Jazz v Portugalsku

Přední představitel portugalské experimentální hudby, jednašedesátiletý houslista a performer Carlos Zingaro, se nepovažuje za jazzového muzikanta. Když se jej však zeptáte, co pro něj jazz znamená, zvolá jakoby samozřejmě: „Pro každého by přece jazz měl znamenat výkřik za svobodu! Kvůli tomu vznikl!“ A sám za sebe dodává: „Pro mne jako klasicky vzdělaného muzikanta byl jazz vždycky únikem ze striktně akademické a seriózní hudby. Navíc když v 60. letech nastoupil free jazz a v Portugalsku současně vládla diktatura a probíhaly koloniální války, vnímali jsme jazz jako revoluci a symbol boje proti systému. Bohužel dnes je z něj hudba, která se skládá ze stále stejných a pořád opakovaných frází.“

Dodejme, že nejen jazzová hudba byla v Portugalsku, v zemi kdysi označované za „konec světa“, symbolem odboje. Vždyť takzvanou karafiátovou revoluci v roce 1974 odstartovalo rádio Renascença, když krátce po půlnoci 24. dubna zahrálo zakázanou skladbu písničkáře Josého Afonsa Grândola Vila Morena . Portugalci, kterých je prakticky stejně jako Čechů, mají v budování demokracie – a tedy i svobodné hudební scény – před naší republikou náskok 15 let. Přesto zjistíme, že mnoho problémů je stejných a například na nedostatek kvalitních klubů si portugalští hudebníci stěžující více než čeští. A to je Lisabon sídlem Hot Clubu, podle některých zdrojů druhého nejstaršího jazzového klubu v Evropě, který funguje nepřetržitě už více než 60 let.

Na počátku portugalských jazzových dějin vystopujeme průkopnickou osobnost Luize Villase-Boase (1924 – 1999). Zakladatel Hot Clubu a velký propagátor americké hudby v této zemi na jihozápadě Evropy jako první zpopularizoval Milese Davise, Charlese Minguse, Thelonia Monka, Sonnyho Rollinse a další americké velikány a řadě z nich v Portugalsku uspořádal první koncerty. Sám se se severoamerickou hudbou poprvé setkal jako desetiletý v roce 1934, když se svým otcem odcestoval na Madeiru, kde fungovala americká vojenská základna. Už tehdy se prý rozhodl zasvětit svůj život jazzu a jeho sen se začal uskutečňovat v roce 1945, kdy vytvořil první portugalský rozhlasový jazzový program Hot Club. V roce 1971 založil Festival de Jazz de Cascais, publikoval také řadu studií v jazzovém magazínu Down Beat, připravoval pořady pro televizi a spolu s kontrabasistou Zé Eduardem založil v roce 1977 první jazzovou školu v Portugalsku, Escola de Jazz do Hot Clube. Jméno Villase-Boase mezi portugalskými jazzmany stále žije a například radnice v Cascaisu uděluje od roku 1996 cenu Prémio de Jazz Luiz Villas-Boas.

Přes tyto průkopnické momenty je třeba konstatovat, že se jazz v jedné z nejchudších zemí západní Evropy 35 let po pádu totalitního režimu stále teprve rozvíjí. „Velký pokrok naše scéna zaznamenala až v posledních několika letech,“ tvrdí kytarista Miguel Amado , jen o rok starší než portugalská demokracie, který mimochodem jazz nevnímá tak ideově jako jeho o generaci starší kolega Zingaro. Říká: „Mám rád improvizovanou hudbu, což znamená, že rád hraji jazz, i když se s radostí věnuji i jiným druhům muziky.“

Jazz v PortugalskuJAZZ SPÍŠE V DIVADLECH

Italský kontrabasista Massimo Cavalli , který žije v Lisabonu 13 let, vyzdvihuje pokrok, který jeho portugalští kolegové udělali v posledních letech. Podtrhuje význam čtyř jazzových fakult (v Portu, kde sám studoval, v Évoře a dvou v Lisabonu), zmiňuje lisabonský Hot Club a Ondajazz club a další kluby v Portu (Hot Five a Bflat clube) a řadu jazzových festivalů. Ihned však dodává: „Z nich je pouze jeden jediný, Festa do Jazz, zaměřený výhradně na portugalské skupiny.“ Francisco Pais , původem kytarista momentálně usazený v Bostonu, nevnímá jako hlavní problém nedostatek koncertních příležitostí: „Možností koncertovat je spousta, ale nikdo vás pořádně nezaplatí.“ A ilustruje to vlastní zkušeností: „Hrál jsem v Portugalsku na obrovském festivalu a dostal jsem zaplaceno, jako když v Paříži vystoupím v klubu. To je směšné. Na druhou stranu jsem však koncertoval se svou kapelou v krásném divadle na předměstí Lisabonu a tam jsme pro změnu dostali vysoký honorář plus cestovní náklady.“

JEN JAZZEM SE NEUŽIVÍM

Většina jazzové produkce vychází v Portugalsku vlastním nákladem. K čestným výjimkám mezi vydavateli patří mimo jiné dvě mladé a progresivní firmy: Tone of a Pitch a Clean Feed – jak říká Carlos Zingaro„mladý a velmi aktivní label z Lisabonu, který své tituly distribuuje i do USA“. Freejazzový kontrabasista Hernani Faustino dodává: „Clean Feed je pro muzikanty lokálního významu výborná věc. Doufám, že do budoucna se význam tohoto labelu ještě zvýší.“ Firma Clean Feed vznikla v roce 2001 a od té doby vydala na 150 titulů a pomohla zvýšit popularitu portugalských umělců v Evropě i za oceánem. Label Tone of a Pitch, který také v roce 2001 založil kytarista André Fernandes , se původně zaměřoval především na mladé umělce z Lisabonu. Dnes má firma mnohem širší záběr a mimo jiné úzce spolupracuje s významným bigbandem Orquestra Jazz de Matosinhos. „Díky těmto dvěma vydavatelstvím je dnes v Portugalsku poměrně snadné vydat jazzovou desku,“ tvrdí trumpetista Tomás Pimentel .

Aby se uživili, musí se portugalští jazzmani věnovat i dalším druhům hudby. Massimo Cavalli zmiňuje world music, Miguel Amado doplňuje: „Já se ve velké míře věnuji popu a dalším komerčním druhům hudby a vedle toho hraju jazz.“ Saxofonista Rui Azul doplňuje další obvyklou činnost, které se jazzmani věnují, aby si zajistili živobytí: „Hodně učí a naživo hrají spíše méně.“ Cavalli, který zná dobře také scénu v rodné Itálii, však vidí situaci v obou jihoevropských zemích jako podobnou: „Potřebujeme více míst, kde by se dalo hrát. Portugalsko je malá země, a když se vám podaří s vaším projektem objet dvacet divadel, můžete být šťastní.“ Rui Azul tvrdí, že o něco lepší je situace ve Španělsku („Je to přece jen větší země“ ), kde také portugalští muzikanti občas vystupují, podobně jako jejich španělští kolegové v Portugalsku.

Jazz v Portugalsku, foto Jorge SimãoTI NEJZNÁMĚJŠÍ

Zatímco umělci world music z Portugalska a jeho bývalých kolonií čas od času zavítají i na české festivaly (dobře známe portugalské fado i hudbu z Kapverdských ostrovů), tamní jazzová scéna je pro nás prakticky utajená. Proto je nejlepší zeptat se na nejvýznamnější jména současného portugalského jazzu hudebníků samotných. Okamžitě zjistíte, že favorité jsou jasní. Téměř všichni totiž vyhrknou dvě jména: Mário Laginha a Bernardo Sassetti, za nimiž v četnosti výskytů následují Maria João a Carlos Bica.

Klavírista a skladatel Mário Laginha (1960), vrstevník například našeho Jaromíra Honzáka, pravidelně spolupracuje například s druhým významným klavíristou Sassettim (třetím slavným portugalským pianistou je João Paulo Esteves da Silva), avšak nejznámější jsou jeho společné projekty se zpěvačkou Marií João, se kterou natočil více než 10 alb. Duo se na různých nahrávkách sešlo i s řadou dalších významných hudebníků různých žánrů a z různých zemí: s Hannoverským filharmonickým orchestrem (album Lobos, raposas e coiotes, 1999), s brazilským zpěvákem Gilbertem Gilem (Chorinho feliz, 2000) nebo s norským perkusistou Helgem Norbakkenem, se kterým spolupracují pravidelně už 10 let. K nejzajímavějším počinům dua Laginha & João patří album Undercovers z roku 2002 s jazzovými coververzemi písní od Björk, Toma Waitse, Joni Mitchell a dalších nejazzových autorů.

Sama Maria João (1956) rozhodně není tradiční jazzová zpěvačka: v jejím projevu slyšíme názvuky hudební avantgardy, nejrůznějších etnických vlivů a především moderního jazzu. Nevyhýbá se doprovodu elektronickému či symfonickému ani mixu všech zmíněných žánrů. Vedle Laginhi spolupracovala například s francouzským bubeníkem Manu Katchém, s indickým perkusistou Trilokem Gurtu nebo s rakouským kytaristou Wolfgangem Muthspielem.

Bernardo Sassetti (1970), který svou kariéru započal v roce 1987, se pro hru na piano nadchl už jako devítiletý a po vystudování klasické školy Academia dos Amadores de Música se rozhodl věnovat další své úsilí především jazzu. Nakonec však nezůstal u jediného „řemesla“: jako zručný komponista je podepsaný pod soundtracky k desítkám filmů a vedle hudby také rád a dobře fotografuje. Říká: „Potřebuji obraz, barvu a tváře hrdinů, abych mohl skládat hudbu.“ (Sassetti je mimochodem přímým potomkem portugalského prezidenta Sidónia Paise, který v roce 1917 v zemi zavedl populistickou diktaturu a přesně o rok později byl zavražděn jedním republikánem. Portugalsko se totiž v politických zmatcích zmítalo již před salazarovským krajně pravicovým režimem.)

Kontrabasista Carlos Bica (1958) sice pochází z Portugalska, kde byl například v roce 1998 zvolen Hudebníkem roku, avšak momentálně působí v Berlíně. Jako skladatel spolupracuje s divadly, tanečními soubory i filmovými produkcemi a do povědomí odborné i laické veřejnosti v Evropě i v zámoří se dostal mimo jiné díky spolupráci s Marií João. Když má sám vyjmenovat nejznámější hudebníky na portugalské scéně, nezapomene vedle Mária Laginhi, Marie João, Bernarda Sassettiho a Joãa Paula Estevese da Silvy zmínit také sebe. Na otázku, čím je pro něj jazz, odpovídá stručně: „Jazz znamená svobodu, můžete tak být kreativním hudebníkem.“ Za hlavní pozitiva portugalské scény považuje Bica silnou a navíc rostoucí posluchačskou základnu především v mladé generaci a také fakt, že téměř každé město má svůj vlastní jazzový festival. „Klubová scéna sice v Portugalsku neexistuje, ale máte-li jméno, můžete hrát docela dost v koncertních sálech a v divadlech.“

Ve výčtu důležitých osobností bychom mohli pokračovat. Už zmíněný klavírista João Paulo Esteves da Silva (1961) vystudoval a strávil několik let ve Francii, vystupoval opakovaně v USA a vedle mnoha ocenění na jazzové scéně jej Portugalci znají i jako citlivého spoluhráče hvězd tamní populární hudby.

Jazz v PortugalskuJazzové i klasické vzdělání absolvoval kontrabasista Nelson Cascais (1973), účastník řady workshopů v USA a vyhledávaný studiový i koncertní sideman. Pod vlastním jménem zatím vydal dvě alba: Ciclope (2002) a Nine Stories (2005). Cascaisův spolužák z Hot Club School v Lisabonu a jeho aktuální spoluhráč, kytarista André Fernandes, studoval také na Berklee College of Music v Bostonu. Spolupracoval jak s výše uvedenými portugalskými jazzmany, tak například s Američanem Chrisem Cheekem nebo izraelským kontrabasistou Avishaiem Cohenem. Dva roky byl členem Lee Konitz New Nonetu. Za své zatím nejnovější CD Cubo (2007) získal cenu portugalské kritiky (nejlepší jazzové album roku) a sám byl v témže roce zvolen Hudebníkem roku. Fernandesova definice jazzu je následující: „Jazz je prostě jeden způsob, jak pojmenovat hudební formu. Je to velmi široké. Hudba je hudba a já se opravdu nestarám o to, jestli je to jazz, nebo není.“ Portugalskou scénu charakterizuje slovy: „Spousta festivalů, pár klubů, nějaké nahrávky. Umělecká scéna se však postupně stává velmi dobrou a zajímavou. Je samozřejmě menší než ve Francii nebo Velké Británii, ale je velmi pestrá a má vysokou kvalitu.“

Z portugalských jazzových orchestrů je momentálně nejskloňovanější už zmíněný Orquestra Jazz de Matosinhos, založený před 10 lety. Jedná se o dynamický soubor současného jazzu, v jehož čele stojí pianisté a skladatelé Carlos Azevedo a Pedro Guedes. Orchestr se věnuje vlastní tvorbě svých členů i různým speciálním projektům s hostujícími sólisty, dirigenty i skladateli (včetně zahraničních). Spolupracoval s Lee Konitzem, Chrisem Cheekem, Johnem Hollenbeckem, Dee Dee Bridgewater, Joshuou Redmanem nebo s americkým kytaristou Kurtem Rosenwinkelem. Koncertoval v Bruselu, Miláně či v newyorské Carnegie Hall.

JSME NA SPRÁVNÉ CESTĚ

Portugalská jazzová scéna je živá, avšak 35 let po pádu pravicové totality ještě není stabilizovaná. „Žil jsem v 80. letech pět roků v Nizozemsku a tady v Portugalsku ještě nejsme na takové úrovni, na jaké byli Holanďané před 30 lety,“ smutně konstatuje saxofonista Rui Azul a znovu poukazuje na úroveň festivalů, počet jazzových klubů a možnosti koncertování. Optimističtěji však dodává: „Ale jsme na správné cestě. V posledních letech se otevřely nové kluby i mimo Lisabon a Porto, vznikly nové školy, objevili se noví hudebníci a studenti a také nové festivaly.“ Podobně Carlos Zingaro srovnává: „Na rozdíl od situace před dvaceti lety máme dnes v Portugalsku víc dobrých muzikantů. Máme kolem 20 jazzových festivalů, zatímco před 30 lety byl jediný. Jenže jen dva nebo tři jsou otevřené nejprogresivnějším formám jazzu, čímž se stále velmi lišíme od zemí jako Francie, Rakousko nebo Německo, kde se setkáte s mnohem širší škálou přístupů. A nejdůležitější festival v Lisabonu, srpnový Gulbenkian Jazz Festival, například už dva roky neuvedl žádného portugalského hudebníka. Mne nepozvou, ale každý rok tam potkám desítku kolegů z jiných zemí, se kterými běžně vystupuji na největších evropských festivalech. Proto už 35 let hraji především za hranicemi Portugalska. Mám na svém kontě asi 60 alb a z toho jen velmi málo vyšlo u portugalských labelů.“ Rui Azul realisticky uzavírá: „Třicet let hraji a stále se neuživím jako profesionální saxofonista. Nahrávám desky, ale zároveň pracuji jako grafik a ilustrátor. Tak se mohu v Portugalsku uživit jako umělec.“

Sdílet článek: