středa, 16. únor 2011

Jaromír Honzák - o jazz si starost nedělám

Napsal(a) 

Jaromír Honzák - o jazz si starost nedělám, foto Adam Holý, Miroslav Kučera, Milan Vícha, Petr Vido Jaromír Honzák - o jazz si starost nedělámfoto: Adam Holý, Miroslav Kučera, Milan Vícha, Petr Vido

Kontrabasista a pedagog Jaromír Honzák je poslední dobou hodně zaneprázdněn. Uznávaná formace Face of the Bass, kterou vede, vydává první album. Stejně tak je na trhu čerstvý debut zcela jinak zaměřeného tria Sato-San To, energické kapely pracující s elektronikou a samply. A ač má jistě hodně práce s VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka, kterou založil a vede, nastoupil k tomu jako student na nově otevřené jazzové oddělení brněnské JAMU.

Na otázky ohledně projektů, v nichž participuje, a zejména pak hudebního školství odpovídá obsáhle a s jistou vervou. Nepochybně je sám neustále řeší.

Poslední dvě desky jste natočil s mezinárodním kvartetem, respektive kvintetem. Album, které vychází nyní, je pod hlavičkou vaší druhé formace Face of the Bass. Znamená to, že tato kapela je teď v popředí zájmu?

Neřekl bych, že je v popředí zájmu. Spíše je to pravidelný projekt. Tím, že v něm hrají místní muzikanti, je jeho fungování snadnější. Ve druhé formaci jsou zahraniční hráči, a tím se z toho stává spíše sváteční záležitost. Je to projekt, který může fungovat jednou za čas na několika málo festivalech.

Zvlášť pokud chcete hrát s Američanem Chrisem Cheekem.

Je málo míst, kde by takové hráče zaplatili. Měli jsme před časem malou šňůru s pěti zastávkami, z toho tři byly festivaly. Jenže pokud na takové akci hrajete jeden rok, těžko vás ten příští pozvou znova. Takže teď nutně musíme mít pauzu.

Nicméně obě kapely jsou úplně jinak zaměřené.

Samozřejmě to není tak, že kvintet by byl totéž v jiném obsazení. Je to hudebně jinde. Zjednodušeně řečeno kvintet je víc jazz. Do Face of the Bass (FOB) nosím skladby, které bych se bál přinést do kvintetu. Idea je ve FOB taková, že styl nehraje téměř žádnou roli a snažíme se dát průchod všem vlivům. Autocenzura je zde programově umlčena.

FOB prošla dvěma etapami vývoje. Mohl byste je nějak časově vymezit?

Začali jsme s Beátou Hlavenkovou jako trio přibližně v roce 2007. Beáta pak šla na mateřskou a po ní si trochu přehodnotila priority. Po zhruba roční pauze vznikla současná kvartetní podoba FOB, kde Beátu nahradil Michal Nejtek a sestavu doplnil Marcel Bárta, který s námi hraje na sopránsaxofon a basklarinet, abychom měli jiný zvuk než ostatní kapely, v nichž působí. Roman Vícha v kapele zůstal.

Kdo vlastně vytváří repertoár?

Je to namíchané. Většina kompozic je ode mě, pár věcí od Michala Nejtka, na koncertech hrajeme i Orbit Folk od Marcela, ale ta na desce není, protože ji nahrálo už NUO. Natočili jsme i dvě předělávky – Dancing Queen od Abby a Poor Leno od Röyksopp.

Nemusíte i přes zjevnou odlišnost tu a tam pohlídat, aby si obě kapely nebyly příliš podobné?

Společné znaky tam určitě budou, ale charakter skladeb a muzikantů to vcelku ohlídá sám. Je fakt, že existuje několik kompozic, u kterých jsem řešil, do jaké kapely je vzít. Obzvlášť jedna balada. Natočili jsme ji s FOB, ale nepoužili, aby CD nebylo příliš zadumané. Ta by tedy mohla fungovat tam i tam, ale většina věcí vzniká pro konkrétní sestavu, takže se podobností neobávám.

V čem vidíte vy odlišnost kvintetu a FOB?

Kvintet má akustičtější polohu, skladby jsou prokomponovanější. FOB má blíže ke groovu a elektrickým zvukům, otevřenosti k experimentům, dál od jazzu. Ačkoli co je to dnes jazz...? Zkrátka se nebojím přinést cokoli.

Tím se dostáváme k Sato-San To. Tam s elektronikou a groovem pracujete ještě více. Zaobíral jste se takovou muzikou dřív, nebo jste ji objevil až se SST?

Nikdy jsem nic takového nehrál, až na příležitostné jamy v Třebíči s Václavem Bartošem, frontmanem skupiny Fru Fru. Znám ho z dob Čikori s Ivou Bittovou, kdy nás vozil jako řidič. V Třebíči spoluvlastní klub a při mém náhodném pobytu tam zrovna probíhala jakási jungle night. Mě to zaujalo a na základě toho mě přizval na improvizovanou drum‘n‘bass session s muzikanty z Fru Fru a pár dalšími hosty. Jamovali jsme tenkrát asi dvě hodiny v tomto duchu a to byla první příležitost, kdy jsem si něco takového zkusil.

Nicméně nějaké širší povědomí o elektronické hudbě jste měl?

Poslouchám ji už dlouho. Třeba drum‘n‘bass je celkem stará záležitost, minimálně deset let. Oskar Törok o mojí zálibě věděl a v určité fázi mě přizval do Sato-San To. Začínali totiž jen v duu – Oskar a Tomáš Herian. Líbily se mi jejich nahrávky na MySpace, něco jsme si napsali a potom se domluvili na spolupráci. Lákalo mě hrát takovou muziku pravidelně.

Jaromír Honzák - o jazz si starost nedělám, foto Adam Holý, Miroslav Kučera, Milan Vícha, Petr Vido Jaromír Honzák - o jazz si starost nedělámfoto: Adam Holý, Miroslav Kučera, Milan Vícha, Petr Vido

Je v rytmice SST prostor pro interakci a improvizaci v rámci groovu?

Většina groovů je v počítači a vše je poměrně dané. K rytmickým paternům jsem si vymyslel svoje basové linky nebo obohatil tu, která už tam byla. I tak ale prostor je. Formy jsou otevřené, neboli není dán striktní počet taktů pro jednotlivé části. Chtěli bychom ale ještě více prostoru pro improvizaci, aby skladby byly proměnlivější. Další fáze této kapely tedy bude znamenat větší svobodu a větší nezávislost na počítači.

Nemůže být váš zájem o takovou muziku daný tím, že dokáže vytvořit větší energii a tlak než klasický jazzový kvintet?

Spíše bych řekl, že je to jiný druh energie. Hudba je mnohem přímočařejší. Na takový groove se člověk instinktivně dokáže napojit. Intelekt není nutné zapojit v první řadě. I když Oskarovy věci mají sofistikovanější strukturu, obecně řečeno ji člověk nemusí moc řešit.

Líbí se mi, že se do takové muziky pouští poměrně ostřílení jazzmeni. Přijde mi totiž, že řada zkušených muzikantů opovrhuje prostšími formami hudby, případně je uznávají, jen pokud jsou namíchané s jazzem. Na koncertě SST jsem viděl i zmatené výrazy – takoví hráči a dělají vlastně taneční hudbu?

To je dobře! (smích) Myslím, že existují dva typy muzikantů. První řeší styl, snaží se, aby byla stále slyšet přímá spojitost s tradicí a aby se příliš nevzdálili. Druzí si se stylem hlavu nelámou a je pro ně důležité sdělení, emoce, pocit. Jestli má něco blíž k jazzu nebo k jinému stylu není rozhodující. Hlavní je, zda hudba něco sděluje. V tom si rozumím s Oskarem. Může hrát jakoukoli muziku z jazzové oblasti, ale také ho nebaví řešit stylovou čistotu. Jde mu hlavně o autenticitu projevu.

Další otázkou je, zda dnes nazývat jazzem hudbu, reprodukující vnější stylové znaky, vzniklé ve 40. a 50. letech, nebo spíše hudbu otevřenou současným impulzům.

Jazz do sebe stejně vždycky nabaloval soudobé vlivy.

Přesně. Když si vezmeme standardy, jsou to muzikálové písničky, hrané ve třicátých a čtyřicátých letech na Broadwayi. Jazzmeni si po svém upravovali tehdejší populární písničky. Také se většinou nezaobírali hudbou svých afrických předků. Věřím tomu, že jazz byl vždy otevřený soudobým vlivům. Takže proč se toho zbavovat dnes? To je jen malá představivost puristů.

Možná je potřeba určitý odstup, aby to puristé pochopili. Charlie Parker byl taky leckým kritizovaný modernista a některé jeho nahrávky dodnes znějí hodně avantgardně.  

O budoucnost jazzu si vůbec starost nedělám. Jen myslím, že k jeho udržení určitě nepřispěje to, že budeme udržovat stylovou čistotu a že ho zakonzervujeme. Musí zůstat otevřený. Například já jsem měl vždycky rád pop a k jazzu jsem se dostal oklikou přes jeho fúze. Občas se dokonce stydím přiznat, co dnes poslouchám.

Jaromír Honzák - o jazz si starost nedělám, foto Adam Holý, Miroslav Kučera, Milan Vícha, Petr Vido Jaromír Honzák - o jazz si starost nedělámfoto: Adam Holý, Miroslav Kučera, Milan Vícha, Petr Vido

Zahraniční, zejména američtí muzikanti přece často participují ve stylově naprosto odlišných projektech a u nás je to spíše terčem posměchu.

Je fakt, že u nás se to trochu řeší, ale mladá generace je otevřená daleko více. N ikdo nepopírá, že jazz má svoje základy, které je potřeba znát, ale to by člověku nemělo bránit v tom, aby se otevřel jiným vlivům, pokud k nim tíhne. Netvrdím, že každý musí hrát groovy nebo electro. To je věc vkusu. Jestli má někdo rád jazz padesátých let, ať ho hraje. Jako Najponk. On ho miluje a v jeho podání je to autentická hudba. Nehraje s pocitem oprašování něčeho starodávného. Nebo v modernějším podání Ondřej Štveráček. Toho si taky rád poslechnu. Pro mě je to stejně autentické, jako když Tomáš Herian hraje svoje Sato-San To. A to je nakonec ta hlavní věc – aby byl výsledek autentický.

Téma, které se vás také týká, je hudební školství. Na konci osmdesátých let jste studoval tři semestry v Americe, dnes vedete VOŠ Jaroslava Ježka. Za posledních dvacet let vznikla spousta institucí v Evropě, případně se pro české studenty staly dosažitelnějšími. Vidíte i přesto studium v USA stále jako tak jedinečné?

Amerika je asi pořád dost specifická. Je to zem, kde všechno, čím se zabýváme, vzniklo. Na druhou stranu dnes již neplatí, že jazz se hraje jen v Americe. Slyšel jsem chválu o školách v Dánsku i jinde. Dobré je využít jakoukoli šanci a strávit alespoň rok někde jinde. Změna prostředí člověku prospěje a je jedno, zda jste v Americe nebo Evropě. Důležité je potkat dobré učitele a spolužáky, kteří vás inspirují a s nimiž můžete hrát.

Na Berklee jste odjel ještě za komunismu. Napadlo vás, že byste se nemusel vrátit?

Neměl jsem v plánu tam zůstat, ale otevřené to samozřejmě bylo. Úžasná zkušenost, spolužáci jako Chris Cheek, Roy Hargrove, Mark Turner, Kurt Rosenwinkel, Jorge Rossy, Scott Kinsey, Matt Garrison a Joshua Redman, který tam chodil jamovat z Harvardu... Plejáda lidí, z nichž se později staly hvězdy. Dnes si říkám, jaké to bylo štěstí se s nimi potkat v jejich raném stádiu.

Bylo posléze možné nějak využít získané kontakty?

Potkal jsem se tam i s Poláky a s nimi spolupracuji dodnes. Byl to takový geografický paradox. Po návratu mi hlavně bylo líto, že u nás nebylo dost muzikantů, se kterými bych si mohl zahrát svou muziku, ač se tehdy teprve klubala. Pořádně jsem začínal psát až v polovině devadesátých let.

Jaromír Honzák - o jazz si starost nedělám, foto Adam Holý, Miroslav Kučera, Milan Vícha, Petr Vido Jaromír Honzák - o jazz si starost nedělámfoto: Adam Holý, Miroslav Kučera, Milan Vícha, Petr Vido

A změna přišla až kolem roku 2000?

Tak nějak. Situace na místní scéně je oproti té dvacet let nazpět zcela nesrovnatelná. Je tu spousta skvělých muzikantů a mám radost, když si s nimi mohu zahrát. Mají solidní základy a zároveň tu otevřenost. Někdy mám vlastně pocit jako na Berklee. Tolik dobrých mladých hráčů...

Myslíte, že člověk, který by přišel z ciziny studovat na VOŠ, může zažít podobné pocity? Jak vlastně hodnotíte úroveň školy?

Vidím ji jako relativně vysokou. Před lety nás německý kytarista Christian Rover pozval na návštěvu hudební akademie v Lipsku, kde učil. Proběhl tam také jam studentů a upřímně, neměl jsem o nich valné mínění. Nemáme se za co stydět. Nicméně vždycky je v kolektivu pár výrazných individualit, které svými kvalitami výrazně převyšují zbytek, a také řada celkem průměrných studentů. Takhle je to na všech školách, jen ten standard se může lišit. Š koly jsou navíc různě zaměřené. Katovice hodně staví na bebopu a tradici, v Dánsku je v oblibě volnější improvizace. I podle toho musí člověk vybírat.

Co by se dalo zlepšit?

Studium na VOŠ je pomaturitní tříleté, a tak je stále prioritní dopracovat se k možnosti získat bakalářský titul. Navíc by to umožňovalo zavést vysokoškolský režim studia – mít například proměnlivý rozvrh. Vojtěch Procházka hodně propaguje, co sám zažil v Norsku: projekty, během nichž se jeden týden nacvičuje speciální program, ideálně za účasti zahraničních hostů a podobně. Za současné situace je to ale formálně obtížné.

A co navýšení školného? Vždyť na VOŠ je to pět tisíc na rok, což není zas tak závratná suma.

Na to nemám vyhraněný názor. Na jednu stranu se mi líbí, že tam můžou studovat všichni, kdo na to mají hudebně. Neexistuje sociální bariéra. Na Berklee existuje. Když jste schopný muzikant, dostanete poloviční stipendium, což pro našince stále nic moc neřeší. A priori proti také nejsem, ačkoli nesdílím názor, že zavedení školného a zadlužení studentů je nejlepší řešení a že udělá všechny vysoké školy skvělými.

Je fakt, že drobné navýšení by možná pomoci mohlo, ale hlavní problém stále zůstává v tom systému. Nejsme střední škola, ale ani vysoká, přestože kvalita i délka vzdělávání tomu odpovídají. Zlepšení statutu by navíc umožňovalo organizovat výměnné pobyty nebo magisterské studium na jiných univerzitách.

Když jste přebíral v roce 2007 Anděla, Libor Šmoldas vás označil za guru moderního jazzu. Myslíte, že vaše pedagogické aktivity pozvedly kvalitu a zájem o jazz u nás?

Jako guru si rozhodně nepřipadám. Od toho jsou tady jiní, třeba i mladší. Když ještě byla jen konzervatoř, neustále jsem obtěžoval vedení s tím, že jazzu je ve výuce málo. Když nakonec opravdu vznikla VOŠ, logicky vyplynulo, že to budu já, kdo vypracuje program. A nesebekriticky musím říct, že je to dobře. Celé to mohlo dopadnout mnohem hůř, kdyby se toho chopili jiní, kteří také byli ve hře.

Vzor jste měl, předpokládám, v amerických školách.

Byl jsem samozřejmě inspirován Berklee a snažil se náplň výuky připodobnit. To se celkem daří a škola funguje také jako místo setkávání. Tím, že tady byla dlouhá absence něčeho takového, VOŠ do sebe automaticky absorbovala dobré místní muzikanty a urychlila vývoj tím, že je dala dohromady. Vzniklo několik zásadních kapel jako Vertigo Quintet a Organic Quartet. A teď by to chtělo ten další krok.

Souvisí se snahou o zisk bakalářské akreditace také fakt, že jste začal studovat na jazzovém oddělení JAMU?

Nikdo mi neřekl, že pro založení bakalářského programu musím mít vysokoškolský titul, ale cítím, že je to správné. Připadal bych si divně, kdyby škola nabízela něco, co sám nemám.

Získání bakalářského titulu na Berklee vám před lety zabránila finanční náročnost studia?

Já jsem takhle tenkrát vůbec neuvažoval. Byl jsem rád, že jsem vypadl a dostal se na takovou školu. O formální stránce věci jsem nepřemýšlel. Sotva jsem tušil, co bakalář vlastně je.

V Brně studujete tedy hlavně kvůli záměru udělat něco podobného v Praze. Není ale trochu zvláštní, že tak nyní studujete u vašeho bývalého žáka Rasťa Uhríka, který tam basu vyučuje?

Tomu říkám okamžitá karma. Věci, které se měly přihodit v příštím životě, se mně přihodí již v tomto. Bývalý student se stane mým současným učitelem! V jazzu takováto situace ale není vůbec špatná. Pořád můžete něco řešit. Není to tak, že se naučíte těžkou skladbu a hotovo. Kdokoli vám může říct něco zajímavého. Rasťo se mi navíc hodně líbí jako basista, byl tři roky v Katovicích a nasál zase úplně jiné vlivy.

A v jiných předmětech se máte co dozvědět?

Jazzové oddělení v Brně se hodně povedlo. Učí tam David Dorůžka, od kterého se pokaždé dozvím něco zajímavého nebo Matúš Jakabčic má skvělé hodiny harmonie, kompozice a aranžování. Zejména ta harmonie mi nikdy moc nešla, tak jsem rád, že si to můžu zopakovat a ujasnit. Kdybych měl více času, tak bych tam byl na každé hodině. Chodím dokonce i na hodiny angličtiny, čtu si poctivě v učebnici a baví mě to. Po letech učení je fajn přijít do třídy a čekat, čím oni nakrmí mě.

Liší se nějak zásadně vážnohudební a jazzová škola?

Jazzové školy nefungují jako klasické. Tam jde víc o systém učitel-žák. Pedagog vede, vysvětluje jak interpretovat kterou věc... to v jazzu není. Tam je škola více o setkávání s lidmi a o vstřebávání informací z různých zdrojů. Například na Berklee chodilo množství skvělých muzikantů, ale každý dělal strašně rozdílnou hudbu. Neexistuje žádná „Berklee-hudba“, i když někteří lidé chodí ke stejnému učiteli.

Je fakt, že v klasice může zkušený člověk poznat, kdo je čí žák. Někteří pedagogové dokážou žákům svůj styl hodně vtisknout.

Tam se více aplikuje ten systém guru a jeho svěřenec. Informace proudí hlavně jedním směrem. V jazzu učitel neformuje člověka k obrazu svému. Spíš mu pomáhá najít sebe sama.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.