sobota, 8. únor 2014

Jazz v diplomových pracích

Napsal(a) 

Jazz v diplomových pracích Jazz v diplomových pracích

Praktická výuka jazzové interpretace na JAMU nebo AMU není jediným momentem, kdy se setkávají české vysoké školství a jazzová hudba. Jazz, jeho vývoj, jeho protagonisté a také jeho souvislost s naší a světovou historií nebo současným společenským děním se zcela pochopitelně stávají součástí vědeckého výzkumu. Cílem tohoto článku je upozornit na dvě desítky bakalářských a magisterských diplomových prací (plus jednu práci dizertační), které vznikly na dvou největších českých univerzitách v letech 2009–2013. Výběr škol ani prací samozřejmě není kompletní, ale už těchto dvacet materiálů – přes rozdílný rozsah a úroveň – dokládá, že o jazz je mezi českými studenty zájem.

Celkem devět z dvaceti zkoumaných prací psali studenti hudební vědy, čtyřikrát jsou zastoupeni posluchači oboru Sdružená uměnovědná studia, v jednom případě jde o studentku oboru management v kultuře. Jazzu se však věnují také studenti Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií (FSS MU), Ústavu hospodářských a sociálních dějin (FF UK), Ústavu českých dějin (FF UK) nebo Katedry genderových studií (FHS UK). Převažují práce bakalářské (13 z 20) o rozsahu 39 – 70 stran, magisterské práce mají rozsah 72 – 101 stran, vzorek doplňuje jedna dizertační práce o 410 stranách.

Zvolený výběr prací přináší pestrou směs témat: od pokusů o syntézu jazzové scény v konkrétní oblasti (práce Alžběty Wolfové Etnografie pražské jazzové scény na příkladu sítě hudebních protagonistů) až po velmi konkrétně zacílené monografie typu Hudební analýzy kompozice Celebration Jazz Mass Karla Růžičky J aroslava Bárty. K opakujícím se tématům patří jednak postava Gustava Broma a jeho orchestr a dále role jazzové hudby v přelomových okamžicích naší a světové historie 20. století: v době druhé světové války a těsně po ní (Kateřina Vysoká: Prima sezóna. Role jazzu na kulturní scéně Náchodska v letech 1938-1948) či v době války studené (Vendula Smékalová: Americká kulturní diplomacie v kontextu studené války aneb jak jazz oteplil studenou válku) . Fenoménem, který má navzdory názvu blíže k občanské společnosti než k jazzu jako hudebnímu žánru, je Jazzová sekce, které se věnují dvě práce: Martin Mejzr: Jazzová sekce – občanská společnost a totalitní moc v Československu 70. a 80. let 20. století, r esp. Martina Hynková: „Jiné světy“ žen Jazzové sekce v období tzv. normalizace. C elkově mírně převažují témata společenská a historická nad analýzami jazzu jako hudebního stylu.

Mezi materiály, které skutečně reflektují jazzový hudební jazyk, patří magisterská práce Lukáše Duchoně Fenomén jazzové improvizace v české teoretické reflexi a v českém jazzu z roku 2010. Autor vychází z teoretických zahraničních i českých prací od přelomu 50. a 60. let do současnosti i z literatury historiografického zaměření, snaží se sám definovat pojmy jazz a jazzová improvizace jako výsledek dlouholetých diskusí a sporů („Pojetí jazzu a jazzové improvizace se v průběhu dějin této hudební oblasti výrazně proměňovalo, a to nejen na stránkách odborných publikací a článků, ale i v hlavách samotných hudebníků.“) a svá zjištění konfrontuje s názory českých hudebníků různých generací (od Jaromíra Hniličky po Davida Dorůžku), kteří mu v roce 2010 poskytli rozhovory. Cílem práce bylo postihnout základní témata a kategorie, v nichž jazzoví hudebníci přemýšlejí, stejně jako vývoj názorů na jazz a roli improvizace v české teoretické literatuře. V práci, která je zajímavým průnikem hudební teorie a reflexe jazzové praxe, dochází autor mimo jiné k závěru, že jazzová improvizace „spočívá v hledání a uvědomování si individuálního způsobu hudebního improvizovaného vyjádření. Hudební teorie zde slouží jako pomocný způsob orientace, nikoli jako pomůcka k samotnému tvoření“.

ZAČNĚTE ZPOCHYBŇOVAT

Rozsahem srovnatelná je bakalářská práce Daniela Matouška z roku 2009 Dialektika synkopy – Theodor W. Adorno a jazz. A utor analyzuje (především předválečné) práce německého neomarxistického teoretika Theodora Wiesengrunda Adorna, známého negativním vztahem k jazzu. „V angličtině a němčině dnes existuje něco okolo deseti odborných prací, které se snaží analyzovat vztah Adorna k jazzu. Se vší úctou k autorům ale ta většina z nich, kterou jsem pročetl, vysvětluje vše dost povrchně, často jen se znalostí jeho několika nejdůležitějších esejí. Míchají do sebe úryvky, které často dělí i třicet let, jako by ani nepředpokládali, že pohled na věc se může časem měnit a tříbit,“ uvádí Matoušek své východisko. Sám o Adornovi hovoří jako o „jazzovém kritikovi“ , což se však netýká „jednotlivých interpretů v jazzu, jak se provozuje dnes, ale samotného fenoménu jazzu. Nebyl jediný, kdo se tímto tématem hlouběji zabýval, takových existovaly desítky. To, co z něj udělalo ojedinělý zjev ve psaní nejen o jazzu, ale o lehké hudbě obecně, byla ale propracovaná systémovost jeho stanovisek“. Svou zajímavou práci končí Matoušek povzdechem, že „do kánonu teoretiků jazzu a kritiků se dostávají jen ti, kdo ho přijímají a hájí, a rozdělují se jen podle toho, z kterých pozic se dostávají k obhajobě. A dál pokračuje hledání autenticity. Svým způsobem psal Adorno pro lidi, kteří ho nechtějí poslouchat, a snad právě proto jeho odkaz stále tiše rezonuje společností a stejně tak jazzovým diskurzem. Je to apel: přestaňte žvýkat gumu a začněte přemýšlet. Začněte zpochybňovat.“

Autorem další teoreticky zaměřené (magisterské) práce je Tomáš Hampl, který svůj materiál, doplněný množstvím příloh, nazval Průniky jazzu a soudobé kompozice v české hudbě 2. poloviny 20. století; Alexej Fried – Sonatina Drammatica. Hampl píše: „Práce se zabývá problematikou průniků jazzu a soudobé kompozice v československé hudbě 70. let 20. století. Pojednává problematiku nejednoznačnosti v náhledu československé hudební literatury 60. až 80. let na Schullerův koncept Třetího proudu. Z tohoto důvodu práce zmiňuje také výsledky bádání Roberta Lorana Browna a na něj navazujícího Davida Joynera, jako zástupce současného kritického pohledu americké hudebně vědné literatury. Na základě podrobné analýzy skladby Sonatina Drammatica Alexeje Frieda se snažím ukázat na neamerické chápání syntézy jazzu a evropské hudební praxe. V konfrontaci s Joynerovým kritickým pohledem na snahu o tvorbu v duchu teorie Třetího proudu nastoluji otázku platnosti jeho závěrů, které odsuzují tento koncept pouze do teoretické sféry bez šance na širší uplatnění v praxi.“ Diplomová práce se skládá z životopisné části o skladateli Alexeji Friedovi, z dvanáctistránkové kapitoly o tzv. Třetím proudu (third stream) ve světě a v naší hudbě, z analýzy jednotlivých vět Sonatiny Drammatiky a ze závěrečné syntézy: „Sonatina Drammatica je výsledkem čistě pragmatických kroků, které měly vést ke snadnějšímu uvádění Friedových skladeb na koncertních pódiích.“

Jazz v diplomových pracích Jazz v diplomových pracích

SPEKTRUM TÉMAT

Staršímu období v českých kulturních dějinách 20. století se věnuje bakalářská práce Daniely Ježíkové Pronikání jazzu do divadla v prvorepublikovém Československu. Ve svém historickém diskursu studentka sdružených uměnovědných studií vychází z teze, že jazz se k nám v době první republiky nedostal v čisté podobě: „Přesněji bychom první styky Československa s jazzem mohli označit za příliv taneční hudby ze zahraničí, ve které se nacházely některé známky jazzu, iberoamerické a afroamerické hudby,“ přičemž hladkému průniku jazzu do našich zemí zabránila také dlouhodobá domácí hudební tradice. Za základní postavy českého předválečného jazzu autorka považuje Jaroslava Ježka a Emila Františka Buriana a logicky se tak dostává k roli jazzové hudby v divadlech, pro něž tito autoři skládali a v nichž působili. Jeden z dílčích závěrů práce zní: „Vzhledem k tomu, že předpoklad obliby jazzu u československého publika vycházel z obliby kabaretů a pozdějších šantánů, byl předem splněn předpoklad přiléhavosti jazzu k divadlu. Diváci byli zvyklí na kabaretní styl zábavy, který se později v Osvobozeném divadle přerodil ve varietní. Propojení divadla s jazzem bylo tedy pro obecenstvo přirozeným krokem.“

Tak jako jsou pro počátky českého jazzu důležité osobnosti E. F. Buriana a Jaroslava Ježka, je ikonickou postavou – a to nejen na brněnské scéně – Gustav Brom. Pro Lucii Podmelovou, studentku hudební vědy na Masarykově univerzitě, však nebyla hlavním impulsem pro napsání bakalářské práce Zlatá éra jazzu v Orchestru Gustava Broma p ostava samotného kapelníka, ale spíše osobnost jejího dědečka, „bromovského“ trombonisty a výborného hráče z listu Jana Formánka (mimochodem prvního učitele hudby autora tohoto článku). V tomto případě jde o práci spíše popisnou než analytickou, nicméně zájemce o Bromův orchestr zde najde systematicky utříděné informace o jednotlivých hudebních proudech v bigbandu i o skupinách, které existovaly „uvnitř“ orchestru (hardbopové a vibrafonové kombo, trombónové duo). Právě skutečnost, že vedle celého orchestru fungovaly i „jednotlivé skupiny uvnitř“, kde jednotliví hráči mohli uplatnit své sklony k improvizaci a samostatné autorské práci“, vede autorku k závěru, že „Gustav Brom vedl opravdu to nejlepší jazzové těleso v Československu“.

Konkrétněji je zacílena magisterská práce Michala Bobáka Třetí proud na repertoáru orchestru Gustava Broma ( 2011). Bobák se bromovské problematice věnoval již ve své bakalářské práci (v ní šlo o osobu pianisty a skladatele Oldřicha Blahy, který v Orchestru Gustava Broma také působil). V práci magisterské autor vychází z definice Třetího proudu coby prozatím neprobádané oblasti a na analýzách konkrétních skladeb prováděných Bromovým orchestrem ukazuje, co si vybrané kompozice berou z hudby artificiální, resp. jazzové. Kromě toho se věnuje také prostředí, ze kterého brněnský Třetí proud vznikl a ve kterém přetrvával. „Zajímavé výsledky přinesly analýzy skladeb, které psaly dva různé skladatelské okruhy. Na jedné straně stojí autoři spíše artificiální hudby (Blatný, Fried, Štědroň), na druhé pak Bromovci (Hnilička, Blaha), působící jak skladatelsky, tak i aranžérsky.“ P ři rozborech si Bobák mj. všímá, že „většina skladeb Třetího proudu je u Broma hrána jazzověji, než je například hraje JOČR“. V samotném závěru pak autor podotýká: „Má práce by měla být i odrazovým můstkem pro zájemce o hlubší studium skladeb Třetího proudu, při psaní jsem objevil množství skladeb a témat, které by si zasloužily další pozornost.“ (O rok později – možná nevědomě – zareagoval už zmíněnou prací o Alexeji Friedovi Tomáš Hampl.)

SÍLA INTUICE

Jaroslav Bárta si pro svou bakalářskou práci na Ústavu hudební vědy FF MU vybral analýzu skladby Celebration Jazz Mass K arla Růžičky, a to proto, „že se v ní snoubí dva světy, které jsou mi blízké. Je to svět jazzový a svět duchovní. Spojení těchto dvou prostorů není ničím samozřejmým a v průniku těchto dvou množin nacházíme malý zlomek z celé hudební tvorby.“ Monografie stojí na podrobném rozboru nejen melodické a harmonické struktury skladby, ale také například její dynamiky. Autor dochází k závěru: „Ačkoliv se několikrát v kompozici setkáme s dvěma různými skladebnými přístupy, oběma je nadřazen jeden vyšší princip, a to je jednotný osobitý jazyk skladatelův. Můžeme zde spatřovat i paralelu mezi světem jazzovým a světem duchovním. (...) Jsem přesvědčený, že Růžička při komponování není racionálním konstruktérem, nýbrž je to vyvinutá silná hudební intuice, která jej vede.“

Mezi biograficky zaměřené studie patří magisterská práce Jitky Balaštíkové o osobnosti Františka Uhlíře (1920), dirigenta, skladatele, pedagoga a jedné z „hudebních ikon města Ústí nad Orlicí“. V práci o jeho díle a životě se autorka pochopitelně dotkne i Uhlířova otce, Františka Uhlíře staršího, amatérského hudebníka a kapelníka městské dechové hudby, stejně jako jeho syna, Františka Uhlíře nejmladšího, známého jazzového kontrabasisty.

Různým aspektům současné jazzové scény se věnují popisné práce Martina Brunnera (Historie festivalu Jazz Goes To Town) , Lucie Michelové (Brněnská jazzová scéna), Radky Scavinové (Jazzová hudba na Pražském hradě) nebo Alžběty Wolfové (Etnografie pražské jazzové scény na příkladu sítě hudebních protagonistů). Dvě autorky analyzují jazzové pořady Českého rozhlasu: Marie De La Hozová (Český rozhlas Jazz – komparace dramaturgie s Českým rozhlasem 3-Vltava) a Helena Tomalová (Pozice jazzu a jazzové hudby na vlnách Českého rozhlasu se zaměřením na stanici Vltava). Velmi originální téma zpracoval ve své bakalářské práci Tomáš Votava, jehož studie Kinetika v populární a jazzové hudbě 20. století je „pokusem o systematický pohled na problematiku hudebního času se zaměřením na populární a jazzovou hudbu 20. století“. V šem zmíněným pracím se svým charakterem, rozsahem a hloubkou vymyká dizertační práce Petra Choury Swingová mládež a nacistická okupační moc v protektorátu Čechy a Morava, v níž je však swingová hudba pouze pozadím, na němž autor zkoumá určité aspekty tehdejší české společnosti v historickém a sociologickém kontextu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.