pondělí, 17. červen 2019

Igor Ochepovsky: České scéně chybí kuráž

Napsal(a) 

Igor Ochepovsky, foto Jan Pelikán Igor Ochepovskyfoto: Jan Pelikán

Uralský rodák, kytarista a skladatel Igor Ochepovsky bývá na české scéně označován jako největší objev posledních let. V březnu vydal svůj druhý počin, EP Take Care of Me, vznikající ve spolupráci s výbornými českými a slovenskými hudebníky sdruženými v Ochepovsky Project. Kapela se s lehkostí pohybuje mezi žánry, využívá to nejlepší z jazzu, neo-soulu i vážné hudby. S Ochepovským jsme mluvili nejen o dalších plánech, ale také o postavení expatů na české hudební scéně, rezervách ve vzdělávání mladých hudebníků i skromnosti českých hráčů.

Na české jazzové scéně se pohybuje hned několik mladých ruských talentů, nejen vy, ale také pianista Daniel Bulatkin nebo kytarista Kirill Yakovlev. Občas se zdá, že je o nich slyšet více než o těch českých. Čím to je? Mají větší tah na branku, protože si museli pracněji vše vydobýt? Ano, trochu to tím je. V porovnání s českými muzikanty jsme v jiné situaci, vždyť jen abychom se dostali na studium Ježkovy konzervatoře, které je pro Čechy poměrně lehce dostupné, pro nás znamená přestěhování do značně vzdálené země, naučit se řeč, opuštění rodiny, mnoho obětí. Když už tyto kroky uděláte, asi by bylo hloupé věci flákat a nevěřit tomu, co děláte. Makáte.

Řady rozšířila před několika lety i vaše sestra Olesya, vy jste museli oba překonat i nevýhodu naprosté absence hudebního zázemí v rodině. Jak se stane, že se v domácnosti, kde se písně objeví jednou za kvartál, narodí výrazné muzikální osobnosti? Sestra je mladší a ještě talentovanější než já. U nás obou to bylo velmi spontánní, v domě jsme hudbu opravdu moc neměli, nenásledovali jsme žádné vzory. Tatínek trošku hrál na kytaru, jednou za měsíc zahrál nějakou písničku, nic víc jsme neposlouchali, ani jsme neměli kulturní život. Dědeček, který zemřel, když jsem byl hodně malý, byl prý multiinstrumentalista, psal vlastní hudbu a maloval. Asi se to přeneslo přes generaci. Já chodil do normální školy, měl jsem nejrůznější koníčky a najednou, v mých dvanácti, mě popadla touha přihlásit se na ZUŠku. Zajímalo mě, co znamená akord a tak podobně, tatínek mi to totiž nedokázal vysvětlit. Začal jsem hrát klasiku, poté soukromě studoval elektrickou kytaru a pochopil jsem, že je to má cesta. Sestra má také klasické vzdělání, učitelku měla skvělou, ale tvrdou. Olesya po dráze hudebnice netoužila, chtěla se na to vykašlat a já jsem ji v tom podporoval, říkal jsem rodičům, aby ji nenutili na piano chodit. Nepolevili, až nastal nějaký zlom, sestra se začala zajímat o umění. Dnes studuje na Ježkárně, nedávno jsem byl na jejím koncertě. Víte, ona pro mě vždy byla inspirací, nicméně tím, že jsem starší, jsem jí nějaké věci v hudebním prostředí ukazoval. Její vystoupení mě nadchlo, bylo to úžasné.

, foto Jan Pelikán foto: Jan Pelikán

Jak se zrodil nápad na přesun do České republiky? Celý můj život je poměrně nerozplánovaný, já o Česku do té doby neslyšel. Jsem snílek s hlavou v oblacích, takže za mě všechno řešila maminka. Chtěl jsem do zahraničí, maminka četla články o České republice a já si jen říkal, co to je, že to zní jako východní Evropa, moc jsem o světě neměl přehled (smích). Pak jsme přijeli na konzultace na Ježkárnu a byl jsem z Prahy v šoku. Už z cesty z letiště, z toho, jak jsou rovné silnice, jak je tady všechno v pořádku (smích). Zamiloval jsem se. I nástroj mám český. Hraji na custom telecaster od Pech Guitars, dřevo i snímače jsou z Čech.

Studium není levná věc, prorazit jako hudebník a uživit se, to se také nepoštěstí každému, bylo náročné se zde protloukat? Jsme střední třída, což není v Rusku zrovna skvělé a já jsem strašně vděčný rodičům, že mě dokázali několik let živit. Poté jsem začal hledat studenty přes inzerát, což se dařilo, pomalu jsem začal hrát a živit se sám.

Jste spokojen se vzděláním, které jste na Ježkově konzervatoři získal? Nedostudoval jste. Byla tam spousta skvělých profesorů, především na skladbu. Studoval jsem nejdříve jazzovou kytaru, poté jsem přestoupil na klasickou skladbu, obecně mě bavily teoretické předměty. Rozdíl je v mentalitě a způsobu vzdělávání, tady je všechno v klidu, což nemusí být ku prospěchu věci. Ocitl jsem se v situaci, kdy jsem necítil žádný tlak k profesnímu vývoji. Předložil jsem nějaký materiál, ten se líbil, pobavili jsme se o tom v přátelském duchu, ale více se s ním nepracovalo, nešlo se do hloubky, netrvalo se na tom, abychom se posunuli dál. Ale to je dle mého názoru právě úloha profesora, aby ten tlak vyvíjel, aby dbal o vývoj u studentovy tvorby. Začalo mi to dost vadit, tak jsem školu opustil. Další věc byla absence informací o organizačních záležitostech, managementu, bookingu. Sem tam něco málo, teoretický pseudomanagement, nic mi to nepřinášelo.

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 6/2019 (koupit).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.