pátek, 8. březen 2002

Jazz je mrtev, ať žije e-­jazz!

Napsal(a) 

Jazz je mrtev, ať žije e­jazz! Jazz je mrtev, ať žije e­jazz!
DJ Mobley vás bez ohledu na opětovné odstavení Temelína zve na nezakomplexovaný průzkum elektrogenních zón současného jazzu.

Zatímco s Temelínem i s největší americkou elektrárenskou firmou Enron to v posledních týdnech vypadá nahnutě, v současném jazzu není elektrické energii ani omylem odzvoněno. Ba naopak. Ač se jazzový akademismus nadále těší přízni velkých nahrávacích společností, jako by se v širším jazzovém světě nakonec přece jen začalo doslova blýskat na lepší časy. Na vyhlašování nějaké nové jazzové revoluce je zatím příliš brzy, ale aspoň ten funébr marš zase jednou pořádně šlape...

Upřímně řečeno - zatím není vůbec jisté kolik hudebníků hemžících se na vzkvétajícím žánrovém pomezí označovaném tu "elektro--jazz", jindy "nu-jazz", si po nevyhnutelné ztrátě prchavého pelu hudební novosti obhájí trvale alespoň punc opravdových osobností a tvůrců, když ne rovnou revolucionářů nebo zakladatelů nové jazzové éry. Ale koneckonců kdo by dnes, snad s výjimkou neprůstřelného Wyntona Marsalise (nebo jeho ideologů, jako je kritik S. Crouch a další), popíral, že postmoderní situace je víc než módní nálepka či omluvenka pro chybějící inspiraci? Při poslechu dnešní rozpačité jazzové produkce - nejen z Ameriky - se sotva lze ubránit pocitu, že ani (ať již programově, či bezděčně) současný - ještě nedávno se říkalo "moderní", pamatujete si? - jazz neunikl postmoderním virům recyklace, glosy, interpretace nebo prostoduchého opakování. Otázka tedy zní: Je současná vlna elektro-jazzu jen dalším epifenoménem dobové kulturní a umělecké nesnáze a bezradnosti recyklující tentokrát jazzrockové dědictví ze 70. let, nebo jde o živější a plodnější sazenici, která by na poli současného jazzu mohla zapustit kořínky a - kdo ví - jednou i přinést nevídané plody? Následující zamyšlení a přehled zhruba desítky nahrávek je spíše než soustavnou analýzou exkurzí do hudby, kterou zatím provází více otázek než odpovědí, ale jejíž aktuálnost na počátku nového tisíciletí je nade vší pochybnost.

NOVÝ JAZZ NEBO STARÁ DOBRÁ FÚZE?

Úvodem se nevyhneme pokusu o definici. Co se vlastně skrývá za termíny elektro-jazz (zkráceně e-jazz) nebo nu-jazz (nový jazz), které se v posledních letech začaly s rostoucí frekvencí objevovat na obálkách desek a v recenzích evropských i amerických hudebních časopisů? Jako u všech módních nálepek i v tomto případě je mlhavost těchto pojmů klíčem jejich obliby a úspěchu. Jisté je, že označují několik více či méně souvisejících stylových trendů v současném jazzu a taneční nebo klubové hudbě. V jazzovém kontextu nebude těžké se dohodnout, že termín elektro-jazz odkazuje na jazzovou hudbu vznikající s pomocí elektronických a informačních technologií (počítače, samplery a další mašinky) a ovlivněnou rytmy soudobé taneční hudby. Zato v rámci klubové subkultury, řazené v obchodech s deskami pod kategorie techno a elektronika , se termín nu-jazz používá značně velkoryse pro veškerou novou produkci s jazzovými prvky či zabarvením a vyznačující se takzvanými lámanými, chcete-li synkopovanými beaty (i když ne vždy - viz například kompilace stylu "jazz in the house" i některé z níže recenzovaných novinek). Jak vidno, v postmoderní době žánrových a stylových fúzí, retro-moderních cyklů a médii živené pojmové zmatenosti se s definicemi daleko nedostaneme. K vyjasnění situace nepřispěje ani existence řady dalších více či méně historicky či stylově ohraničených příbuzných pojmů, jako je drum'n'bass nebo jungle (techno s lámanými beaty, které se pod vlivem londýnských dj-ů prosadilo v klubové hudbě v 90. letech), lounge (jakákoliv rytmická hudba, která neruší v barech, na party nebo ve výtazích...) nebo acid-jazz (klubová hudba 90. let ovlivněná hardbopem, souljazzem, jazzrockem a funky). Podobné stylové nálepky - a to jsme jistě mnoho dalších zapomněli (down-tempo , chill-out ...) - se v populární hudbě od nepaměti množí jako muchomůrky po atomovém lijáku a klubová kultura v tom není žádnou výjimkou, spíše naopak.

V každém případě pozornému pohledu na programy především zahraničních klubů a festivalů, na stránky odborného tisku a do rajónů hudebních obchodů, skutečně nemůže ujít existence a zřejmá vitalita elektrizující mlhoviny, jejíž nesourodé, jednou zainteresované, jindy upřímné až naivní pohyby si za svůj společný jmenovatel vybraly jazz. Několik konkrétních příkladů: desky Tourist francouzského dj-e Ludovica Navarra alias St. Germaina , jehož tvorbu lze považovat za typickou ukázku elektro-jazzu, se k dnešnímu dni prodalo ve světě téměř milión kusů a jeho mateřská firma - mýtická jazzová svatyně jménem Blue Note - má dnes ke zděšení pomalejší konkurence ve svém katalogu několik umělců zařaditelných do tohoto stylu (Eric Truffaz, Booster, Marc Moulin, DJ Smash ...). Nejenom oportunistický "jazz" festival ve švýcarském Montreux, ale téměř každý druhý festival ve světě dnes má na svém programu nějaký ten e- nebo nu-jazzový či crossoverový blok pošilhávající po klubové kultuře... Zatímco v Norsku se jakémusi zatvrzelému blouznivci s nevyslovitelným jménem Bugge Wesseltoft podařilo během pár let nejen založit, ale také do povědomí širšího publika prosadit hudební vydavatelství, které pod vlajkou s nápisy Jazzland a nu-jazz představuje světu značně různorodou, ale evidentně zajímavou tvorbu nové generace, pro níž jazz ani nezačíná, ani nekončí be-bopem nebo jazzovým klasicismem. A konečně sám Herbie Hancock , ne-li papež, pak rozhodně jeden z kardinálů všech jazzrockových, popových a elektrických fúzí přispěchal se svojí e-jazzovou trochou do mlýna pod sebevědomým, ač v tomto případě nepodloženým (viz recenze) titulem Future 2 Future . Nic nového pod sluncem, řeknete si - jazz ve své bohaté historii ve zdraví přečkal nejednu módní vlnu, která na něm zanechala své stopy jen v míře, v níž se stala předmětem autentického uměleckého přivlastnění a zdrojem inspirace, a nejen "cukrem nebo bičem" v rukou ziskuchtivých producentů a bossů nahrávacího průmyslu. Jenže jak je to dnes - v době téměř každoročního publikování úmrtního listu jazzu - vlastně s tím jazzovým zdravím? A co když i tentokrát jde o něco hlubšího? Co když dnes na pódiích, v klubech a studiích skutečně dozrává nová generace hudebníků, pro níž jsou tradiční žánrové bariéry a zdánlivě nedotknutelná jazzová vulgáta reprezentovaná "standardy" a kurzy legendární jazzové školy Berklee stejně, ne-li méně důležité než vlivy popu, world a dance music nebo programování a samplování? Je-li e-jazz jednou pro někoho dokonce "tou pravou", jazzovou současností, patří mu proto i jazzová budoucnost? Mohl by právě e-jazz přispět k potřebné jazzové renezanci?

Jazz je mrtev, ať žije e­jazz! Jazz je mrtev, ať žije e­jazz!

HRAJÍ CHEMIČÁCI JAZZ? A CO NA TO KEN BURNS?

Zatímco alespoň částečné odpovědi na tyto otázky přinesou následující recenze a hlavně poslech rozrůstající se e-jazzové diskografie a nahrávek, na které nu-jazz navazuje (viz rámeček), na tomto místě je třeba připomenout ještě několik skutečností. Jednak nelze nezmínit až na výjimky shovívavě přezíravou nebo puritánsky podrážděnou reakci převažující u většiny jazzové kritiky ("pravý jazz je mnohem hlubší a autentičtější záležitost, než pár rádobyjazzových nebo soulových vokálů na pozadí synkopovaných beatů ozdobených barovými klávesami a vibrafonovými riffy..." ). Tyto reakce výmluvně kontrastují se samozřejmostí, s níž e-jazzový fenomén přijímá a komentuje hudební tisk méně výlučně zaměřený. Jistěže se jazz, jako žádné umění, neobejde bez minimální kritické reflexe, která odráží jeho vývoj a promýšlí jeho stylotvorné, hodnotové a další parametry. Ale na druhou stranu ze sektářského kádrování, či dokonce "vylučování z jazzu" ještě žádná dobrá hudba nevznikla. Průměrný, neinspirovaný jazz určitě není hodnotnější než dobrý pop. Programová abdikace na alespoň elementární estetické rozlišování samozřejmě ničemu nepomůže: těžko např. souhlasit s kolegyní, která v únorovém čísle Týdne bez uzardění prohlašuje, že "Všechny projekty, se kterými jsou Chemical Brothers (poz. red.: úspěšná britská dj-ská dvojice proslavená svou verzí techna, takzvaného big beatu, uvolňujícího adrenalin tanečníků) spojováni, balancují mezi inovativní elektronikou a pevnými kořeny jazzu, rocku či hip-hopu". Ale právě jazzový svět by se neměl vzdávat své tradiční otevřenosti, tolerance a zvědavosti. Ano - kouzlo, síla a specifičnost jazzového idiomu jsou bezesporu spojeny s přítomností určitých a do značné míry nenahraditelných konstitutivních prvků, jako je swing, improvizace, kolektivní souhra a osobitý výraz. Proč bychom se však nemohli těšit inspirovanou hudbou, která se absencí či oslabením některého z nich pohybuje někde na okraji či za hranicí "čistého jazzu." A to právě v době, kdy se ten slavný "hlavní jazzový proud" líně sune krajinou, často nejen bez zájmu okolí (a o okolí!), ale i bez vitality, vášně a třpytu, kterými sváděl a ohromoval v jiných fázích své bohaté a zrychlené historie. S jazzovou historií souvisí i druhá poznámka. Aniž by bylo možné vysvětlovat e-jazz jako výlučně evropský fenomén, nelze si nevšimnout, že jeho nejaktivnější a nejkreativnější základny se dnes nalézají s podivuhodnou převahou právě na evropském kontinentě, ať již hovoříme o Německu (Mnichov a Berlín, kde působí mimo jiné vlivný hudební kolektiv Jazzanova napojený na mnichovskou značku Compost Records ), o Paříži (mimo jiné také produkce značky F-Com ) a Londýně (nejen Petersonova Acid-Jazz Records , ale také například Ninja Tune a mnoho dalších), nebo o velice čiperném skandinávském pólu symbolizovaném zmíněnou značkou Jazzland.

RECENZE

Herbie Hancock: FUTURE 2 FUTURE, Columbia 505211 2 . I mistr tesař se někdy utne, což se Hancockovi stává od 70. let se stejnou pravidelností, s níž vydává pozoruhodné, nebo dokonce mistrovské nahrávky. V tomto případě však jsou ti tesaři hned dva, což je na pováženou, vzpomeneme-li si, že právě s talentovaným a vlivným producentem a basistou Billem Laswellem natočili téměř před dvaceti lety historický bestseller Future Shock , který byl ve své době průlomovým pokusem o spojení jazzu s revolučním hip-hopem (planetární hit Rock It! vnesl do té doby undergroundové scratchování na obrazovky překvapených domácností...). Hancock je navíc jako jeden z hlavních protagonistů jazzrockové vlny jedním z autentických praotců e-jazzu. Jeho klávesové (fender a syntetizátor) kaskády a riffy od té doby sloužily jako studnice samplerských pokladů pro několik generací dj-ů. O to smutnější je nedostatek ambicí a inspirace, který dýchá doslova z každé skladby jeho nového opusu. Ne, že by se Laswellova produkce nesnažila přijít s těmi nejlepšími trumfy: uznávaná technohvězda Carl Craig a další hosté z mladé dj-ské generace, vokály nedostižné Chaky Khan , vždy věrní souputníci Wayne Shorter i posmrtně nasamplovaný bubenický génius Tony Williams . Výsledek: plochý encefalogram, hudba která přináší překvapivě méně než alespoň součet obou světů. Chybí jí jak dráždivé a nápadité beaty, barvy a melodie klubové kultury, tak swing, napětí nebo osobní výpovědi světa jazzového. Smutný obraz, pomyslíme-li na produkční svobodu a nezávislost, které se veleúspěšný a respektovaný Hancock těší. Dají se desky nahrávat prostřednictvím dálkového ovládání?

Hodnocení: HH

Jazz je mrtev, ať žije e­jazz! Jazz je mrtev, ať žije e­jazz!

Postmoderní newyorský mutant, klavírista, skladatel a kapelník Uri Caine sice působí dojmem hudebníka rozptýlenějšího a přelétavějšího než Hancock, ale ke svému drum'n'bassovému projektu (Uri Caine: BEDROCK 3, W+W 910 068-2) přistoupil evidentně s větším nasazením než Herbie. Shodou okolností při tom zní možná hancockovštěji než utnuvší se mistr. Přizval si k tomu rytmickou dvojku Tima Lefebvrea (b) a Zacha Danzigera (dr) doplněnou o DJ-e Logica , který se objevil i na památné desce Combustication tria Medeski, Martin & Wood . Výsledek je pozoruhodný, i když nedokonalý. Caine se poctivě snaží o syntézu jazzu a elektro-světa: nad nervní rytmikou se jeho klávesy prohánějí tak volně a přirozeně, že si posluchač dovede představit muzicírování tohoto tria v newyorských klubech, které předcházelo vzniku této nahrávky. Jedinou slabinu možná představuje místy citelný rozpor mezi harmonicky a lineárně pojatým sólováním, s jeho občasnou zátěží harmonické a dramatické předvídatelnosti, a úsporným minimalismem junglových figur. Místy se při poslechu desky vnucuje metafora o mlácení prázdné jazzové slámy, čemuž se zmínění MM&W vyhnuli proto, že vědí kdy přestat, a Hancock proto, že se tentokrát o podobnou syntézu ani nepokusil.

Hodnocení: HHH

Hancock se při přípravě své nové desky údajně inspiroval nu-jazzovými nahrávkami norského vydavatelství Jazzland . Zakladatelem této pozoruhodné značky, jejíž katalog se od svého vzniku v polovině 90. let rozrostl o úctyhodnou sérii nahrávek dokumentujících vitalitu i originalitu současného severského jazzu, je klavírista a producent Bugge Wesseltoft . Za pár let se mu podařilo něco, o čem se většině hudebníků a producentů může jenom zdát. Díky jeho tvrdošíjnému marketingu a nadšení se původně trochu nadsazené pojmy New Conception of Jazz a Nu-jazz staly postupně legitimní součástí současného jazzového slovníku jako společný jmenovatel tvorby střední i mladé generace skandinávských hudebníků. On sám při tom dokázal natočit sérii nahrávek, z nichž zejména ta poslední (Bugge Wesseltoft: MOVING, Jazzland Rec, 013 534-2), vydaná na jaře loňského roku, patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co se mezi jazzovými novinkami na počátku nového století na trhu objevilo. Jeho hudba přináší ideální a zatím nepřekonanou rovnováhu mezi strhujícími rytmy tanečních klubů a jazzovou tradicí. Zřejmě není náhodou, že se to podařilo zrovna klavíristovi zjevně nezatíženému bebopovou minulostí, který má navíc dlouholetou zkušenost z doprovázení zpěvačky Sidsel Endresen . V jeho hudbě je vše a ničeho není příliš: hypnotické a gradující beaty a skladby, které by obstály i v konvenčnějším jazzovém kontextu, vytvářejí ideální prostor pro dobře gradovaná, ale nikdy samoúčelná sóla kláves i hostujícího saxofonisty Kornstada . Barvy a nálady Buggeho nu-jazzu by přitom bez problému zapadly do jakéhokoliv chill-outového klubu. Jeho hudba dýchá, je v dobrém smyslu slova vzrušující , swinguje, okouzluje a působí, jako by tu byla, nebo měla být dávno předtím, než jí někdo nahrál, ale přitom zní jednoznačně současně.

Hodnocení:

Poslech Wesseltoftovy nahrávky i kompilace FUTURE JAZZ FROM NORWAY (Jazzland Rec., 016 300-2) zároveň potvrzují, do jaké míry norská nu-jazzová vlna navazuje na tvorbu svých skandinávských předchůdců nebo souputníků, známých ze starších nahrávek mnichovského vydavatelství ECM. Sidsel Endresen , podobně jako jiný její spoluhráč, jehož jméno bývá často skloňováno ve spojitosti s nu-jazzem, trumpetista Nils Peter Molvaer , nebo bubeník Audun Kleive si své první ostruhy vysloužili již v 80. letech po boku známých veličin skandinávského cool jazzu. Antologie však umožňuje nahlédnout i do méně známé tvorby techno-free-jazzové skupiny Wibutee, do jazzrockové électronique noire kytaristy Eivinda Aarseta nebo technoidních remixů nahrávek laponské zpěvačky Mari Boine . Přestože prezentovaná tvorba se místy nevymaní z otcovského stínu předchozí generace (Jan Garbarek, Terje Rypdal, Arild Andersen a jeho nedoceněná skupina Masqualero !), ani vždy nedosahuje tvarové dokonalosti a novátorství Wesseltoftova posledního alba, celkově z ní čiší sympatická chuť hrát jazz nezahleděný do minulosti.

Hodnocení: HHH

Příjemným překvapením je debut švédského trumpetisty chorvatského původu Gorana Kajfeše vydaný před dvěma lety pod názvem HOME na značce Kaza (Kaza/EMI 7243 5 26922 2). Kajfeš k e-jazzu přistupuje se solidním hudebním backgroundem, jak rodinným (jeho otec byl pianistou Záhřebského jazzového kvartetu), tak instrumentálním (na konzervatoři se naučil nejen na trubku, ale i na trombón, klávesy, basu a perkuse). K tomu se doškolil nejen v jazzových, ale i v techno klubech a na příležitostných vystoupeních se zámořskými hosty jako je Sting, Lester Bowie nebo s popovými hvězdami (domácí Cardigans nebo zpěvák Eagle-Eye Cherry, jehož otci legendárnímu Donu Cherrymu vystříhl poklonu na synátorově první desce). Není proto divu, že své první vlastní album Kajfeš nahrál až ve třiceti letech - alespoň jí nechybí hudební názor. Přestože z jeho debutu možná nevyzařuje tak silná aura jako z příbuzné tvorby Erika Truffaze, i jeho deska vzbuzuje dojem, že takhle by mohl hrát Miles Davis, kdyby se zahleděl do klubové a taneční muziky přelomu století. A stejně jako v případě Wesseltofta i zde se jazzové (Davis, hardbop...) a techno vlivy snoubí s nenásilnou samozřejmostí, která smazává hranici mezi programováním a inspirovaným živým hraním. S pomocí mně neznámých, ale zjevně nikoliv začátečnických švédských kolegů, Kajfeš prostě nahrál svěží jazzovou desku swingující jako to nejlepší z hudby kolem nás. A od kdy by měl žít jazz rytmem včerejška?

Hodnocení: HHHH

Jazz je mrtev, ať žije e­jazz! Jazz je mrtev, ať žije e­jazz!

Nebo že by tajemstvím dobrého e-jazzu byla dlouhá zima? Určitě ne, stačí se podívat na štědrou a zajímavou nadílku, kterou v této oblasti již nějaký ten pátek přinášejí francouzské hudební firmy, pardon "éditeurs". Navíc je už dávno jasné, že uznávaný trumpetista Erik Truffaz je jen vrcholem hudebního ledovce, určitě nejvyšším vrcholem, ale zároveň vrcholem odrážejícím četné podvodní i povrchnější pohyby. Jako by s tou tradičně do sebe zahleděnou a namručenou Francií najednou něco pohnulo a s posledním vítězstvím ve fotbalovém šampionátě našla znovu chuť k životu, k mejdanům a k hudbě, která najednou zajímá i okolní svět! Truffazova nová deska MANTIS (Blue Note 7243 536711 2 9) , vydaná na podzim minulého roku, si tu pozornost rozhodně zaslouží, přestože nezní zrovna jako ta pravá party music. Truffaz se po úctyhodném kritickém i posluchačském úspěchu svých posledních dvou desek zjevně nechtěl opakovat. Na novou desku si proto místo svých dosavadních sidemanů pozval raději osobnosti odjinud, s jejichž pomocí se chce vyhnout riziku přílišné abstrakce (mimo jiné rockem načichlého kytaristu jménem Manu Codjia , ve dvou skladbách také blízkovýchodní spojky - loutnistu Anouara Brahema a zpěváka Mounira Troudi ). To vše pod heslem "nevím, co chci, ale vím, co nechci." Pro milovníky jeho předchozích drum'n'bassových koktejlů může být nové album určitým zklamáním, protože působí méně originálně a magicky než předchozí desky. Ale důležitější než otázka, zda lze vůbec ještě mluvit o e-jazzu (drum'n'bassový vliv citelný jen v několika skladbách), je konstatování, že i tentokrát bere Truffaz hudbu nesmírně vážně a zřejmě proto stojí výsledek za opakovaný poslech.

Hodnocení: HHH

Ale nehledejme e-jazzové slunko zrovna na ledovcích, ani na jejich vrcholech. Zatímco asketického Truffaze od opravdové párty odrazuje nejen jeho kvasihelvetský, respektive puritánský původ (a nezřízená láska k tichu - kdo to má vydržet!), jeho frankofonní kolegové z Blue Note a okolí hedonismem doslova překypují. Typickým projevem francouzské nové vlny, pro níž se v techno-kruzích zhruba od zmíněného fotbalového šampionátu vžil název "french touch" (Áááááhhhh..!), je mladý nováček Llorca a jeho deska Newcomer (F137 CD) . Stylovou warholovskou krasavici (ranné období) na obálce jeho desky zdobí bezostyšně marketingová nálepka hlásající, že desku vydali "lidé, kteří objevili St. Germaina "(?!). Nutno přiznat, že v tomto případě skutečně platí heslo "what you see - a čteš - is what you get". Po vzoru techno-retro obálky i Llorcova hudba docela zdařile imituje zašlou slávu desek Blue Note, i když spíš v tom e-jazzovém provedení pošilhávajícím po megaúspěchu St. Germainova Turisty ... Ještě ke všemu se tenhle techno-jazzový potpourri dá po několika koktejlech mojito (ano, kromě housu, procítěných soulových vokálů, poetické flétny a neškodných kláves nechybí ani obligátní latina) poslouchat lépe než všechna česká rádia dohromady! Jenom kdyby Llorca svůj nezřízený apetýt nasytil dřív, než se rozhodl ošperko- vat své příjemné vibrafonové a programové jazzování trumpetou jak vystřiženou (zřejmě doslova) ze strýčka Toma nebo Traditional Jazz Studia. Jak říkají žabožrouti: "Ještě trochu úsilí chlapče...!"

Hodnocení: HH

To Navarrově stájovému kolegovi u té "pravé" totiž decentralizované Blue Note se podobná lehkomyslnost vyčítat nedá. Umělecké jméno Booster sice potvrzuje autentičnost jeho elektro-jazzových záměrů, ale se svým debutem u Blue Note LOOP IN RELEASE (BN 7243 5 31576 2 3) si dal na čas a šel na to od lesa. Již v roce 1998 vyhrál dj-ský konkurz spoluorganizovaný francouzskou odnoží Blue Note ve spolupráci s nejlepší pařížskou radiostanicí Radio Nova (nenechte si ujít jejich kompilace hip-hopu, soulu, techna a jazzu) a dostal nabídku na natočení vlastní desky. A protože katalog Blue Note již mezitím vybrakovali nejenom geniální US3, ale i veleúspěšný konkurent St. Germain, rozhodl se chybějící samply doplnit původní muzikou s pomocí početných hostů. Bohužel výsledným sitar-bopovým derivacím i všemu na téhle desce chybí nejen jakákoliv hudební konzistence, ale i elementární galský šarm: vokály zní jak vodotisk soulové třetí ligy, flétna Magického Malika nám připomíná, proč jsou hadi raději hluší a dokonce i rapování Dynamixe by v rozporu s jeho jménem neuspalo snad jen šťastné diváky na privátním rautu Novy pod taktovkou Železného, slečny Peříčko a králíka Zazy.

Hodnocení: HH

Méně upoceně zní e-jazzový projekt etablovaného pařížského klavíristy Laurenta de Wilde TIME 4 CHANGE , vydaný před časem (Warner jazz 8573 84315 2) . De Wilde nikdy neinklinoval k jazzrocku a trvalou pozornost jazzového publika si v návaznosti na své působení v New Yorku ve druhé polovině 80. let vysloužil především akustickými triovými nahrávkami a hostováním s tranzitujícími nebo v Evropě zabydlenými Američany (Ernie Watts, Dee Dee Bridgewater, Johnny Griffin, Greg Osby). Jeho pokus o syntézu hardbopu s tanečními vlivy je koherentní nejen proto, že se při něm obklopil plnokrevnou jazzovou skupinou v čele s prvotřídním italským trumpetistou Flaviem Boltro a altsaxofonistou Gaelem Horellou , ale i proto, že se může podepsat pod skutečné kompozice ať již monkovské, či technoidní inspirace. Zkrátka: poctivá a zajímavá deska zejména pro ty, kdo by u radikálnějších e-pokusů postrádali potřebnou míru jazzového hraní, improvizace a čitelnosti.

Hodnocení: HHH

Ale opravdové sluníčko a francouzská lehkost nakonec nečekaně přicházejí ze země přezírané snoby jako vlast přesmažených pomfritů a hloupých policajtů. Veterán belgické jazzové i popové scény, klávesista Marc Moulin svojí novou deskou Top Secret překvapivě dokázal, že si zaslouží nově nabytou pozici v prestižním katalogu Blue Note (BN 07243 536034 2 7) . Na své vynikající album si přizval svého bývalého kapelníka, kytaristu Philipa Catherina , varhaníka Paula Flushe , trumpetisty Berta Jorise a Djoffara Bensettiho a hlavně nedostižného saxmana Johana Vandendriessche . Všichni, nejen známý Catherine, si zaslouží explicitní zmínku, protože na desce plné chytlavých housových rytmů, soulových vokálů, ale také nakažlivých funkových skladeb i balad mají spoustu prostoru pro hraní, kterého umí využít. Myslím, že takovýhle elektrošok špekovatějící současný jazz už dlouho potřeboval. Je zřejmé, že Moulin neztrácel čas ani v Catherinově stínu, ani v řadách zapomenuté popové kapely Sparks, v níž se zřejmě přiučil nejednomu populistickému kousku. (Labužníkům a amatérským dj-ům doporučuji Moulinovo remixové vydání hammondové hitovky "Organ", taktéž péčí Blue Note - 07243 550333 2 1) .

Hodnocení: HHHHH

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.