktně zakazoval na svých koncertech alkohol. Do Mekky putoval také zmíněný Lynn Hope, který přijal jméno Hajj Rashid. Trumpetista Alfonso Nelson Rainey přijal islám a jako Talib Dawud se poté věnoval více studiu a především šíření své víry než hudbě. Jeho manželkou byla mimochodem zpěvačka Dakota Staton, muslimským jménem Aliyah Rabia, která svého času vlastnila v New Yorku obchod s orientálním zbožím a s knihami o islámu.

Další důležitou postavou muslimského jazzu byl bubeník Art Blakey, po konverzi známý také pod jménem Abdullah Ibn Buhaina. V polovině 50. let založil společně s Horacem Silverem skupinu The Jazz Messengers, v níž sice po 35 let působili hráči různého vyznání (v roce 1980 se jejím členem stal například Wynton Marsalis), ale která vzešla z čistě muslimského orchestru 17 Messengers, jehož členové vystupovali v turbanech. Sám Blakey později přestal používat své muslimské jméno, veřejně pil alkohol a jedl vepřové. A stejně jako někteří jiní prohlašoval, že jazzoví hudebníci přijímali muslimská jména jen proto, aby při svých cestách na koncerty a především při ubytování v hotelech nebudili zdání Afroameričanů, ale Arabů nebo Afričanů.

Nosit muslimské jméno však nebyla vždy výhra. Rasový útlak ze strany bílých provozovatelů hotelů a restaurací mnohde pokračoval nezávisle na jménech a vyznání. Navíc docházelo k latentním i skutečným sporům mezi muslimskou a židovskou hudební komunitou. Židovští majitelé klubů například odmítali angažmá muslimským hráčům. Někteří konvertité se tak raději vrátili ke svým původním jménům a svou novou identitu používali pouze v soukromí.

Mír do duše

Muslimské jméno dodnes nosí pianista Ahmad Jamal, který si však (jak se autor článku osobně přesvědčil) před každým rozhovorem vymíní, že nebude odpovídat na otázky týkající se jeho jména, náboženství a muslimské identity. V materiálu, který vznikl před třemi lety pro Harmonii, se nesmělo objevit ani jeho původní jméno Frederick Russell Jones. Jamal, který pochází z baptistické rodiny, se s muslimskou komunitou seznámil v Detroitu a sám se stal muslimem v roce 1950 jako dvacetiletý. Krátce poté líčil v rozhovoru pro New York Times, že dodržuje základní pravidla islámu a například se pětkrát denně modlí v arabštině, z toho poprvé v pět hodin ráno. Kromě toho, že skutečně prožíval svou novou víru, bral Jamal v době svého mládí islám jako cestu k sebepřijetí. V roce 1959 například procestoval severní Afriku a snažil se i vnitřně přijmout své africké kořeny. Islám mu prý přinesl „mír do duše“.

Ahmad Jamal, foto Jean Baptiste Millot Ahmad Jamalfoto: Jean Baptiste Millot

Ačkoli nejsilnější vlna prolínání islámu s jazzem proběhla v 50. letech minulého století, podle některých zdrojů ovlivňovala blízkovýchodní kultura jazzovou scénu od samotných jejích počátků. Existuje například teorie, že samotné slovo jazz má své kořeny v muslimském prostředí. Perský hudebník a hudební teoretik z 8. století Ishaq al-Mawsili například pracoval s pojmem jaza’a, který označoval určité melodické nebo ryt­mické úseky. Podle jiného výkladu souvisí pojmenování pro jazz se súfijským výrazem jaz, což je sloveso označující hledání skrytého významu slova. A do třetice – výraz I’jaz vyjadřuje nadpřirozenou povahu Koránu. Tyto výklady však mají mnoho dalších konkurentů od vlastního jména otroka Jase přes vulgární výraz pro sexuální styk až po květ jasmínu (jass), který se na přelomu 19. a 20. století ve velkém užíval v New Orleans na výrobu parfémů.

Vliv nejen na jazz

Vliv islámu na jazz a obecně populární hudbu však můžeme sledovat i v modernější době včetně současnosti. Na jazzové scéně dál působí řada hudebníků s „blízkovýchodními“ jmény (od Ahmada Jamala až například po Omara Hakima, který se v 50. letech, v době islámského jazzového boomu, teprve narodil). Na seznamech muslimských hudebníků se objevuje také jméno varhaníka Douga Carna, který v roce 1973 své album Revelation orámoval skladbami God Is One Jihad. Kromě toho dnes více než dříve dochází k fúzím jazzu s dalšími druhy a podobami hudby včetně hudby blízkovýchodní. K arabské kultuře však nemají blízko pouze muslimové, ale i někteří židovští nebo křesťanští hráči: Izraelský kontrabasista Omer Avital má marocké a jemenské předky, trumpetista Ibrahim Maalouf pochází z libanonské křesťanské rodiny, ale arabská hudba je pro něj základním inspiračním východiskem.

Zcela jinou kapitolou je propojení islámu s hiphopovou scénou v amerických velkoměstech. Na rozdíl od umírněné ahmadíje mají však rappeři často blízko k radikálnějším formám islámu včetně „sekty“ Nation of Islam (Islámský národ), která hlásá nadřazenost černé rasy nad ostatními Američany. K tomuto proudu se hlásí například rapper Ice Cube, trio A Tribe Called Quest nebo herečka a zpěvačka Queen Latifah. Podstatně méně umělců – například hiphopová skupina Soldiers Of Allah – je napojeno na hlavní proud islámu.

Pokud jde o jazz, móda hromadných konverzí k islámu v 50. letech byla pouze přechodnou záležitostí. Dnes hudebníci nepotřebují v takové míře hledat ochranu před rasistickou většinovou společností a muslimská identita přináší často spíše problémy než ulehčení života. O to vzácnější jsou však ukázky ryzího umění, které s islámem souvisejí a které vznikly naprosto přirozeně – jako například zhudebněné staré syrské básně na nejnovějším jazzovém albu tuniského loutnisty a syna muezína Dhafera Youssefa.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.