Jan Hammer: Myslel jsem, že jazz budu dělat navždy

První, co vás při rozhovoru s úspěšným skladatelem a držitelem Grammy Janem Hammerem překvapí, je, jak skvěle i po více než padesáti letech života v Americe mluví česky. Syn českých jazzových interpretů Jana Hammera st. a Vlasty Průchové se po letech, kdy se věnoval především elektronické hudbě, letos přihlásil s novou jazzovou nahrávkou.

Vaše nová nahrávka Sketches in Jazz obsahuje především kratší skladby, často jsou to opravdu „skeče“. Co musí takový hudební skeč obsahovat, aby byl samostatně životaschopný? Většina těch skladeb není zase až tak krátkých (smích). Ano, jsou tam dvě nebo tři opravdu kratší věci, ale vždy obsahují fragment nápadu, který je zárukou toho, že to vše funguje dohromady. A některé ty skladby jsou přece jen delší. Pracuji tam s improvizací, ale nemyslím si, že taková skladba musí být vždy dlouhá a vyčerpávající. To by pak někdy bylo pro posluchače těžké. Líbí se mi být stručný a i do takové skladby vložit hodně informace a inspirace.

Vy v těch skladbách ukazujete také různé možnosti nástrojového obsazení běžného pro jazz – od sólového piana přes klavírní trio, nahrávku s vibrafonem i elektrickou sestavu. Podle čeho jste o aranžích jednotlivých skladeb rozhodoval? To je všecko naprosto organické. Mám nějaký nápad, k němu přidávám různé vrstvy a přitom mě napadá, jaký zvuk se k tomu bude nejlépe hodit. Například vibrafon souvisí s mým tatínkem. Vzpomínám si, jak u nás doma zkoušela kapela a táta hrál na vibrafon. Později jsme hrávali také spolu a já na ten pocit, který jsem přitom měl, nikdy nezapomenu. Tatínek miloval Lionela Hamptona, spolu jsme měli rádi Modern Jazz Quartet. Z toho pak vznikla skladba My Father’s Vibes jako „vibrace mého otce“. 

Vím, že raději používáte samplovaný zvuk piana než skutečný akustický klavír. Je tomu tak i zde? Ano, jsou to různé samply, žádné akustické piano jako takové tam není. Ale je to několik různých klavírních zvuků, které jsem vybíral podle toho, jak se mi líbily. Je mnohem snazší pracovat se samply, protože ty se nerozladí. Je to piano, které mám kdykoli k dispozici, zatímco klasický klavír naladím a za měsíc je rozladěný.

Jan Hammer v Divadle hudby v roce 1965, foto Antonín Mařík

Jak vůbec přišel impuls, že tyto jazzové skeče vydáte? Ty skeče jsem nenatočil za jeden den nebo týden nebo měsíc. Jsou to útvary z delšího období, které jsem na nic jiného nepoužil. Mnoho let jsem se teď věnoval elektronické hudbě, popu nebo rokenrolu. Ale občas se v mém mozku objevil nápad, takové zrnko, které jsem si uložil nebo zapsal. Z těchto nápadů jsem potom tuto jazzovou nahrávku sestavil. Já jsem vlastně začínal jako jazzový pianista. Když jsem přijel do Ameriky, myslel jsem si, že jazz budu dělat navždy. V průběhu let se mnoho věcí změnilo, ale jazz mám pořád strašně rád a teď jsem se k němu obloukem vrátil. Nyní poslouchám více jazzu než v předchozích letech. A uvědomil jsem si, že mám dost svých nápadů, které bych měl vydat a dát je lidem poslechnout.

Myslíte, že vaše elektronické období ovlivnilo to, jak dnes pracujete s jazzovými prvky? Určitě. I když jsem se věnoval elektronické hudbě nebo popu, vždy jsem pracoval s improvizací. A stýskalo se mi po jazzu, protože pocit, když hrajete pravý jazz, je úžasný. I proto jsem si řekl, že se mu musím znovu oddat.

Na Sketches in Jazz jste zařadil novou verzi skladby Magic Theater z vašeho elektronického alba Beyond The Mind`s Eye z počátku 90. let. Proč? Je to jedna z mých nejoblíbenějších kompozic, pokud jde o kombinaci harmonie a melodie. Ta skladba má pro mě určité kouzlo, o čemž svědčí i její název. Už když jsem ji nahrával poprvé, pracoval jsem s různými nápady. A už tehdy, když jsem pracoval na elektronickém nebo popovém albu, jsem si říkal, že by se dala pojmout i jazzově. To mi zůstalo v hlavě, a když jsem nyní jazzovou kolekci připravoval, musel jsem tam Magic Theater dát…

Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VI/2020.

Sdílet článek: