čtvrtek, 26. únor 2004

Jak je mladý ten starý jazz

Napsal(a) 

Jak je mladý ten starý jazz Jak je mladý ten starý jazz
Unikátní nahrávky swingového orchestru Emila Ludvíka z let 1940 až 41 vydalo na CD Navzdory osudu Židovské muzeum v Praze. Sběratel Gabriel Gössel muzeu nabídl snímky, kdysi vydané na značce Esta, které pro Ludvíka aranžoval trumpetista Fritz Weiss. Právě Weissův pohnutý osud je tím, co činí tento projekt poutavým pro neomezený okruh posluchačů. A kultovní válečný soubor nadšených mladých swingařů se tak poprvé ocitá na CD.

Jak je mladý ten starý jazz Jak je mladý ten starý jazz

Fritz Weiss, jemuž kamarádi říkali Frick, zemřel pětadvacetiletý v roce 1944 v plynových komorách Osvětimi, krátce po transportu z Terezína. Do jazzu zblázněnému mladému trumpetistovi se předtím podařilo do terezínského koncentračního tábora pronést klarinet, na nějž se kvůli nátiskovým problémům tehdy přeorientovával. Když v rámci příprav na kontrolu komise Mezinárodního červeného kříže Němci z tábora hodlali na chvíli učinit místo, kde se dá přežít, založil vlastní kvintet a později se stal uměleckým šéfem a hlavním aranžérem mezinárodně složeného swingového orchestru Ghetto Swingers. Po návštěvě kontroly, o níž vypovídá slavný filmový záznam (z něj pochází i fotografie na obale desky), Němci potěmkinovu vesnici ze dne na den zrušili a nedochovaly se nakonec ani Weissovy swingovky, ani jeho jazzová parafráze Krásovy opery Brundibár. S pomocí dozorce se však hudebníkovi, jehož talent by patrně po válce vedl k úspěšné kariéře, dařilo propašovávat ven aranžmá, která pak tvořila základ některých nejúspěšnějších nahrávek orchestru o osm let staršího Karla Vlacha. V zasvěceném doprovodném textu Lubomíra Dorůžky k albu se dozvídáme všechny základní okolnosti Weissova osudu. Předválečné nadšení pro jazz spojovalo generaci mladých hudebníků napříč zde žijícími národnostmi a to i v případě big bandu Milana Hally, který vznikl při PEGS (Prague English Grammar School), škole pro studenty z dobře situovaných rodin. Weiss tu hrál první trumpetu. Rokem 1939 však začaly politické hrůzy míchat kartami i na takto nevinné půdě. "V Hallově orchestru Swing Rhythm spolu hráli Češi, Němci i Židé. Jejich první saxofonista, Němec Hugo Bayer nyní odešel, protože nechtěl hrát v jedné kapele s Židy. Němec Hans Ebert, první saxofonista orchestru Young Fellows, v němž hrál Weissův budoucí kolega trumpetista Zdeněk Novák, orchestr opustil, protože mu jeho protinacistická rodina zakazovala hrát ve společném orchestru s Čechy. Nastalo velké přesouvání - a z toho vznikl i orchestr Emila Ludvíka, válečné sdružení těch nejpravověrnějších swingařů," píše Dorůžka.

Weiss, coby první trumpetista ludvíkovců, měl záhy problémy s rasovými zákony a nesměl s orchestrem hrát na veřejnosti, pouze ve studiu. Stal se však pro těleso velmi důležitým spolu-leaderem, vedl dělené zkoušky sekcí a učil kolegy frázování a výstavbě sól a psal aranžmá, která dodávaly orchestru vlastní tvář. Prý se tehdy těšil dopisy svého bratra z Terezína, že to tam není tak zlé. Koncem roku 1941 už zjistil pravdu osobně. Podařilo se mu však prostřednictvím českého četníka z Libochovic navázat spojení se zpěvákem Arnoštem Kavkou a na propašovaný notový papír rozpracovával do orchestrální podoby propašovaná hudební témata, například směs ze skladeb Rudolfa Frimla, swingovky Vteřiny v Lloydu , Hm-hm , Doktor Swing a jiné. Vlachovci tato aranžmá pak často nahrávali, ale Weissovo jméno u nich většinou nebylo uváděno.

I posluchače o generace mladšího jako první doslova cvrnkne do nosu živelná hybnost a skvěle zvládnuté rytmické cítění tehdejšího Ludvíkova orchestru, vyplývající samozřejmě i z kvalit aranžmá. Tahle kapela byla skutečně z rytmu a k rytmu zrozená, ať už v instrumentálkách, či za přítomnosti zpěváků (Václav Imramov, Zdena Vincíková a další), ať už v plné sestavě, nebo jen v kvintetovém a kvartetním posazu. Zvláště v malých obsazeních je čitelná strhující kvalita rytmiky (nejčastěji Ludvíka u piana zastupuje legendární Jiří Verberger a dále fascinující dvojka Jan Hammer - kontrabas a Mirek Vrba - bicí). Dokumentární hodnotu má podle Dorůžky "srovnání Ludvíkovy nahrávky slavného Star Dustu s pozdější Vlachovou znělkou. Ve Weissově aranžmá není ještě ani stopa pozdějšího glennmillerovského ideálu: "goodmanovský" swing tu byl ostře frázovaný, provokující s mladickou drzostí."

Tato mládím nabitá hudba, byť šedesát let stará, se tedy poprvé ocitá na CD. "Frickovi Weissovi se o něčem takovém v jeho terezínských snech mohlo stěží zdát," píše na závěru Dorůžka a stejně tak Emil Ludvík , žijící legenda českého swingu, připojuje dojemné zjištění, že je o snímky jeho dávné kapely zájem. A zájem prý značný.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.