Jelikož jsem stál u zrodu jazzového oddělení VOŠ J. Ježka a nyní jej vedu, nemůže být tento článek nezaujatým hodnocením této školy. Pokusím se jen přiblížit okolnosti jejího vzniku a podělit se o vizi jejího dalšího směřování.
Konzervatoř Jaroslava Ježka byla vždy (i v době, kdy se tak ještě nejmenovala) útočištěm pro zájemce o studium jiné než klasické hudby. Tato škola v různých podobách existuje již od konce 50. let. V 60. letech se vžil název „Lidová konzervatoř“ a od začátku 90. let nese svůj současný název. Tato instituce ovšem nikdy nebyla úzce jazzovou školou, ani si tento cíl nekladla. Její zaměření bylo a je široké – populární hudba v širokém slova smyslu, s přesahy do hudby klasické.
Jako učiteli na této škole mně osobně vždy vadilo, že výuka jazzu nemá v učebních osnovách systematičtější podobu. Mé volání bylo vyslyšeno někdy na přelomu tisíciletí, kdy bylo rozhodnuto o založení jazzového oddělení Vyšší odborné školy, zřízené krátce předtím při Konzervatoři J. Ježka. Ředitel školy mě pověřil vypracováním učební náplně tohoto oddělení. Přitom jsem měl naprosto volnou ruku, což bylo do značné míry splněním jednoho snu – a zdaleka nejen mého – realizovat jazzovou školu v pravém slova smyslu. A v tomto smyslu se jazzové oddělení VOŠ J. Ježka, otevřené v roce 2003, stalo první jazzovou školou u nás.
Při vytváření programu školy jsem se řídil dvěma hledisky. Prvním bylo využít co nejvíc z mých zkušeností ze studia na bostonské Berklee, kde jsem studoval tři semestry na přelomu 80. a 90. let. Druhým hlediskem bylo získat pro školu ty nejlepší hudebníky, aktivně působící na pražské scéně. Na vytváření osnov se tak podíleli například Jan Hála, Milan Svoboda, Svatopluk Košvanec, Najponk, David Dorůžka, Beata Hlavenková, Jakub Zitko, Michal Nejtek a mnoho dalších.
Výslednou podobu školy samozřejmě vytvářejí lidé, kteří na ní učí, i lidé, kteří ji studují. Lze říci, že její obraz, pokud jde o učitele, odpovídá realitě naší jazzové scény. Dívat se mimo naši scénu zatím neodpovídá realitě této země – nemáme peníze na to, abychom zaplatili amerického jazzmana, tak jako na to mají školy v bohatších evropských zemích. Ale nepochybně je to otázkou vývoje a jednou to možné bude. I tak myslím, že škola poskytuje soubor informací ze všech základních předmětů jazzového vzdělávání, srovnatelný se zahraničními školami. V rozvrhu nechybí jazzová harmonie, aranžování, dějiny jazzu, sluchový trénink, různé aspekty jazzové improvizace, základy jazzové kompozice, práce ve studiu, základy autorského práva a samozřejmě souborová hra, individuální hra na piano pro všechny a hlavní obory – tedy individuální hodiny jednotlivých nástrojů, včetně zpěvu.
Východiskem všech teoretických i praktických předmětů je jazz, přesto je zachován respekt k individuálním stylovým preferencím studentů – cílem není vychovávat jazzové „fundamentalisty“.
Pokud jde o studenty, výchozí laťka je nastavena vysoko. Našimi studenty například byla většina členů Vertigo Quintetu, členové Organic Quartetu jsou naši současní či bývalí studenti. Zpěvačky jako Zuzana Kropáčová, Markéta Foukalová nebo Klára Vytisková nabízejí každá po svém specifický a stylově vyhraněný projev, instrumentalisté jako Roman Vícha nebo Tomáš Liška již patří mezi nejzaměstnanější hudebníky a mohl bych jmenovat mnoho dalších.
Vysoká úroveň je dána i tím, že kapacita oddělení je 30 studentů. Studium je tříleté, do ročníku tedy bereme každý rok jen 10 zájemců, přičemž zájem zatím cca 5x nebo 6x převyšuje možnosti přijetí.
Atraktivitě školy by pomohla i změna statutu ve smyslu možnosti získání bakalářského titulu. Toto zatím neumíme a nezbývá než držet palce aktivitě Asociace vyšších odborných škol, která se o tuto změnu plošně zasazuje. Některé vyšší odborné školy jiných oborů již bakalářský titul poskytují na základě jejich spolupráce s vysokou školou. Nám se zatím vysokou školu k této formě spolupráce najít nepodařilo – toto zůstává úkolem a cílem do budoucna. Otevřela by se tak cesta ke spolupráci s jazzovými vysokými školami v Evropě, což by umožnilo výměnné pobyty studentů, a vysokoškolský titul sám o sobě by zrovnoprávnil postavení našich absolventů v rámci Evropy. Pokud mohu srovnat úroveň našich studentů se studenty z jazzových univerzit v Grazu a v Lipsku, nemají se naši studenti rozhodně za co stydět, spíš naopak.
Na současnou podobu jazzového oddělení se dívám jako na velký úspěch a jistý průlom v našem hudebním školství, zároveň je třeba je vnímat jako výchozí stav, který se bude dále rozvíjet. A při pohledu na budoucí učitele jazzu, naše současné studenty, zůstávám optimistou.
