čtvrtek, 28. duben 2005

Jakub Zitko - dělat jazz trochu jinak

Napsal(a) 

Jakub Zitko Jakub Zitko
NUO neboli Nuselský umělecký orchestr Jakuba Zitka má za zhruba dvouletou dobu své existence na svém kontě dvě CD. První vyšlo sice soukromě jako demo, ale lidé z branže už je znali a špicovali uši. Druhé už Arta uvedla na normální trh, kde sklidilo velice příznivou odezvu (viz recenze Vladimíra Strakoše). To byl jistě dostatečný důvod k rozhovoru s Jakubem Zitkem, který orchestr vede od elektrických kláves.

Odkud jste se vlastně k dnešnímu jazzu dostal? Patříte ke generaci, o níž dnes dostupné encyklopedie a prameny mnoho neříkají. Narodil jsem se v Chrastavě u Liberce roku 1974. Táta byl muzikant, a tak jsem se učil hrát na klavír, tenkrát mě moc nebavil. Na gymnáziu jsem se dostal ke kytaře a založil jsem několik beatových skupin - ale ani mě nenapadlo, že bych se někdy mohl hudbou třeba živit. Vraceli jsme se k šedesátým nebo sedmdesátým letům: Pink Floyd, Led Zeppelin, King Crimson, ale mě to pořád víc táhlo spíš k jazzrocku. Objevil jsem Johna McLaughlina, potom něco od Chicka Corey, a to už jsem kytaru odložil a vrátil se ke klávesám.

Na ty jste pak hrál i s dalšími kapelami? Já jsem vždycky chtěl dělat vlastní muziku, takže jsem spíš sám zakládal pořád něco nového. Tak někdy kolem roku 1994 jsem se vypravil do jazzové dílny ve Frýdlantu. Tam jsem se seznámil s Karlem Růžičkou (starším), který mě upozornil na Konzervatoř Jaroslava Ježka. Vrátil jsem se ke své původní paní učitelce klavíru, jestli by mně nepomohla připravit se na zkoušku na konzervatoř. Půl roku jsem drtil klasiku - hrál jsem Beethovenovy sonáty. Ano, líbily se mi, ale už jsem hledal něco jiného. Na Ježkárně jsem byl žákem Karla Růžičky na klavír a potom i na skladbu. Pod jeho dohledem jsem psal takové jakoby standardy, ale pak jsem objevil Scofielda. To mě naorientovalo někam jinam. Začal jsem hrát na hammondky, a taky jsem si je pořídil, a na fender piano. Táhlo mě to k většímu výběru zvuků. Tak jsem začal uvažovat o nějaké větší kapele. Pořád jsem pracoval se čtyřzvukem, takže logicky došlo na trubku, trombon, tenor a altku, a někdy v páťáku v šesťáku jsem si začal připravovat nějaké skladby. Z toho v roce 2002 vzešel můj absolventský koncert a tahle kapela.

Vaše první demo CD je trochu jiné, než to druhé, které loni vydala Arta. Je tam víc místa pro improvizovaná jazzová sóla, ta už na druhém disku trochu ustupují. Měl jste nějaké vzory? Nebo co jste přitom poslouchal? Ten vývoj se zrychloval. Já jsem se celou dobu chtěl vyhnout tomu, aby se hrálo pořád jenom na čtyři. Moc se mi líbil Matthew Herbert Big Band, ale ten jsem vlastně slyšel, až když deska byla hotová. Jinak jsem poslouchal Charles Mingus Big Band, Carlu Bley a její Social Studies, Art Ensemble of Chicago nebo Vienna Art Orchestra.

Podle Vienna Art Orchestra jste si zřejmě utvořili i svůj název - Nuselský umělecký orchestr. Jo, je to trochu taková sranda. Ale hrozně se mi líbila deska Quiet od Johna Scofielda. Opravdu mě tedy vzala.

Vaši partneři jsou asi tak stejná generace jako vy. Jak se s vaší hudbou vyrovnávají? Marcelu Bártovi je taky třicet, Miloši Dvořáčkovi asi sedmadvacet a trombonistovi Janu Jiruchovi, což je syn proslulého imitátora Louise Armstronga, tomu je asi tak dvacet. Jablko nepadne daleko od stromu, ale může se někdy zakutálet docela jinam. Nejstarší je Pavel Hrubý, tenorák, tomu je asi třicet tři. S Marcelem Bártou jsem hrál i v jeho skupině Muff a řekl bych, že tam šlo o takové přípravné stádium. Hráli jsme i moje skladby. Byla to vlastně taková laboratoř, kde jsme hráli věci, které už obsahovaly psychedelické plochy nebo podobné koláže. Probírali jsme se tím spolu a asi jsme se přitom dostávali ke společným cílům.

Jaká je účast Ivana Achera? Kreslí vám obaly, ale současně doplňuje i samplované zvuky. Chodili jsme spolu v Liberci na gymnázium a už tam jsme si dobře rozuměli. Já jsem vlastně Liberečák a do Prahy jsem přišel teprve asi před deseti lety, když jsem se přihlásil na Ježkárnu. A když začala tahle naše kapela, náš styk se obnovil. Ivan je skladatel a dělá trochu jinou hudbu.

Na vašem druhém albu se pravidelný rytmus často stěhuje z rytmiky do jiných, třeba dechových nástrojů. Není tam ta tradiční "swingující" rytmika. Nositelem rytmu může být kdokoli. Mně jde pořád o to, dostat se k něčemu novému. Muzika může být pěkná a taky nová, a nejtěžší je skloubit vše dohromady. Nelíbí se mi novátorství za každou cenu, kdy už se to nedá moc poslouchat. Melodie je pro mě nejdůležitější - ale dá se taky udělat veselá melodie a podložit hlasy, které skladbu posunou trochu někam jinam. A dělat věci trochu jinak je hrozně důležité - bez toho by mě muzika asi moc nebavila.

Takže máte dojem, že klasický, standardní jazz je vlastně jenom brána k tomu, dělat muziku trochu jinak? Asi ano, ale ono to tak asi vždycky bylo. Když Charlie Parker začal hrát be-bop, tak ho zřejmě taky nebavilo hrát tak, jako se hrálo dřív. Já si pořád myslím, že naše hudba je taky jazz, jenomže zní trochu jinak než dřív.

Vy ji tedy pořád cítíte jako jazz? Já bych moc rád, kdyby se tomu mohlo říkat prostě hudba, bez dalších přídavků. Ale když to řeknu Ivanu Acherovi, který píše třeba pro Agon nebo balety a nějaké projekty divadla Archa, on se usměje a řekne mi, že pro jeho cítění je moje muzika pořád ještě jazz - a na tom není ostatně nic špatného.

Něco jiného v tom ovšem opravdu cítit je. Například ve vaší Kolonádě Eger nebo Tangole. V Kolonádě jsem měl představu nějakého lázeňského orchestru a téma Tangoly jsem měl v šuplíku už hrozně dlouho, než mě napadlo, že ty akordy by vlastně mohly hrát dechy a nad tím by mohla být sólová trubka tak, jak by ji hrál nějaký starý vysloužilý lázeňský trumpeťák. Oskar Török to zahrál po svém, ale tak báječně, že se to do celku výborně hodí. Trochu mě přitom láká i návrat k úplně starému jazzu někdy před Louisem Armstrongem, někam do New Orleansu.

Myslíte, že posluchači dnes cítí potřebu slyšet i takovouhle trochu jinou hudbu? Jistě, ale je to jen poměrně úzký okruh lidí. Živit by se tím člověk nemohl - znamená to třeba jen tak jednou za čas si někde zahrát pro radost. A do klubů chodí z velké části jen cizinci - pro naše lidi jsou kluby přece jen na pravidelnou návštěvu trochu drahé. Rádi bychom se dostali i někam do zahraničí. Mám nějaké přátele a známé, ale o to se někdo musí starat soustavně a cílevědomě a musí být taky fanda, protože pro peníze to opravdu dělat nejde.

Kde vás vlastně mohou slyšet posluchači doma? Jak na vás reagují? Teď hráváme v jazzklubu Reduta nebo v Železné, což je dneska Agharta, taky třeba v klubu Mecca, kam se měla přestěhovat původní Železná. A vedle toho na některých festivalech, například v Brně, v Boskovicích, v Plzni, teď 2. dubna budeme na festivalu v Trutnově. Pro miniaturní pódia v některých jazz klubech máme dost velké obsazení, ale nakonec se vždycky nějak stěsnáme a myslím, že to nezní špatně. Obecenstvo na nás reaguje pozitivně. I když jde o jinou muziku, než jakou obvykle slyší, zdá se, že se jim docela líbí. Na pódiu to ostatně může vypadat i trochu jako show. Naše muzika není depresivní, je v ní nějaký pozitivní náboj, a to lidi berou. V Boskovicích byla atmosféra skoro jako na fotbale. Mě na tom baví především to, že se v muzice něco děje. Baví mě atmosféra na našich zkouškách, kdy může být velká legrace a dost se nasmějeme. Člověk se přitom uvolní a může přemýšlet, co by se ještě dalo dělat nějak jinak - třeba s barvami nástrojů a tak.

Takže co děláte pro obživu? Hraju v mnoha kapelách - třeba s Ondřejem Konrádem nebo s Katkou Sarközi, třeba i trochu popík jako s Petrem Poláčkem. A jednou za rok vyjedu na turné s německým muzikálem Mahalia. Jsou tam američtí zpěváci, je to docela zajímavá muzika, tak trochu gospely, a je to daleko příjemnější než střihat nějaké operetky. Kapela je vlastně taková česko-slovenská: na bicí hraje Cyril Zeleňák.

Takhle si naši jazzmeni vydělávali už od sedmdesátých let, takže dobře, že to pořád ještě funguje. Co dál, do budoucna? Zatím jsem hrál vlastně jen na elektrický klavír, ale rád bych ten zdroj zvuků trochu rozšířil. Pořídil jsem si sampler a syntezátor, chtěl by si štelovat své vlastní zvuky tak, aby každá písnička měla svůj vlastní zvuk.

Je to slyšet i na vašem druhém CD, kde je opravdu každý track jiný. Zřejmě šlo o záměr už od samého začátku. To se všechno průběžně měnilo a rostlo. Měli jsme různá tempa, různé začátky, ale pořád tu byla snaha udělat něco, kde každý kousek bude znít jinak, a přitom to bude taky držet pohromadě jako celek.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.