středa, 4. únor 2009

James Carter - Present Tense

Napsal(a) 

James Carter - Present Tense James Carter - Present Tense

James Carter – saxofony, flétna, Dwight Adams – trubka, křídlovka, D.D. Jackson – piano, Rodney Jones – kytara, James Genus – kontrabas, Victory Lewis – bicí. Vydáno 2008. TT: 57: 05. 1 CD Universal Music 06025 175 844-95.

Nedávno vyšel rozhovor s prominentním slovenským kytaristou Andrejem Šebanem, který se vyjádřil v tom smyslu, že jazz je mrtev, protože dnešní umělci ho kanibalizují, nehledají nové cesty a dělají muziku, ke které se otočil zády už Miles Davis blahé paměti. S tímto konstatováním lze úspěšně polemizovat (s nadsázkou už jenom proto, abychom nezpochybňovali vydávání jazzových magazínů), ale mimoděk mně je připomenula první skladba nového alba multidechaře Jamese Cartera (hraje na saxofony, klarinety a flétny).

Nové Carterovo album je vždy událostí, přestože někdejší zázračné dítě nimi nikterak neplýtvá. Když se řekne událost, čekáme něco mimořádného, ale fast swing Rapid Shave je navzdory vší dovednosti účastníků cosi skanzenovitého, jakoby v producentské židli seděl přísný Wynton Marsalis, naštvaný, protože omylem zabloudil na hiphopovou párty.

Producentem Present Tense je sice zkušený Michael Cuscuna , který spolupracoval s Davem Brubeckem i Art Ensemble Of Chicago, ale s Carterem navigovali snímek poněkud zkostnatěle. Jistě, výkony jsou úchvatné, témata zafrázovaná jako z veliké knihy, licky by se daly odlít do slitiny platiny a iridia, ale celek zní skutečně jako „fajn džezíček“ do klubu pro snoby, které by desetiminutové sólo Kennyho Garretta přinutilo odejít a nechat sklenice nedopité, což by byl, jistě uznáte, průšvih. Po tom, co dělá (kromě zmíněného Kennyho Garretta) Joshua Redman, Chris Potter nebo mistr Wayne Shorter, je to od takového mladého muzikanta (39 let) poněkud málo a člověka napadne, proč takový virtuos a mimořádný umělec, který ve věku sedmnácti let hrál s Wyntonem Marsalisem, ani nepředstírá, že hledá něco nového. Když je toto přítomný čas Carterův, je to jeho věc, ale kdyby toto měl být přítomný čas jazzu, tak pán Bůh s námi.

Ok, tak jsem si řekl své a teď něco „objektivního“ – na albu jsou původní skladby i standardy, a to swingové, balady, latino kusy, i jeden vintage groove s etnojazzovým intrem. Kapela ve složení Dwight Adams (trubka), D. D. Jackson (piano), James Genus (kontrabas) a Victor Lewis (bicí) a hostující perkusionista Eli Fountain a kytarista Rodney Jones hraje bytelně, naplňujíc definici „jazz language“. Právě latino kousky jsou velice pěkné, s lahodným aranžmá (tady je potřeba zdůraznit mimořádně hezký, přírodní sound desky, při zvuku nástrojů je přímo vidíme před sebou). Z nahrávky plyne pocit, že Carterovi se líbí nízké nástroje (barytonsaxofon a basklarinet), balady zase hraje na sopránku a tenorový saxofon trochu zanedbává, což je možná škoda.

Vlastně desku můžeme shrnout těmito slovy: Když jazz po těžké a vleklé nemoci zemře, tihle pánové by mu mohli přijít zahrát na pohřeb.

Body: 3 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.