středa, 21. prosinec 2022

Jaromír Honzák: Z úzkosti vzejde naděje

Napsal(a) 

Jaromír Honzák, foto Dušan Tománek Jaromír Honzákfoto: Dušan Tománek

Kdykoliv Jaromír Honzák vydá desku, jde o událost. Ale neomezili jsme se jen na povídání o albu Twenties. Došlo i na genderovou otázku v jazzu, vzpomínky na divadlo Vizita či plánovanou spolupráci se SOČR.

Nové album jste nazval podle skladby Twenties. Po poslechu můžeme vyloučit odkaz na dvacátá léta minulého století a formativní období jazzu, nahrávka nápadně míří k dnešním pohnutým časům. Je to tak? Chtěl jsem mít na albu reflexi reality, ve které se nacházíme. Vystihnout atmosféru nejistoty. Protože to, co se v současnosti děje, se zcela vymyká naší zkušenosti. Aby tu byla nejdříve pandemie, a teď ještě válka na Ukrajině, to jsme si ještě před pár lety nedovedli představit. Pandemie navíc nekončí.

Činnost muzikanta je závislá na faktu, jestli se lidé budou moci setkávat. Nikdy by mě nenapadlo, že háček by mohl být v tom, že se setkat nesmějí a my můžeme nástroje pověsit na hřebík. Z pozice pedagoga navíc vidím, jak to ovlivnilo rozhodování mladých lidí. Nejen u nás na HAMU, ale podle kolegů i na dalších hudebních školách opadl zájem o studium. Ke přijímačkám přišlo nápadně méně uchazečů. Každého asi napadlo, že bude léta dřít a cvičit na nástroj, pak zase přijde nějaká pandemie a on se neuživí. Naštěstí už máme očkování a částečnou imunitu kvůli prodělanému covidu, tak se snad situace zlepší. I když dalším šíleným paradoxem je myšlení „odmítačů“. Kdyby se o pandemii točil americký katastrofický velkofilm, čekali by všichni na vakcínu, naočkovali se a nastal by happyend. A kde je realita? Místo toho, abychom jásali, jaký zázrak se v krátké době vědcům podařil, najednou někoho napadne, že se očkovat nedá, protože „co kdyby byl ve vakcíně mikročip“, a další se té hlouposti chytí. Za tragédii doby totiž považuji i sociální sítě. Dříve si jeden hlupák s druhým vykládali nesmysly v hospodě a tím to skončilo. Dnes má každý hlupák platformu k ovlivnění milionu lidí. Zakázat se to nedá, tak co s tím? Pomůže snad vzdělávání a osvěta, jenže když má někdo vymytý mozek, je proti seriózním informacím doslova imunní.

Samotná skladba Twenties je vlastně téměř volná improvizace, krom motivu mojí harmoničky. Hrál jsem na ni svojí dcerce Vlastičce jednoduchý dvojhlasý kolovrátek, protože na harmoniku nic moc neumím. A najednou mi přišlo, že jde o docela hezký minimalistický motiv, kolem kterého by se dalo improvizovat. Ani jsem nedával spoluhráčům pokyn jako „budeme hrát rozjímavě“ nebo „pochmurně“. Vše vyplynulo z nálady ve studiu, ovlivněné vším, co prožíváme.

Zdá se mi, že skladba Twenties může působit paradoxně i konejšivým, harmonizujícím dojmem. Což je možná dobrá zpráva, protože z úzkosti nakonec obvykle vzejde naděje. Lidstvo už zažilo horší situace a vždy se z nich nějak dostalo. Sám vnímám skladbu spíš jako pochmurnou, ale jestli se dá poslouchat i takhle a je v ní to semínko naděje slyšet, jsem rád.

Jako protipól k chmurným náladám působí parodický „rock’n’roll“ Old Men In Very Short Shorts. Co inspirovalo Staré muže ve velmi krátkých kraťasech? Už před lety jsem si všiml, že generace dnešních sedmdesátníků občas v létě vyjde ven v upnutých kraťáskách, které byly v módě v 60. a možná ještě v 70. letech. Působí to trochu komicky až nepatřičně. Nedávno jsem jednoho takového pána potkal tady v ulici a docvaklo mi, že bych ten dojem mohl hudebně zúročit. Proto je skladba trochu schizofrenní. Je v ní takové rockabilly, které se ovšem zlomí do něčeho současného. Skok ze „šedesátek“ do přítomnosti.

, foto Zuzana Böhnisch foto: Zuzana Böhnisch

Jednu ze skladeb jste nazval Zbrožek. Což evokuje Milese Davise, když pojmenoval kus třeba John McLaughlin, nebo se pletu? Je to přesně tak. V tomto případě jsem sáhnul po roky starému motivu. Kdykoliv začnu psát nové album, dostanu se do paniky, že nic nevytvořím, a snažím se nahodit sebevědomí štracháním v šuplících. Tedy ve štosu notových papírů s různými nedokončenými nápady. Zahraji si je na piano a u většiny z nich vůbec netuším, co jsem tím původně myslel. Ale občas se stane, že mi nějaký motiv přijde povedený. Vybavuji si, že právě k téhle skladbě mě Martin Zbrožek trochu inspiroval, proto jsem ji pojmenoval po něm. On sám totiž občas skládal hudbu podobného rázu. Jednoduchou melodickou linku nesešněrovanou aranžmá, jako záminku k improvizaci, základ pro další rozvíjení. Myslím, že ta melodie vystihuje i něco z jeho charakteru. Martin je velmi kreativní, otevřený a má mnoho talentů, jak hudební, tak divadelní. Volná improvizace je jeho velké téma, které přenesl z hudby i do divadla.

Stojí za připomínku, že jste s Duškovým a Zbrožkovým divadlem Vizita v minulosti spolupracoval. S divadlem Vizita začínali Jarda Dušek a Martin Zbrožek, v nějaké fázi tam figurovali ještě i Jan Borna a Oldřich Kužílek. S Martinem Zbrožkem jsem chodil na teplickou konzervatoř, znali jsme se už od konce 70. let. Martin se zase znal od dětství s Jardou, protože jejich rodiče měli na Sázavě chaty, přes řeku naproti sobě. S Jardou jsem se tedy seznámil Martinovým prostřednictvím. Zprvu dělali Jarda a Martin divadlo vlastně docela konvenčně. Měli připravený text, Martin k tomu občas zahrál na klavír písničku, která patřila k předem danému příběhu. Pak ale začali hraní rozvolňovat tak, že sice zůstal příběh, ale neurčili, kdo bude hrát jakou postavu a přehazovali si role. Až se nakonec zbavili i toho připraveného příběhu. Myslím, že právě na Martinův popud. Nastoupili na pódium a neměli nic.

Krásná paralela s volnou improvizací v hudbě, že? Ano. Tahle fáze divadla Vizita trvala docela dlouho a já býval přizván, abych se účastnil jako muzikant – improvizátor. Občas se podařilo udělat představení s docela bohatou hudební částí, přišel si zahrát třeba Alan Vitouš nebo Dan Bárta.

Vzpomenete si na další silné inspirace ke konkrétním skladbám? Velkou hudební inspirací mi byla skladba Cycle Five od Kurta Rosenwinkela. Respektive krátký dvojhlasý klavírní kolovrátek skrytý v té skladbě, který jsem si vypůjčil a vystavěl na něm svoji kompozici Cycle Life. Původní skladba se skutečně odehrává na půdorysu kvintového kruhu a tenhle kolovrátek to dělá také. Mám podezření hraničící s jistotou, že jsem ten motiv slyšel poprvé, když Rosenwinkel na pozvání Viléma Spilky a JazzFestBrno pořádal asi před patnácti lety workshop na JAMU. Než workshop začal, jen tak si melodii přehrával na klavír. Na mě téma zapůsobilo nějak magicky a tak dlouho mi strašilo v hlavě, až jsem se rozhodl přiznaně ho využít k vlastní skladbě, která se ovšem rozvíjí volnou improvizací. U skladeb Twenties a Zbrožek, kde je také velký podíl volné improvizace, jsem měl předem docela jasnou představu, čeho chci dosáhnout. V případě Cycle Life jsem si to vyjasnil až ve studiu a ve všech případech má zásadní podíl na výsledku celá kapela, já dodal jen první impuls. V případě Cycle Life jsem chtěl, abychom přistoupili k improvizaci energicky a z výsledku mám velikou radost. Mám pocit, že definuje moje vnímání světa a emoční rozpoložení.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XII/2022.

Tomáš S. Polívka

Hudební publicista a fotograf na volné noze. Vystudoval přírodovědnou fakultu UK, věnoval se postgraduálnímu studiu přírodní estetiky a filosofie přírodních věd pod vedením prof. Stanislava Komárka. Po studiích se také živil muzikou a produkcí. Vydal sólové CD Stíny do ticha (1999) a hrál s Domácí kapelou (personálně navazující na Plastic People a Půlnoc), se kterou natočil CD Jedné noci snil (1996).

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.