středa, 28. duben 2010

Jazz v zemi vycházejícího slunce

Napsal(a) 

Jazz v zemi vycházejícího slunce, foto Patrick Španko Jazz v zemi vycházejícího sluncefoto: Patrick Španko

Cestou po tokijské čtvrti Šindžuku jsme v jedné zapadlé uličce na Jakusuni Dori narazili na jazzový klub. Nacházel se na zvláštním místě, kousek od honosných úřednických mrakodrapů a zároveň co by kamenem dohodil od nechvalně proslulé vykřičené čtvrti Kabukičo. Vlastně jsme hledali jen toalety, ale tenhle klub, z něhož se linul John Coltrane, jsme museli prozkoumat blíže. Po úzkých schodech jsme vyšli do útulného baru velikosti průměrného obýváku, jehož zdi zdobily fotografie slavných jazzmanů. Pan majitel je prý vyfotil v Tokiu nebo při svých cestách po Státech. Teď stál za barem a vedl rozhovor s jediným hostem – postarším pánem, ze kterého se vyklubal jazzový trumpetista, který několikrát hrál v Praze či Vídni. Miles nebo Dizzy z fotografií mlčky sledovali, jak šplháme do horního patra, kde se – jak jsme se dozvěděli – běžně konají koncerty. Jak se sem může vůbec vejít kapela a k tomu ještě nějaké publikum? V Tokiu ale prostě klaustrofobií trpět nemůžete, jinak byste zde nevydrželi ani vteřinu.

Útlý prostor, kam se vešly sotva dva stoly, lemovaly dřevěné police se stovkami vinylových desek. Na moji otázku: „Jsou na prodej?“ se majitel jen shovívavě usmál. Když nám donesl povinné občerstvení (kousky nevábně vypadajícího masa a řasy) a pivo, všiml jsem si na účtence nápisu, který oznamoval, že klub byl založen už v roce 1967. Malé fotografie na stěnách dokumentovaly jeho bohatou historii. Stmívalo se, a tak jsme zaplatili a vydali se zase dál. Až postupem času mi došlo, že tento nenápadný klub, tato oáza klidu uprostřed hlučného velkoměsta, by mohl sloužit jako pěkná metafora k postavení japonského jazzu vůbec. Nenápadná a útulná scéna na okraji se může pochlubit bohatou historií a její současnost dýchá neutuchající energií.

STRÝČKOVÉ Z AMERIKY

Jazz se do země vycházejícího slunce dostal hned ve 20. letech a nejvíce žil v přístavních městech jako Jokohama nebo Kóbe, která se mimochodem dodnes přou o to, které má právo se nazývat rodištěm japonského jazzu. (A konají se zde dva největší jazzové festivaly ve východní Asii – Yokohama Jazz Promenade a Kobe Jazz Street.) V meziválečném a modernizujícím se Japonsku rostly tančírny a kluby jako houby po dešti, hrál se v nich jazz z obtížně dostupných desek a samozřejmě koncertovaly mladé kapely, které se často živily hraním na zámořských lodích. Herečka, tanečnice a zpěvačka Betty Inada , Američanka japonského původu, se stala první velkou jazzovou hvězdou v Japonsku. Zlatou éru japonského jazzu však přerušil nástup nacionalismu a militarismu a samozřejmě druhá světová válka. Po jejím skončení začíná obnova zdevastované země a také éra silné americké vojenské i kulturní přítomnosti v regionu. Jazz pochopitelně neoddělitelně patří k poválečné amerikanizaci Japonska, spousty klubů profitovaly z přítomnosti vojáků a pro domácí muzikanty platilo „učit se od Ameriky“.

V typicky japonském duchu se zámořské hvězdy staly vzory, od nichž bylo potřeba odkoukat úplně všechno. V jednom starém vtipu se dokonce mluví o tom, že když se na začátku 60. let potkali dva japonští jazzmani, nepředstavovali se jmény. Místo toho si navzájem řekli, koho napodobují. Fumio Nanri dostal přezdívku „japonský Satchmo“, Shoji Suzuki byl „Benny Goodman z Japonska“ a Akira Miyazawa byl zase v tokijských klubech známý hlavně jako žák Sonnyho Rollise. Servilní vztah k Americe a slepé napodobování vzorů pak bude pro revoluční generaci konce 60. let působit jako pověstný rudý hadr na býka.

JAK HRÁT JAPONSKY

Jazzoví teoretici se už dlouho trápí otázkou, na kterou snad ani nemůže být uspokojivá odpověď – je jazz univerzálním jazykem, nebo jeho autenticita odkazuje k lokálním variacím? Japonci se svojí dlouhou a zcela svébytnou kulturní tradicí řeší toto dilema obzvláště silně. V druhé polovině 60. let začala první poválečná generace pracovat na vlastním uměleckém výrazivu a vznikla svébytná filmová vlna spojená se jmény Ošima, Imamura či Šindo. Roztržka s „napodobitelskou“ érou přišla také v jazzu, jehož vývojem smýkaly divoké freejazzové výboje revolucionářů, jako byli Ornette Coleman nebo Albert Ayler. V druhé polovině 60. let se vynořila skupinka jazzmanů, kteří si dali za úkol vytvořit svébytnou podobu japonského jazzu, jež by se mohla vyrovnat formě importované zpoza oceánu.

Jednou z cest byl příklon k improvizaci, na které stavěli avantgardisté ze skupiny Group Ongaku. Její „jazzovou“ obdobou bylo v roce 1965 založené Modern Jazz Trio pod taktovkou Tošijukiho Mijamiho , jež mělo velký vliv na tokijskou alternativní scénu následujících let. Jiný projekt New Direction kytaristy Masayuki Takayanagiho zase spojuje jazz s experimentálním rockem. Vlajkovou lodí japonského free jazzu bylo album We Now Create kvarteta bubeníka Masahiko Togašiho natočené v roce 1969. Několik měsíců po jeho dokončení měl Togaši autonehodu, po které zůstal paralyzován od pasu dolů. Díky bicí soupravě vlastní výroby však i nadále mohl pokračovat v hraní. Pauzu v kariéře využil k tomu, aby do své hudby vpletl orientální motivy. „Chci se pokusit vytvořit hudbu, při jejímž poslechu budou mít našinci i cizinci pocit, že je pro Japonce něčím specificky zvláštním,“ nechal se slyšet bubeník v této době.

Togašiho citát definuje druhou cestu, kterou se japonští jazzmani vydali při pokusu stvořit jazzovou formu svébytnou pro svůj region. Využívali přitom tradici japonské rituální hudby gagaku s její pětitónovou hudební stupnicí a používali nástroje jako flétna šakuhači, šamizen, koto nebo postupy z lidové hudby Min‘jo. (Už ve 30. letech se o podobné spojení starých hudebních tradicí a jazzu pokoušeli autoři jako Ryoči Hattori nebo Koiči Sugii , jejichž snahy ovšem měly hlavně ideologické kořeny). Když teoretici hledali typicky japonskou ingredienci, zjistili, že by jí mohly být dlouhé intervaly mezi tóny. Tato technika vychází z filosofie „ma“, jež káže respektovat prostor v hudbě. Satoru Oda svoje jazzové verze lidových písní rovnou nazýval „žlutým jazzem“.

Hledání kořenů vlastní hudební tradice skrze „hudební esperanto jazzu“ bylo součástí širšího hnutí v celosvětovém jazzu a v Japonsku našlo silný ohlas. V roce 1969 v článku pro Jazz Critique kritik Šoiči Jui poznamenává: „Různí hudebníci od Hideo Širakiho až po Nobuo Hara jsou zváni na zahraniční festivaly a za značného ohlasu hrají jazz, který nelze napodobit (...). To nás jen utvrzuje v tom, že japonští hudebníci by měli hrát japonský jazz.“

Jazz v zemi vycházejícího slunce, foto Patrick Španko Jazz v zemi vycházejícího sluncefoto: Patrick Španko

DO AMERIKY NA ZKUŠENOU

V době, kdy domácí popové žebříčky dobývá latinou silně ovlivněný saxofonista Sadao Watanabe s albem coververzí Plays Bacharach & Beatles, objevují se první náznaky toho, že japonský jazz začíná pronikat do povědomí odborníků po celém světě. Za zmínku stojí dvě klíčová vystoupení – Šidari Hideo Quintet na Berlínském jazzovém festivalu v roce 1965 a Nobuo Hara And His Sharps & Flats Sharps o dva roky později v Newportu. O kredit japonského jazzu se v Americe starali muzikanti, kteří se zde usadili po studiích v Berklee. Klavírista Masabumi Kikuči hraje s Pee Wee Ellisem nebo Gary Peacockem. Basista Teruo Nakamura hrál s kapelou Roye Haynese a poté v triu se Stevem Grossmanem a Lenny Whitem. Jeho album Manhattan Special dokonce proniklo i do jazzových žebříčků. Podobně jako pro české jazzmany se stala Amerika v 70. a 80. letech místem, v němž mohli naplno rozvinout svůj talent. Zmiňme jména jako Teruo Nakamura , Terumasa Hino nebo Makoto Ozone .

Zatímco talenty odcházely na zkušenou do USA, v 70. letech zažívá v Japonsku jazz největší boom. Historici jazzu dokonce tvrdí, že obrovská popularita žánru v zemi vycházejícího slunce zachránila průmysl jazzových desek. V Tokiu, Kjótu nebo Ósace koncertují zahraniční hvězdy a jazzové kavárničky ve velkých městech rostou jako houby po dešti.

Jednu z nich zakládá v roce 1974 se svojí manželkou i velký fanoušek americké populární kultury a pozdější spisovatel Haruki Murakami . „Byli jsme hodně zadlužení a tak jsme v klubu i sami pracovali. Přes den jsme podávali kávu a v noci alkohol. Celý den hrály jazzové desky a o víkendech v klubu hráli mladí muzikanti,“ vzpomíná světově nejproslulejší japonský spisovatel současnosti v článku pro deník New York Times. „A takhle to šlo sedm let. Proč? Mělo to jediný důvod: mohl jsem poslouchat jazz od rána do večera.“ Teprve poté, co klub Peter Cat v roce 1982 zavřel, se Murakami pustil do psaní a v rozhovorech tvrdí, že poslouchání jazzu ho ovlivnilo stejně jako jeho oblíbení američtí spisovatelé. Že má hudbu rád, je vidět i na jeho povídkách a románech, kde časté citování názvů písní nebo hudebníků tvoří jakousi zvukovou kulisu příběhu. V nich se samozřejmě často objevují hrdinové z hudebních kruhů. Tak například hlavní postava románu Na jih od hranic, na západ od slunce Hadžime je majitelem jazzového klubu. Murakami také napsal dvoudílnou knihu Potoreito in jazu (Jazzové portréty), v nichž píše o svých oblíbených jazzových muzikantech.

ŽENSKÁ SÍLA

V posledních třech dekádách reprezentují japonský jazz ve světě především tři ženská jména: Tošiko Akijoši , Keiko Matsui

Jazz v zemi vycházejícího slunce, foto Patrick Španko Jazz v zemi vycházejícího sluncefoto: Patrick Španko
Hiromi Uehara . A všechny spojuje klaviatura. První z nich, Tošiko Akijoši, byla zázračné dítě. V 50. letech ji v jednom tokijském klubu objevil Oscar Peterson a sedmiletá klavíristka s jeho skupinou natočila první album. V deseti letech odletěla studovat na Berklee, kde se stala prvním studentem japonské národnosti vůbec. Její hvězdná kariéra v Americe vyvrcholila v roce 1978, kdy dostala ocenění časopisu Down Beat za nejlepší album roku (deska Insights ). Cen prestižního časopisu posbírala celkem dvanáct, včetně těch za skladatelskou a aranžérskou práci. Její kariéru zdobí i čtrnáct nominací na cenu Grammy a před dvěma lety se stala dokonce laureátkou americké státní ceny NEA Jazz Masters. Tošiko žila a žije v USA, ale její hudba je plná odkazů na Japonsko a v roce 2001 například složila nahrávku k památce svržení atomové bomby na Hirošimu – Rising from the Abyss .

Velkých komerčních úspěchů se v USA dočkala klavíristka Keiko Matsui ,jejíž hudba spadá do kategorie smooth jazz. Je trochu poplatná populárnímu stylu new age, k němuž patří i éterické fotografie klavíristky na obalech alb a v promo materiálech. Desky jako Cherry BlossomSapphire obsahují odkazy na japonskou kulturu i východní nástroje. Matsui patří stabilně mezi nejprodávanější hudebníky v kategorii smooth jazz a její deska Beep Blue z roku 2001 vybojovala první příčku na americkém žebříčku nejprodávanějších jazzových alb.

Největším fenoménem současného japonského jazzu je určitě Hiromi Uehara . Třicetiletá pianistka se do světa velkého jazzu dostala díky Chicku Coreovi, který ji slyšel hrát v Tokiu a doporučil jí dál rozvíjet svůj talent. Hiromi (jak je dnes známá) hraje většinou vlastní kompozice, jež spojují jazz neortodoxně s funkem, rockem, soulem i avantgardními postupy, a její přístup sklízí velké úspěchy ve světě. V roce 2008 se ale na albu Beyond Standard vyrovnává i s klasickými standardy. Členem jejího tria a později kvarteta Sonicbloom byl také slovenský bubeník Martin Valihora, s nímž najdete rozhovor v tomto čísle.

SOUČASNOST A BUDOUCNOST

Život japonské jazzové komunity se v současnosti do velké míry točí kolem jazzových barů a jazzových kavárniček (kissaten). Slouží jako místo

Jazz v zemi vycházejícího slunce, foto Patrick Španko Jazz v zemi vycházejícího sluncefoto: Patrick Španko
setkávání fanoušků, kteří si zde nad šálkem kávy mohou poslechnout nové nahrávky na kvalitní aparatuře. Dříve sloužily jako posluchárny, kde se dala hudba objednat stejně jako hlavní chod obědu. A samozřejmě se zde také konají čtení poezie, přednášky a nebo koncerty začínajících interpretů a drtivá většina současných hvězd japonského jazzu začala svoji kariéru právě zde. V posledních letech ale musí tato místa čelit náporu konkurenčních kaváren ze sítí nadnárodních korporací. Neklamným znamením temných časů bylo zavření nejstaršího a nejslavnějšího klubu Čigusa, který v Jokohamě stál od roku 1934. „Mladí lidé se tady objevovali velmi zřídka. Toto místo jim muselo připadat divné a temné. Sedávali tu staříci, kteří usrkávali kávu a poslouchali jazz,“ cituje agentura Reuters jednoho z posledních štamgastů baru Masatomi Kanešigeho. Pořád je však spousta klubů a kavárniček, které přežily. V Tokiu jmenujme například Pit Inn, Ginza Swing, Aketa no Mise nebo Cotton Club.

Že by nejmladší japonské generace jazz nezajímal? Naštěstí to není tak úplně pravda. V 90. letech se z Tokia a dalších měst do celého světa hlásila vlna hudebníků, kteří fúzovali jazz a elektronickou taneční hudbu. Projekty jako Jazztronik , United Future Organization , Soil & „Pimp“ nebo Kyoto Jazz Massive oživovaly zájem mladé generace o postupy jazzu a dokazovaly jim, že to nemusí být žánr jen pro starší a pokročilé. Dalším důkazem popularity jazzu v Japonsku jsou swingové skupiny, které začaly hromadně vznikat po úspěchu filmu Suwingu Gāruzu (Swingové holky) . Snímek režiséra Šinobu Jagučiho z roku 2004 zachycuje snahu skupiny děvčat, které založí ve škole jazzovou skupinu a snaží se s ní prorazit v soutěži. Film získal sedm cen Japonské filmové akademie a patří mezi nejúspěšnější snímky posledních pěti let. Dnes podobné skupiny existují nejen na školách, ale třeba i ve spolcích důchodců. Obvykle mají až šestnáct členů, hrají swingové a bigbandové klasiky od Glena Millera a jejich koncerty jsou vyhledávanou zábavou.

Jak vypadá budoucnost jazzu v Japonsku? Pesimismus není na místě, ostatně stačí pár statistik. Až deset procent studentů na prestižní Berklee College of Music pochází z Japonska. Časopis Swing Journal je považován za nejpopulárnější jazzový časopis na světě a jeho prodejnost se odhaduje až na čtyři sta tisíc kusů měsíčně (jen pro srovnání, slavný Down Beat prodává jen sto deset tisíc kusů). Japonsko je země, v níž se po Americe odehraje nejvíce jazzových koncertů a Japonci si na zájem světových hvězd rozhodně nemůžou stěžovat. To už si spíše stěžují na to, že domácí hudebníci pod náporem západního importu nemají kde hrát.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.