úterý, 9. říjen 2012

Iva Bittová - zastavit se a nadechnout

Napsal(a) 

Iva Bittová - zastavit se a nadechnout, foto Yvetta Stránská Iva Bittová - zastavit se a nadechnoutfoto: Yvetta Stránská

Návrat Ivy Bittové ke skupině Čikori a skladbám z období Dunaje a alba Bílé Inferno se setkal s nadšením. Podobně předešlé spojení světoznámé houslistky a zpěvačky s filharmonickými orchestry z Prahy a ze Zlína, s nimiž nastudovala průřez starší tvorbou. Za aranžéra si Iva Bittová vybrala skladatele filmové hudby Petra Ostrouchova, který ke spolupráci přizval Beatu Hlavenkovou. A protože koncerty vzbudily velkou pozornost a Ostrouchov je také vydavatelem jazzové hudby na labelu Animal Music, od nápadu k zachycení tohoto projektu na album byl už jen pověstný krůček. Dostalo název Zvon a vychází v listopadu.

Natáčení se ve studiu Sono vedle Pražské komorní filharmonie pod vedením Davida Švece zúčastnila i skupina Čikori (Vladimír Václavek, Jaromír Honzák, Miloš Dvořáček, Oskar Török) posílená kytaristou Davidem Dorůžkou, Beatou Hlavenkovou a Petrem Ostrouchovem a celá řada zajímavých hostů: Monika Knoblochová (cembalo), sbor Schola Gregoriana Pragensis, Mario Mesany (krumhorny), sbor Grúnik a Jan Čižmář (loutna). Album nabídne v nové podobě devět starších skladeb a jednu novinku z repertoáru Čikori.

Častokrát jste se zmínila, že domácí publikum vám někdy nerozumí. Nezměnila jste z amerického odstupu názor? Vždyť i o vašem novém spojení s Čikori a návratu ke skladbám z období Dunaje se v Česku hodně mluví.

Nebylo zpočátku lehké posluchače přesvědčit o mém hudebním názoru. Cesta, kterou jsem se vydala, není dodnes jednoduchá a vyžaduje intenzivní práci, energii a disciplínu. Vím, že pro mnoho lidí je nesnadné najít označení pro hudbu, jakou hraji. Dnes už od posluchačů ale rezonuje respekt a uznání jak v Čechách, tak po celém světě a to mi přináší velkou radost.

Proč jste se vlastně rozhodla vrátit do své minulosti a znovu navázat na éru Čikori a Dunaje? Je v tom nostalgie, pocit něčeho z minulosti nedořečeného, nebo chuť zahrát si zase tak trochu bigbít?

Je to částečně mou povahou, vracet se zpátky a prohlubovat si zážitky a znalosti z minulosti. Znovu si je jaksi osahat, zhodnotit a pokusit se je více spojit s přítomností. Zažila jsem spoustu skvělého v mladistvém věku, vše nějak ale rychle uplynulo a dnes se svými zkušenostmi a pohledem na svět mám snahu ty hodnoty více uchopit a prožít si je víc do hloubky.

Naštěstí v hudbě to lze, můžete vzít skladbu Dunaje, oživit v ní minulost a namíchat do ní spoustu nového hudebního koření se svým dnešním názorem na svět a „přinést vše na stůl“. Měli jsme velké štěstí, že v 80. a 90. letech bublal okolo nás úžasný potenciál bigbítu, literatury, undergroundu. V těch skladbách Dunaje to stále duní a je pravda, že těch příležitostí ke koncertům nebylo až tak mnoho. Stejně tak hraní s Čikori nebo Bílým Infernem.

Je to takových let, co ta hudba vznikla, a přesto má v sobě dodnes velkou sílu. Asi jste ale nepředpokládala, že byste je hrála v původní podobě. Jak hodně jste do nich se spoluhráči zanesli nové podněty, těch deset let co mezitím uplynuly?

Každý z muzikantů má za sebou za ta léta, co jsme spolu nehráli, určitý vývoj a cesty. Trochu se změnila i konstelace. Nové aranžmá skladeb vzniká naprosto lehounce a spontánně, což je úplně ten nejlepší způsob pro tvorbu. S Čikori vznikají úplně nové tvary a barvy zvuku, skladby najednou mají jiný rytmus a čas, jsou z nich větší plochy a my víme, že není kam spěchat, což je v dnešní době důležité. Umět se zastavit, zaposlouchat se, nadechnout... a jít dál. Užíváme si to a věřím, že tak to vnímají i naši posluchači.

Iva Bittová - zastavit se a nadechnout, foto Yvetta Stránská Iva Bittová - zastavit se a nadechnoutfoto: Yvetta Stránská

Čím vás v roce 2009 zaujal Petr Ostrouchov, že jste ho požádala o aranžmá pro koncert Strun podzimu, kde vás a kapelu doprovázela Pražská komorní filharmonie? Sehrála ve vašem rozhodování roli jeho hudba pro film Želary?

Okolností bylo více a přišly v jedné časové periodě. Ta prvotní byla: pozvání Marka Vrabce na zahájení Strun podzimu s přáním přinést do programu něco ve „větším“ stylu. Ve Stavovském divadle v Praze jsem měla zpívat za doprovodu filharmonie. Hledali jsme proto šikovného aranžéra a ano, máte pravdu, spoluúčast na filmu Želary nás přivedla na myšlenku přizvat Petra Ostrouchova k vytvoření aranží mých skladeb i těch od Čikori a Dunaje. Ovšem nesmím opomenout dřívější období, kdy za mnou přišel hudební skladatel Vladimír Godár s nabídkou, že některé mé skladby zpracuje pro velký orchestr. Byl přesvědčený, že ta zkušenost mě může hudebně posunout dál. Jsem mu za to velmi vděčná.

Když za vámi Petr přišel s tím, že ke spolupráci přizval také Beatu Hlavenkovou, přivítala jste to? Znala jste předtím její nevšední hudbu?

Beata je velký talent a zároveň žena, která si získala mé sympatie jako aranžérka, skladatelka a také jako matka. Věřím, že mateřství dává ženám v kumštu další důležitý rozměr a v tvorbě další „hudební jazyk“. Velmi si její práce vážím. Rezonujeme spolu skvěle.

O vašich společných koncertech se zlínskou filharmonií se hodně a s uznáním mluvilo. Proto jste se rozhodla převést celý projekt na album Zvon? Nebo vás k tomu rozhodnutí vedlo i něco jiného?

V té velké záplavě hudebních stylů a prodeje hudby přes internet je člověk zahlušený množstvím výběru a někdy je těžké se celou nabídkou prodrat. Věřím, že naše společné dílo patří k těm trvalejším. Zaslouží si pozornost i kvalitní záznam a péči při každém kroku na jeho realizaci, která nebyla snadná. Každý jednotlivec podílející se na nahrávce přinesl do díla kousek sebe samého a z poslechu je ta úžasná energie znát. Uvedení koncertu v celé parádě na pódiu je dost nákladné a málokterý pořadatel je ochotný koncert zařadit do programu. Každé živé provedení je pro mne svátkem, stejně tak v případě programu Mater s barokním orchestrem a sborem. Při práci ve studiu se snažíme vytvořit další zvukovou dimenzi, která při živé produkci není možná. Nicméně se držíme tzv. při zemi, shodli jsme se na co nejpřirozenějším akustickém zvuku orchestru a také v aranžích se snažíme uchovat ryzost původních skladeb.

Když jste na album vybírala skladby, nechala jste se vést pocity, vztahem k nim, nebo mezi nimi existuje nějaká zvláštní spojnice?

Každá skladba má svůj odlišný charakter a některé posluchači znají již z dřívějška. Například Zelený víneček už zazněla v mnoha verzích a mám dojem, že s touhle písní jsme na albu Zvon dovršili její vývoj. Při výběru jsem přihlížela k jakési životnosti některých písní. Některé zapomenuté z Bílého Inferna a Dunaje chceme oživit. Kapela Čikori má úžasný potenciál, leč pořadatelé se přiklánějí k mým sólovým koncertům a naše společná hudba tudíž tak často slyšet není. A to je mi líto.

Do jaké míry se skladby ve spojení s filharmonií proměnily? Neobjevila jste v nich i vy sama cosi dosud netušeného? Nevyznívají najednou docela jinak?

Každá hudební spolupráce mi přináší nový rozměr, inspiraci a zkušenost. Nejen uměleckou, ale i praktickou v komunikaci. O těch netušených proměnách moc nemluvím, ale nasávám je do svého nitra a pak transformuji do svých skladeb a jejich interpretací. Když tvořím, zpívám a hraji na housle, často se mi stává, že za sebou slyším další nástroje.

Oba aranžéři mají přece jenom velmi blízko k jazzu. Přijala jste jejich verze skladeb bez větších připomínek?

Hudební směr mířící k jazzu mně je velmi blízký, protože oproti akademickému vyjadřování v klasické hudbě dává mnohem více prostoru pro improvizaci a při interpretaci je víc flexibilní. Je to jen otázka cítění a hudebního vkusu, která vás vede tam, kam potřebujete. Oba aranžéři přistupovali k dílu velmi citlivě, s respektem vůči danému originálu. Byli otevřeni jakékoliv diskusi.

Iva Bittová, foto Yvetta Stránská Iva Bittováfoto: Yvetta Stránská

Váš už nežijící otec Koloman tvořil s kontrabasem jedno tělo a duši, celý život tíhnul k lidové hudbě. Napadlo vás, že by měl z této spolupráce radost?

S tatínkem mám věčný dialog a věřím, že jeho srdce je blažené. Byl skvělý hudebník a já se snažím jít v jeho šlépějích a držet se názoru, že není důležité být slavný, ale dobrý. Můj mladší syn Antonín dnes studuje kompozici na Bard College v New Yorku a je znát, že v naší hudební rodině máme dalšího následovníka. Jeho talent je nepřehlédnutelný a dělá mi radost.

Věnujete se mnoha žánrům, spolupracujete s těmi nejúžasnějšími hudebníky světa a přece se neustále vracíte k moravské lidové písničce. Chodíte k ní nabírat síly, potěšit se, nebo inspirovat moudrostí v ní ukrytou?

V lidové písni je navždy uložená lidská moudrost a pokora, to mne přitahuje a inspiruje. Navíc staré texty mají pro mne jaksi větší řád a jazykovou hloubku. Tady je také znát má povaha zpátečníka, i když některé dnešní věci mne rovněž fascinují a snažím se jim porozumět. Mé vyjádření a komunikace se sebou sama a vnějším světem je postaveno hlavně na hudebním základě. Slovo je důležité a inspirativní, ale s příliš složitými a dlouhými texty nepracuji.

Spolupracovat by s vámi chtěla spousta muzikantů, performerů, tvůrců oper i filmových režisérů. Co je pro vás rozhodující, abyste tomu či onomu kývla? Idea, smysl a kvalita projektu, lidské vlastnosti, prostředí nebo délka odloučení od Lelekovic či New Yorku?

Zní to tak trochu neskromně, ale je pravda, že za ta léta koncertování se naše hudební rodina rozrůstá a po světě běhá spousta skvělých muzikantů, kterých si vážím. A samozřejmě v případě možnosti si můžeme kdekoliv příležitostně zahrát, někdy i bez zkoušení, jen tak, spontánně. Nabídky přicházejí z různých stran, je to spíš otázka volného dne v diáři a také toho, na kterém kontinentě se právě nacházím. Rozhodující je pro mne ale vše, co je obsažené ve vaší otázce.

Vzpomínám si na váš magický koncert na Folkových prázdninách v roce 2005. Na zámeckém nádvoří jste nechala otevřít v prvním patře všechny arkády, s houslemi a zpěvem jste procházela chodbou. Lidé si mohli ukroutit krky, fotografové cvakali do prázdna a prostorem se linuly litanické, moravsky zabarvené melodie a náznaky písniček. Přirozenou součástí koncertu se stal „hluk“ vycházející z publika, nečekaně zaskočeného vaší nepřítomností a tím i situací, kdy jste se pouze občas mihla v okně jako bílá paní. Máte vy sama vzpomínku na nějaký „osobní“ magický koncert, místo, které vás natolik pohltilo, že jste mu hudebně podlehla?

Vzpomínám na to ráda, přišlo to tak samo a ten úžasný prostor zámku mne inspiroval. S houslemi a hlasem mám dost svobody v pohybu a mohu si pohrát jak s akustikou, tak i s vizualitou prostoru. To se mi líbí a již několik pořadatelů, nejvíc zatím v Itálii, mi připravilo úžasné koncertní prostředí, takže se vlastně jedná o takové naše společné dílo. Myslím si, že právě to spojení smyslů je důležité, a pociťuji, že publikum začíná hledat nekomerční koncertní prostory. Jde rádo ven, ze sálu, za poznáním nového dobrodružství. V Dolomitech ve dvou tisících metrech, kam se dalo dojít pouze pěšky, přišlo okolo dvou set diváků. Anebo uprostřed pole v Itálii, kde bylo vše vystavěno ze slámy a koncert samozřejmě probíhal v noci za úplňku! Teď mě čeká vystoupení v Kateřinské jeskyni v Blansku, kam se také těším. Každé místo má svou specifickou energii, což je další vjem, který má podíl na atmosféře koncertu.

Pro letošní ročník Folkových prázdnin pro vás připravil dramaturg festivalu Michal Schmidt dost nečekaný projekt. Nazval ho příznačně Bittová & Bitti, protože vás zapojil do společného zpěvu s italským polyfonním kvartetem Tenores di Bitti Mialinu Pira ze Sardinie. Sardská polyfonie je sice vzdálená vašemu pojetí zpívání, ale na druhou stranu jste proslulá bystrou a citlivou reakcí na nejrůznější hudební podněty.

Vloni na jednom festivalu na Sardinii hostovali bratři provozující sardskou polyfonii a byli úžasní. Je to úplně jiný hudební jazyk. Nápad Michala Schmidta byl proto skvělý.

Tenores di Bitti hlasy napodobují zvuky přírody, bekot ovcí a skotu, vítr apod. Sámové zase jojkují medvědy nebo vlky. Váš expresivní hlas také nemá daleko ke konkrétním zvířatům, i když to asi není vaším prvotním úmyslem. Nebo ano?

Vždyť to je to, co nás spojuje! Hlas přírody! Je to přece největší zdroj inspirace, a proto si musíme přírodu opečovávat, abychom z ní mohli ty krásné zvuky získávat.

Iva Bittová - zastavit se a nadechnout, foto Yvetta Stránská Iva Bittová - zastavit se a nadechnoutfoto: Yvetta Stránská

Poslední dobou přibývá spoluprací západních hudebníků s Afričany. Často z toho vzejde povrchní katastrofa, občas ale z tohoto roubování dvou hudebních světů vyraší cosi přirozeného a jiskřivě krásného. Nelákala by vás například západní Afrika, všechny ty libozvučné loutny a harfy a živočišné rytmy? Měla jste někdy chuť zahrát si na nějaký neobvyklý nástroj? Třeba západoafrické jednostrunné housle?

Jedny indické housle s jednou strunou mám, je to taková exotická hračka. V Africe jsem hrála na pár nástrojů a víc mě přitahují ty perkusivní, jako třeba kalimba nebo mbira. Skvělé vzpomínky mám na jihoafrické Kapské město, kde jsem si zazpívala v kostele při mši. Do budoucna plánuji delší studijní cestu po Africe a Indii. Chtěla bych tu nějakou dobu žít s místními hudebníky a do všech těch nástrojů, na které bych byla schopná hrát, proniknout hlouběji.

Občas mi připomínáte žraloka, který nikdy nespí, vždyť vy také nepostojíte na místě, musíte být v pohybu. Cítíte podvědomě, že kdybyste najednou hudebně vypnula, spíš byste trpěla, než relaxovala a odpočívala?

Však ono už to tak dokonce je, že ožívám, až když zpívám. Jako každý člověk mám spoustu starostí a na odpočinek není moc času. I léta přibývají a energie naopak ubývá. Každý koncert je proto pro mne radostí a nabitím nové síly.

Chodíte na koncerty? Jaký byl váš největší hudební zážitek z poslední doby?

Bohužel chodím na koncerty málo, ale je důležité si na ně udělat čas. Největší zážitek mi totiž určitě dává živá produkce, jen je potřeba pečlivě vybírat. A poslední umělecký zážitek? Viděla jsem film Pina. Úžasná choreografka a člověk, nádhera.

Několikrát jste se zmínila, že neposloucháte jiné zpěváky a hudebníky, protože se obáváte toho, že by vás mohli něčím ovlivnit. Platí to stále?

Ano, platí.

Je o vás známo, že nemáte příliš ráda „zvuky civilizace“. Anglický umělec Peter Cusack ale s těmito zvuky pracuje systematicky, sestavuje z nich alba čímsi charakterizující velká města. Například Nejmilejší zvuky Prahy vydané za spolupráce s českými experimentátory zachycuje zvuky vlajkových stožárů na Strahově, vlaková nádraží, fontány, průjezd aut po kočičích hlavách nebo ticho v chrámu svatého Jiljí. Zaregistrovala jste tyto aktivity?

Vím o tom. Existuje spousta rozdílných a přitom podobně dobrých vyjádření hlasem, ovlivněných zvukem a hlukem dnešní doby. Všechno je to jedna hudba.

V Česku nyní stoupá zájem o experimentální hudbu, postupy, které jsou s vámi spojené a ke kterým se mnozí z autorů hlásí. Hlavně na scéně volně improvizované hudby, třeba Ivan Palacký se svým pletacím strojem nebo jiní pracující s nahodilými elektronickými zvuky. Neláká vás něco podobného? Návrat k elektronice a časům stráveným se Susumu Yokotou?

To záleží na náhodě. Možná k něčemu opět dojde. Je pravda, že elektronika nás dnes již takzvaně paralyzuje a není to zrovna to, po čem bych až tak velmi toužila.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.