Jana Koubková – zpěv, hlasy, Jan Červenka – bicí, perkuse, Miloš Vacík – shaker, darbuka, Ondřej Kabrna – oud, klávesy, piano, Jan Keller – baskytara, violoncello, host: Martin Cikánek – Minimoog Voyager. Nahráno: Faust Records, 2010. Vydáno 2011. TT: 41:39. 1 CD Multisonic 31 0828-2.
Není pochyb o tom, že Jana Koubková zejména v posledních letech inklinovala k tradičnějším formám – vypovídaly o tom četná vystoupení v klubech i tři poslední živá alba (Live in Jazz Club , Live Polička a 65 z Jazzu na Hradě). I když se na nich blues (Černej chlap , Bluesová dvanáctka ) či známé standardy (Summertime , Children’s Song , Take The „A“ Train atd.) snažila sympatickým způsobem aktualizovat, mohlo se zdát, že při starostech všedního jazzového života přece jen zapomněla na novou autorskou tvorbu a určitý vývoj.
Album Mýdlové bubliny (s využitím stejnojmenného obrazu Jiřího George Dokoupila na obalu) je v tomto ohledu příjemnou změnou. Připomíná nám, že dříve rozhodně nepatřila k střednímu jazzovému proudu (kam ji chtě nechtě zejména mladší generace posluchačů řadí). Mohou za to nejen zpěvaččiny nové kompozice (dvě složil také pianista Ondřej Kabrna ), ale i kreativnější využití možností nahrávacího studia a práce se zvukem (takřka sborové vrstvení vlastního hlasu).
Zdá se, že je tu všechno, co má ráda: bytostná potřeba improvizace a lehká sebeironie, nápadité texty, okouzlení možnostmi různých žánrů a přístupů (od blues a scatu po šanson či rap). Co na tom, že už to není „ryzí“ jazz, ale mozaika (nebo spíše hra barev a tvárnosti forem, jako na onom Dokoupilově obrazu) nejrůznějších inspirací. Je ovšem také pravda, jak poznamenal už jinde Lubomír Dorůžka, že ortodoxní jazzmani tomuto CD budou příslušnost k jazzu upírat.
Pro úvodní Píseň beze slov mohly být inspirací klidně hlasové ekvilibristiky Bobbyho McFerrina (ať už na koncertech nebo na posledním albu Vocabularies ). Improvizační pohrávání s hlasem je tu na prvním místě a předznamenává tak ražení vlastně celého snímku. Je to skutečně hlavně sólová exhibice (v dobrém) a celá kapela se ke zpěvačce připojuje jen zřídka – může to být dobarvení atmosféry či sympatické detaily (shaker Miloše Vacíka , arabská loutna oud Ondřeje Kabrny v nezvyklém spojení se slovenskou lidovkou Proč si k nám nepryšeu , zvonkohra v Duze ve mně ), ale hlavní roli zde má nepochybně rytmická podpora. To není překvapivé, protože již dávno měla pro využití bicích/perkusí zpěvačka cit, viz spolupráce s Alanem Vitoušem v 80. letech nebo duetní album Absolonie s Milošem Vacíkem. Zde ji inspiroval bubeník Jan Červenka , se kterým hraje nejen v regulérním koncertním kvartetu, ale i v duu v projektu Provokace na place (projevuje se zejména v Poušti , Igelitce a Narkomanově písni ).
Střídmé využití syntezátorů (Ondřej Kabrna, hostující Martin Cikánek z Poetic Filharmony) připomíná, že Koubková byla ve své době spjata i s neortodoxním jazzrockem (např. v Kratochvílově Jazz Q). K oněm tradičnějším formám se zpěvačka vrací vlastně až v závěru, když vzdává hold dvěma výrazným hudebním osobnostem (v blues o Chatu Bakerovi a šansonově laděné poctě Edith Piaf na známý text Jevgenije Jevtušenka ). Jde o baladickou tečku za velmi pestrým albem, která v mnohém připomene atmosféru půlnočních zpěvaččiných pořadů na Vltavě.
Koubková ukazuje, že i v této době umí překvapovat a nedělá jí problém komunikovat s generačně výrazně mladšími hráči. Že je to snímek rozevlátý občas až do mnoha směrů, odpovídá zřejmě zpěvaččině nátuře. Přejme jí, aby se tato pestrost a hrátky s hlasem nestaly časem karikaturou.
Body: 3 z 6