středa, 22. říjen 2003

Jazz na ulici

Napsal(a) 

Přehlídka většinou mladších jazzových souborů (řekněme působících od Plzně ne dál než v Praze), doplněná divácky vděčnějšími jmény pro pódium na náměstí (Laďa Kerndl , Míra Hajšman , Milan Svoboda , Jan Spálený , Ivan Myslikovjan ) dramaturgicky aspiruje na kvalitní jazzový festival, a to obzvláště v kontrastu s jinými českými letními jazzovými akcemi.

Celý, dosti rozsáhlý, 10. ročník festivalu Na ulici a tedy i jeho první, jazzová část (následují tzv. Struny na ulici - folk, rock, pop, a průběžně se tu hraje i Divadlo na ulici ) je zamýšlen spíše Plzeňákům pro radost, než přespolním žánrovým zájemcům, přesto však disponuje levným ubytováním blízko centra, na studentské koleji, za 150,- Kč. Hlediště u pódií rozmístěných v centru pod širým, bezvadně modrým nebem byla vždy zaplněna více než ze dvou třetin, což lze považovat za výbornou návštěvnost. A bylo co poslouchat. Lidé bohužel často netušili, co si mají pod názvy kapel představit, a na jména zúčastněných hudebníků si museli počkat, až se tito sami představili. Ani konferenciér na hlavním pódiu na náměstí, když uváděl večerní koncerty a zmiňoval se o právě probíhajícím programu, evidentně o účinkujících nic nevěděl. Považoval neslavné hudebníky za nehodné jeho zájmu? Ohó! Vždyť on je jen komerční figurkou, která s profesionální artikulací sděluje spoluobčanům, že máme dnes hezky a včera taky a zítra snad! Pro překročení dosti důležité hranice mezi zábavním a kulturním vnímáním skutečnosti by stačil i letáček se základními údaji, či stručný psaný průvodce každým dnem v Plzeňském deníku.

Dramaturgicky připravuje akci pro Esprit povolaný plzeňský jazzový mentor a trumpetista František Kučera. Hudba, která vyžaduje největší soustředění je umístěna do Proluky, přímo na lázeňsky přepychově rozkvetlé korzo. Odvazovější, funkovější kapely hrají k popíjení v oblíbeném pubu U Zacha, groovy asi nejčastěji uslyšíte u Branky. Z pěti dnů věnovaným jazzu jsem zvolila druhý a třetí, úterý a středu. Velmi pozitivně mě naladili Work In Progress talentované čtyřiadvacetileté Heleny Markové, původně z Prahy, nyní domestikované v Plzni. Její vlastní tvorba pro kvintet H. M. - altsaxofon, Jakub Doležal - tenorsaxofon, Tomáš Krč - piano, Tomáš Hobzek - bicí, Vladimír Ekrt - bicí má překvapivě zralý tvar, a stejně tak i zmíněná sestava nevykazuje žádné začátečnické rysy, kterými se naopak jiné české kapely vyznačují až do důchodu. Kvalitu čerpá Helena prý z nahrávek Chicka Corey či Pata Methenyho, dvojhlas saxofonů melodicky vévodí inteligentním aranžmá.

Osobností s velkým muzikantským vlivem na generaci ještě ne třicátníků se v posledních letech stal altsaxofonista Marcel Bárta , původem z Plzně. Oproti jeho žhavější a jamově dobrodružnější skupině Muff čerpá jeho nový kvintet nazvaný podle Hitchcockova filmového hitu Vertigo (Závrať) hudební sílu z temnějších a klidnějších vod. Častým společným prvkem skladeb mladého klavíristy Vojtěcha Procházky (za rohem, Motory robotů) a skladeb Marcelových (Vertigo) je monotónnější úloha rytmiky s vnitřním napětím (Rastislav Uhrik - kontrabas, Dano Šoltys - bicí) a temně krásná témata, evokující svým obsahem Davisovu hudbu k Výtahu na popraviště či právě hudbu k Hitchcockovým filmům. I Marcelův spoludechař, mladičký trumpetista Oskar Térek, má velký smysl pro atmosféru.

Překvapivě zralý je i první skladatelský projekt Jakuba Zitka NUO - Nuselský umělecký orchestr . Premiéru měl před rokem, když klávesista a varhaník (hrající jinak s Muffem či s Gumbem Ondřeje Konráda) absolvoval skladatelskou třídu Karla Růžičky na Ježkově konzervatoři v Praze. Kombinace malého bigbandu s elektronickými předehrami (které se údajně mají rozšířit i dovnitř hudby samotné) je hudebně velmi důstojnou a zároveň díky sólistům mladě dynamickou záležitostí. Například Miloš Dvořáček za bicími - to je vichřice na svém místě, sóla kytaristy Jiřího Šimka dodávají věci rockový drive, Bárta je sólistou par excellence a odvážný dech avantgardy s sebou přináší plzeňský tenorsaxofonista Pavel Hrubý dující též do barevně velmi oživujícího basklarinetu. Paradox: Zitko, milovník tria Medeski, Martin and Wood skládá svou přirozeností v aranžmá poctu i Duku Ellingtonovi.

I úterní jam session, kde například zazněla nekonečná, vynikající úprava Memphis Undergroundu ("Ä la disco") na počest nedávno zesnulého flétnisty Herbieho Manna, mě utvrdil v tom, co už je ostatně zřejmé dlouho: Bárta, Zitko, Dvořáček a všichni jejich spoluhráči jsou svobodomyslnými, tvůrčími, hybnými motory soudobosti českého jazzu. Nepatří ke zdejší kvalitní mainstreamové linii (mnozí z nich naopak prošli Kontrabandem Milana Svobody), hrají svou hudbu bez ohledu na žánry, podmínky a možnosti a stojí zato být přímým svědkem jejich zatím společensky totálně undergroundového konání.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.