Jana Koubková: Hudba je nejvyšší politika

Že se Jana Koubková přestěhovala a že byla v Senegalu, o tom jste se mohli dozvědět z médií, z nějaké společenské rubriky, nebo ve sloupku či pořadu zpěvačky samotné. Členka někdejšího Jazz Sanatoria Luďka Hulana, Horkého dechu, kapelnice Hot tet, alter ego babky bíbapky, velitelka festivalu Vokalíza… atd… atd… a dnes stále umělkyně na volné noze, si kontakt s médii snaží udržovat. Ostatně byla donucena opustit svůj legendární malostranský byt, který pamatuje mnohé akce a večírky, iniciované kdysi svou neuvěřitelně hudebně i společensky aktivní majitelkou, a přestěhovala se na Vinohrady. Kdyby o tom nepsala, patrně by jí majitel žádný náhradní byt nezařídil. Letos jí vyšlo album Madona z roští (Faust Records), absolvovala s Českým klarinetovým kvartetem hudební návštěvu Senegalu a jako dramaturgyni rekonstruovaného pražského jazz klubu U staré paní jí nepřestává zvonit telefon, v němž kapelníci žadoní o termín (taková je zdejší tvrdá praxe). Nadšený japonský vydavatel sestavil z jejích nahrávek pečlivě ošetřený, reprezentativní dvojdiskový výběr s názvem Jana Koubková – Vocal Virtuozo 1977 – 1997 a velmi příjemně tak narušil neúprosný Koubkové axiom, že cosi člověk nezařídí sám, to nemá. Především potřeba bilancovat své nedávné aktivity přiměla paní Janu k tomuto rozhovoru.Jak jste se měla v Africe?

Byla jsem tam už podruhé. Poprvé, před třemi lety na Pobřeží slonoviny, to pro mne bylo mnohem zajímavější, i proto, že jsem tam zpívala s africkými hudebníky. Neumím francouzsky, a tam je asi 70 nářečí, takže jsme se dorozumívali očima, ušima a rukama, já improvizovala v jejich skladbách a oni pak se mnou v Dobrú noc, má milá . Hudba je báječný globalizátor, a nejvyšší politika. Balafonista Ali Keita pak vloni přijel na oplátku do Prahy na Africké dny. Teď, v Senegalu, už jsem věděla do čeho jdu. Senegalští hudebníci jsou slavní, třeba Yousou N'Dour, a město Dakar se zase proslavilo díky automobilovým závodům. Ale i z těch fotek musíte cítit ten zápach. Ryby se suší na slunci, nic se neuklízí, ulice moc nepěstujou, spíš pískoviště, kozy, krávy, děti, koně, smrad. Co myslíte, že tam teď nejvíc jede z hudby? Rap. Vyhovuje jim spojení rytmu se sociálním příběhem. V rapu vykřičí, čím trpí. V televizi vidí, co všechno je v Evropě a Americe možné a chtějí také mít hamburgery, počítače, mobily… Přitom jim to škodí, Afrika má jinou kulturu, vymyká se svými přírodními podmínkami, tradicemi, duchem. Před pár týdny u nás vyšla vynikající kniha reportáží Eben od Poláka Ryszarda Kapuscinského, a tam jsem pochopila, proč jsou Afričani, jací jsou. Na Pobřeží slonoviny je zelenější příroda, i lidi jsou usměvavější. Ale i tam, jakmile se objeví běloch, tak po něm něco chtějí, žebrají, nabízejí. V Dakaru, tam už je v lidech přimícháno víc arabské krve, jsou hrdí až nafoukaní, chtějí od bílých jenom peníze. Senegal patřil Francouzům a je svobodný až od roku 1960. A že je tam pro Evropany vražedné tropické podnebí, které je devastují na těle i na duchu, o tom psal už Dr. Albert Pilát v roce 1941.

Jak vypadalo vaše hudební sbližování?

V hudební škole, kde jsme vedli workshopy pro budoucí učitele hudby, jsou holé stěny a nejvyšší technikou jsou tam kazetové magnetofony. Občas má někdo i nějaký nástroj, třeba djembe, ale jinak je tu hudba opravdu jen na rukou a nohou. Africká muzika není tak harmonická, jako rytmická, vystaví se motiv a do něj se všichni zapojí a improvizují. Takže klasika jim nic moc neříká a co se týká jazzu jako takového, to taky neznají. Oni samozřejmě zatleskají, ale kapírují to jen běloši. Hráli jsme Brubecka, Gershwina a Largo od Dvořáka, ale ke konci už i volnější věci, třeba Zasela jsem bazaličku . A to je na tom to krásný, že zjistíte, jak ve světě funguje lidová hudba, protože to už se chytali. Pak jsme zařadili i dvě africké skladby – jednu pygmejskou ukolébavku a Himízo od Aliho Keity, pomalou věc, kdy on zahrál harmonický podklad a řekl mi, ať si představím všechny ty smutné chudé africké děti, které nikoho nemají a žebrají, a já si vymyslela jednoduchý mollový popěvek – to na publikum fungovalo. Kluci pak začali hrát i jeden africký hit, a to se hned všichni chytli.

Jak vznikl nápad sbližovat českou a senegalskou hudbu?

Původně jsem měla jet na festival na Kapverdské ostrovy. Pořadatelce se líbilo CD Tenerife Blues a napsala mi, že chce, abych zpívala na festivalu jako na tom albu. Tak jsem jí odpověděla, že těžko nahradím ty čtyři další hlasy. Mezitím se manažer Českého klarinetového kvarteta Roman Janků rozhodl, že do Afriky se jet musí a skutečně sehnal od sponzorů peníze na cestu pro všechny. Vtip byl v tom, že když bylo všechno připraveno, včetně návštěvy Dakaru na zpáteční cestě, Kapverdy festival zrušili. Zachránila nás Česká ambasáda v Senegalu a především Karel Lizerot (před tím charge d'affair na Pobřeží slonoviny) který nám zajistil několik koncertů včetně workshopů na konzervatoři v Dakaru a v St. Louis. Podíleli jsme se na zahájení Svátku Evropy, koncertovali jsme ve Francouzských kulturních centrech a zahráli jsme v přímém přenosu i v dakarském rozhlasu.

Jak vlastně došlo ke kontaktu s panem Lizerotem?

To vám v tom malostranském bytě vyleze z faxu papír s hlavičkou, kde se píše Ivory Coast, a v textu stojí: Vážená paní Koubková, prosíme Vás, zda byste nám někoho doporučila… máme tady krásné piano a rádi bychom pozvali českého jazzového pianistu, který by byl ochoten zahrát si i s místními balafonisty. Tehdy jsem jim nabídla mladé kluky, kteří začínali být známí – Petra Volného a Najponka… a dopsala jsem, že kdyby chtěli příště zpěvačku, že se hlásím. A přišla mi odpověď, že kluci jet nechtějí, a jestli bych tedy nepřiletěla já. Protože české ministerstvo zahraničí tenkrát nedalo ani korunu, musel Lizerot požádat o příspěvek tamní cizí ambasády a nakonec z toho poskládal letenku a deset dnů pobytu. Vznikl tak Jazzový festival s českou účastí.

Vraťme se k workshopům.

Mluvila jsem o jazzovém zpívání, frázování, dýchání, scatu, improvizaci, o tom jak je důležité nestydět se a být sám sebou. A i když člověk nemá žádný nástroj, má přeci hlas, ruce, nohy, vlastně malý orchestr. A to jsem na místě dokazovala sama – jak zpívám Bacha, Beatles, svoje popěvky. Naučila jsem je jednoduchou bluesovou dvanáctku, která končila mohutným sborem. Mí kolegové předvedli něco z evropské hudby, z našeho folkloru a obzvláště se jim líbil basklarinet Petra Valáška nejen kvůli basové barvě a technice hry, ale i způsob perkusívního hraní. Bylo tam pianino, jeden saxofon, jeden klarinet a ostatní s rytmickým potleskem, podupáváním a krásnými hlasy. Jammovalo se a jeden ten kluk hrál hrozně falešně, ale byl rád, že si s námi může zahrát. Muzika tam je daleko víc o lidství, o chuti porozumět si a prožívat radost.

My jsme oproti nim jistě chladnější, nicméně vaše spontaneita je pověstná.

To já ráda! Rozjet to. Ale někdy se mi pravda nechce. Ono je to někdy dřina dostat do nálady sebe, muzikanty a nakonec posluchače. Když mám vylézt na pódium, myslím na to už den předtím, a snažím se na to těšit, až se těším doopravdy. Protože nejde jen o zpívání, ale o celý komplex vlastností, kterým se teď říká image. U nás je spousta dobrých řemeslníků – hudebníků, herců, ale jen pár jich má něco navíc. To jsou ty osobnosti, které už tím, jak jdou po ulici, vás chtě nechtě zaujmou. Je třeba saxofonista, který výborně hraje z fakebooků a v kapele dobře slouží v beglajtu, ale osobnost z něj nikdy nebude. Ono zase, kdyby byl každý osobností, tak kdo by hrál beglajt? (smích) Jazz mě uhranul už někdy v 15 a už tenkrát jsem tušila, že o penězích a slávě to nebude. Zvláště v té době. Jazz mě vlastně naučil postarat se sama o sebe, když mě nikdo nechce. Jsem ten typ, který je šťastný, když vznikne spontánní atmosféra. To neznamená, že všichni musí juchat a chechtat se, to je blbost. Když navážete kontakt a cítíte, jak to jiskří jak na pódiu, tak mezi posluchači, to je obrovská radost, která vás unáší přes hory a doly a kdo to nezažil, může jen závidět. Je to jak orgasmus. Nádherné vyvrcholení, takže když přijdete domů, na sex moc pomyšlení není. Zůstal někde tam v atmosféře… Neříkám, že se to vždy tak maximálně zadaří, ale vždy o to usiluji, protože jazz je plný sexu a energie.

Váš repertoár se vyznačuje kombinací depresivních blues (třeba Blues s jednou postelí) a, jak vy říkáte, ptákovin. Jak se v tom odráží váš temperament?

Kdysi mi jeden herec říkal, že jsem jak přepálenej tuk, že je mě nějak moc. To se mi stane i teď, že se do něčeho tak dám, že tam vykřičím sebe, ale škodí to té věci jako takové. Člověk samozřejmě zkoumá, kde se to v něm bere. Život se se mnou nemazlí, a většinou jsem na všechno sama, tak se nedivte že občas pořádně zařvu. Když máte osmiletého bráchu, děláte do noci v baru a ráno ho musíte v půl sedmé vypravit do školy, protože máma nám zemřela v 49 na rakovinu… Jeden brácha je o deset a jeden o dvacet let mladší. A ten co byl o deset let, ten spáchal sebevraždu, protože jeho táta taky spáchal sebevraždu, ještě než se brácha narodil. Po mámě zbyla fůra dluhů, zaplatit jsem musela… Někdo říká, že jsem dobrodruh. Jenže dobrodružství není jenom cestování, to je život sám.

Jak se člověku přihodí takové japonské Best Of?

Ten výběr mapuje dvacet let mého opravdu nejplodnějšího tvůrčího života v hudbě – neřekla bych, že je to všecko jenom jazz. Zavolali mi ze Supraphonu, že japonská společnost em records s nimi uzavřela smlouvu, že by měli zájem ještě o nějakou fotodokumentaci. Jak jsem pochopila, em records mapuje některé evropské jazzové zpěváky, a její majitel Koki Emura žije v Ósace. Po mně chtěl šest stránek strojopisu o tom, co všechno jsem od mládí dělala, a ono toho bylo opravdu hodně. Pak si našel na mé internetové stránce v MP3 i nahrávky, které nejsou od Supraphonu, a chtěl poslat i ty. Pojal to důkladně.

Sdílet článek: