úterý, 5. duben 2016

Itamar Borochov: Proniknout ke kořenům hudby

Napsal(a) 

Foto Dana Meirson Foto Dana Meirson

S debutem Outset na kontě se o Itamaru Borochovovi mluví jako o jednom z nejnadějnějších mladých jazzmanů, což zcela potvrdil i na svém prvním pražském koncertě vloni na podzim.

Itamar začínal na elektrickou kytaru, aby se přiblížil svým oblíbeným bluesmanům B. B. Kingovi, Johnu Lee Hookerovi i hochštaplerům z filmu Blues Brothers. První shledání s jazzem přičítá Armstrongově ztvárnění klasiky Summertime, později, už s trumpetou v ruce, ho uchvátili jazzoví velikáni. V mládí se orientoval na bebop a hard-bop, opojení jazzem dokonce v jednom z rozhovorů přirovnal k drogám. Borochov na své cestě k jazzu studoval afroamerickou i západoafrickou kulturu, procházel bezpočet knih a článků a stejně jako etnická hudba ho zaujala evropská vážná hudba − Bach, Musorgskij, Ravel. Mladého trumpetistu uchvátila představa života v New Yorku, na cestu a pozdější studia na The New School for Jazz and Contemporary Music si přivydělával i jako studiový muzikant v projektech izraelských pop hvězd. Letos vydává netrpělivě očekávané, prozatím však bezejmenné, druhé album.

Hudební geny jsou ve vaší rodině zřejmě dědičné, váš otec, známý hudebník Yisrael Borochov spolupracoval s Laurie Anderson, Shakti a mnohými dalšími, bratr Avri hraje na basu v Alaev Family. Umělecké zázemí nasměrovalo i vaši hudební kariéru? Ano, otec je muzikant, takže jsme doma měli kupu nástrojů. Piano, otcovy kontrabasy, bubínky do ruky, dulcimer… Pro nás to byly hračky, vše jsme nasávali přirozenou cestou a samozřejmě nás to ovlivnilo − včetně tátových domácích zkoušek. Nicméně mě ani bratra rodiče k hraní nikdy nepobízeli, tak nějak nás nechali dělat, co jsme chtěli. Tím sice byla hudba, neposílali nás však ani pořádně na lekce.

Já jsem chtěl hrát na housle, když mi byly tři. Odchodil jsem pár hodin, vyzkoušel piano, kytaru, až poté trumpetu. Vždy to však vycházelo z mého přání. Přišel jsem a řekl „hele, chtěl bych hrát na tohle“ – a oni souhlasili.

Čím vás trumpeta okouzlila natolik, že jste u ní zůstal? Hrál jsem na elektrickou kytaru a chodil do jednoho kytarového obchodu v Tel Avivu. Jednou jsem ve výloze uviděl kapesní trumpetu jak pro panenky, černou, lesklou. Musím se přiznat, že se mi blyštivé věci líbí, vypadala jako hračka, malá, hezká, něco jako Ipad. Prostě jsem ji chtěl. V té době jsem navíc začal slýchat v hlavě dechové linky. Byl jsme v rockové kapele, jejíž zpěvák hrál na saxofon, říkal jsem si, když budu mít trubku, mohli bychom spolu hrát dechy.

Tak jsem si ji přibral jako druhý nástroj, absolvoval pár lekcí, byl jsem přesvědčen, že to nebude žádný problém, protože jsem v tu dobu již mnoho nástrojů ovládal. Vzpomínám si, jak mi na první hodině učitel řekl – s trubkou je to buď vše, nebo nic. Zamilujete se do ní, nebo ji odhodíte. Ukázalo se, že měl pravdu.

Hrajete také rodinně, s otcem a bratrem? Hrál jsem v otcově projektu Debka Fantasia (2009). Až před pár měsíci jsme poprvé založili něco jako kapelu s mým bratrem a otcem, vystoupili jsme v rámci festivalu v Izraeli i ve Varšavě. S bratrem hrajeme celý život. Naše hudební spojení je velmi silné, milujeme tu samou hudbu a sdílíme stejné vzory. Velmi hluboce tak rozumí mé tvorbě, což dělá vše lehce zvládnutelné. Ještě důležitější je, že je mistrovským hudebníkem. Jsem šťastný, že ho mám v kapele.

Foto Aviram Valdman Foto Aviram Valdman

Začínali jste s kapelou Funk Hapoalim na ulicích Tel Avivu, co vás busking naučil? Ta zkušenost mi dala hodně na mnoha úrovních. Pro mě to byla velká věc, neboť mě požádali sami o záskok a já byl jejich velkým fanouškem. I když to byla v podstatě funky kapela, pro mě to bylo zasvěcení do bebopu, všichni to byli skvělí bebopoví muzikanti.

Inspiroval jsem se kolegy a naučil práci s publikem, vystupovali jsme na pouličních večírcích, kde bylo dvě stě, tři sta lidí, všichni tančili, bavili se, mezi lidmi a kapelou proudila neskutečná energie.

O stejnou komunikaci se snažím i teď, kdybych tuto zkušenost neměl, bylo by mi to trvalo mnohem déle. Někdy hrajete v intimní klubové atmosféře, jindy je to prostor, kde tolik diváky necítíte. A já zbožňuji to propojení s návštěvníky koncertu. Miluju hraní na ulici i na regulérním koncertě. Každá z těch zkušeností je unikátní. Míval jsem hodně nápadů na originální vystoupení, jednou bych si rád vyzkoušel hraní pro ležící publikum, které se na mě nedívá. Možná dokonce bez světel, aby vnímali se zavřenýma očima jen hudbu.

Přesto mám rád, když lidé tančí. Pro mě je hudba taneční, muzika by měla být součástí běžného života, ne být něčím fajnovým, jak se to třeba stalo v New Yorku s klasickou hudbou. Je skvělé, když se říká, že hudba patří mezi krásná umění, já na ni však více nahlížím jako na kmenovou záležitost, proto bylo hraní na ulici a tamější propojení s lidmi skvělé.

Stoupnete si ještě někdy sám s nástrojem na ulici? Už tolik ne. Dělával jsem to dříve v New Yorku, šel v létě ven a hrál, třeba v parku. Lepší než doma. Jenže teď jsme pořád po koncertech. Vlastně bych si přál, abych to zase dělal častěji, možná bych to měl zase někdy zažít.

Často ve svých skladbách propojujete orientální hudbu s jazzem, trumpeta má však co se arabských tónů týče nepříliš ideální rejstřík. Trubka má mnohá omezení, vlastně bych řekl, že jich má nejvíc ze všech nástrojů a že je nástrojem nejtěžším! Ten kdo na ni hraje, ví, o čem mluvím. Obecně je trumpetu těžké ovládnout, požaduje nejvyšší úroveň dovedností, klade na hráče velmi vysoké nároky. Jen vyloudit z ní zvuk dá obrovské úsilí a chce to mnoho let, abyste měli zvládnutý celý rejstřík. Klavír, bicí, k těm můžete sednout, udeřit a vydají zvuk. Pianista může okamžitě zahrát, cokoliv chce, u trubky to chce vynaložit několikaleté úsilí, abyste z ní vyloudili stejné charisma a melodii, jdoucí přímo ze srdce.

Jsem zastáncem toho, že omezení jsou cestou k osvobození. Pokud nemá řeka břehy, voda se vyleje, rozteče a vypaří. Pokud však má pevné koryto, tok může proudit. Omezujeme se, abychom se osvobodili, což se dá aplikovat na celý život.

Například nejíme vše, co chceme. To bych nejedl vstávaje lehaje nic jiného než dorty, výsledkem by mi bylo špatně a zemřel bych velmi mladý. Já chci prožít dlouhý a spokojený život. Takže se hlídám. Proto se lidé také vdávají a žení, omezují se, aby dosáhli štěstí. Trumpeta je obtížná, krutě a tvrdě nám připomíná naše hranice.

Abychom nebyli jen u omezování se a zmínil jste dorty, máte nějaký oblíbený? Nepamatuji si, jak se jmenoval, ale nejlepší dort, co jsem kdy měl, byl v Café Café v Praze. Dostali jsme kousek, který měl vše podstatné. Moc často sladké nejím, ale tohle bylo něco jiného. Šlehačka, káva, čokoládová pěna. Dokonalost sama!

Nepřemýšlel jste někdy o konstrukčním vylepšení vašeho nástroje, jako to udělal trumpetista Nassim Maalouf, který adaptoval trubku na čtvrttóny, typické právě pro arabskou hudbu? Jsem velkým obhájcem nacházení svobody v dané formě, vybudování si vlastních zdravých hranic k podpoření vývoje. Nicméně jsem v procesu tvorby trumpety se čtvrtým pístem, jako měl pionýr Don Ellis a později Maalouf. Můj nástroj bude mít větší možnosti mikrotonální adaptace než ty, co byly dosud k dostání.

Foto Dana Meirson Foto Dana Meirson

Jaký je váš vztah k tradiční lidové hudbě? Jsem jejím velkým milovníkem, rád se o folklóru učím a snažím se jít ke kořenům každé muziky, co se mi líbí. Odkud pochází, jaká kultura ji ovlivnila a tak podobně. Proto je Izrael skvělým místem, je multikulturní a tolik různorodých kultur nás obklopuje.

Stejně tak pestrá je hudba v mojí rodině, z otcovy strany jsou to kořeny maloasijské, z Afghánistánu, Pákistánu, dědeček z matčiny strany je z Litvy, babička z Bulharska.

I má láska k jazzu mě vede k jeho základům, denně poslouchám Louise Armstronga, snažím se přijít na styčné body jednotlivých věcí, a poté se s nimi vypořádávám ve vlastní tvorbě. Neříkám si, že bych třeba rád udělal mix bebopu a arabské hudby, jen se snažím přispět vlastním podílem k výsledku. Zavřu oči a poslouchám hudbu, co mi zní v uších.

Co právě sám posloucháte? Fascinuje mě momentálně soulový izraelský zpěvák a skladatel s jemenskými kořeny Boaz Sharabi. Mrkněte na něj.

S vaším Quartetem hrajete v tomto složení necelé dva roky, jak sestava vznikla? Jay Sawyer a já jsme se potkali během sessionu u společného kamaráda a skvělého pianisty, Glenna Zaleského, v Brooklynu. Jay má vynikající swingové cítění. S Michaelem Kingem se známe už pár let ze Smalls Jazz Clubu. Byly tak tři, čtyři hodiny ráno, klub zavíral a já se poflakoval a hrál na piano se svým dobrým kamarádem, basistou Spencerem Murphym. Debatovali jsme o různých verzích Round Midnight, když Spencer oslovil tichého, malého chlapíka v rohu „hej, Mikeu, zahraj nám Round Midnight“. Mike zasedl k pianu, hrál velmi nápaditě a já si jen říkal, co je to za šelmu. Poté spustil úvodní píseň ze seriálu I love Lucy. Pochopil jsem, že je mou krevní skupinou.

Pracujete teď ve Francii na druhém albu, z kterého ledasco zaznělo již na vašem pražském koncertě. Jak to jde? V prosinci jsme donatáčeli, od vzniku debutu Outset se mnoho rozvinulo, i když si myslím, že nálada zůstala zachována. Využívám teď piana namísto saxofonu, což dává zvukově více prostoru trubce. Vzniklo několik virtuózních věcí. Rozdíl je také v tom, že jsme na desku natočili dvanáct skladeb, namísto pouhých sedmi dlouhých věcí na Outset. Vydání plánuji na září.

Bydlíte v New Yorku, po kterém jste prý odmala toužil a šetřil dlouho na letenky. Proč právě New York? Poslouchám a hraju jazz asi od svých jedenácti, dvanácti let a jediné, co jsem řešil, byla má láska pro muzikanty ze starších časů. Věděl jsem, jak jazz hrát, ale toužil jsem více proniknout do americké kultury. New York byl proto vždy místem, kde jsem chtěl být a učit se. Přijel jsem tam poprvé roku 2003 a okamžitě se během těch dvou týdnů do města zamiloval a chtěl zůstat. Musel jsem se však vrátit a absolvovat armádu jako řadový voják. Po dvou měsících mě propustili, trvalo však pár let uspořádat si věci a vydělat peníze. Dnes už žiji v New Yorku roky a je mým domovem.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.