„Je to generační otázka ,“ tvrdí Haddab. „Nejsme generací muzikantů, která se učí hrát pouze tradičním způsobem. Přece jenom jsme vyrůstali uprostřed rocku, reggae, soulu, jazzu a víc než oud jsme toužili pořádně zmáčknout elektrickou kytaru. Nyní hraji na elektronický oud a kombinuji obojí.“ Nutno dodat, že jako zcela první a snad i jediní v arabském světě, v tomhle směru drží DuOud naprostý primát a jejich debut Wild Serenade (Label Bleu, 2002) získal po právu mnohá ocenění, včetně nominace kapely na prestižní ceny world music za uplynulý rok v kategorii 'nováčků'.
Oba hráči dnes žijí v Paříži, kde jak známo získal na nahrávkách Khaleda, Cheba Mamiho či Rachida Tahy svou moderní podobu i alžírský rai, původně hudba kočovných Berberů. Podobné paralely přitom najdeme i jinde: v senegalském Dakaru natáčí Issa Bagayogo, řečený Techno Issa, i jeho žák Adam Yalombo Traore, jejichž šestistrunná lovecká harfa kamelengoni metá rovněž elektroblesky. Údiv kdysi vzbudila také anglická folková hvězda Eliza Carthy, filtrující vesnické balady přes drum'n'bass i nedávné fantastické sbratření pastevecké hudby z Tuvi s předními evropskými DJ-eji, tanečně nakopávající alikvótní zpěv skupiny Huun-Huur-Tu. Nikomu už ani nepřijde se nad tím pozastavovat. Doba prostě kráčí nekompromisně dopředu, bez toho, aby se dalo odhadnout, co vás v nejbližší budoucnosti čeká: třeba, že na loutnu oud odmalička přísahající Mehdi Haddab propadne laptopům a naopak Smadj dychtící po nových zvucích na avantgardní jazzové taneční scéně přejde ve svých třiceti letech k oudu. „Dostal jsem ho od svých rodičů k narozeninám a okamžitě zapomněl na kytaru,“ vysvětluje s úsměvem.
Narodil se v Tunisu v židovské rodině, jeho dědeček, uznávaný hráč na oud, ho brával odmalička na lidové oslavy, takže alžírskou, marockou a tuniskou hudbu má v krvi, přestože už od osmi let žije s rodiči v Paříži. Ve dvanácti pak propadl kytaře, funky a jazzrocku, do kterého se mu nicméně stále více pletly multikulturní ozvěny pařížských přistěhovaleckých komunit – především severoafrických a tureckých. Později pak hrával v kapelách s muzikanty ze Zaire a Haiti. A co teprve když objevil drum'n'bass a elektroniku – „Nalezl jsem v ní stejného ducha jako v jazzu, přitahovaný netušenými možnostmi při vytváření rytmů. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, kolik se jich díky mému původu ve mě skrývá.“
Se zvuky pak dvanáct let pracoval pro nejrůznější studia coby zvukař, kdy rád uplatňoval svůj smysl pro improvizaci načerpanou v jazzu. Koncipoval tak i svá vlastní alba vydaná na značce Melt 2000: Equilibriste znělo tvrdě, po londýnsku drum'n'bassově, leč pořád hodně jazzově a získal si s ním velký respekt; druhé New Deal už vibrovalo rytmickými smyčkami a mířilo k jeho hudebním kořenům – „Vycházel jsem z nich, ale přitom je míchal s vlivy odjinud.“ Nakonec dostal nabídku zremixovat nahrávky nadžánrové skupiny Ekova, vzešlé z pařížského klubového podhoubí, v níž se sešli Američanka Deirdre Dubois, Íránec Arach Khalatbari a Mehdi Haddaba.
Spontánně vznikající hudební koláž Ekovy – loutna oud, cello, trance house, Balkán, Arábie na albu Heaven's Dust nadchla i v Čechách – přinesla Smadjovi vedle potěšení i nového parťáka: při náhodných jamsession zjistil, že Mehdi Haddaba žije v Paříži pouze pár bloků od něho. „Začali jsme spolu před čtyřmi lety hrát společně na oud jen tak z legrace“, říká Smadj. „Brzy jsme ale přešli k vlastním skladbám. Zvukově zdeformované loutny oud přitom bylo potřeba rytmicky podpořit, takže jsem použil svůj laptop a naprogramoval tušené rytmy .“ V nově zrozené dvojici používal Smadj zpočátku spíš počítač, později ale vzal i on do ruky oud a pustil se s Haddabou do improvizací. Začali si říkat DuOud.
Wild Serenade je „hříšně návykové“, dravé, fascinující album, překypující hráčskou fantazií. Virtuózní souhra obou loutnistů vrhá úplně nové světlo na odvěký přístup k tomuto nástroji: mnohými dogmaty přisuzovaná magická rozvážnost, všechno dosud vžité klasické arabské pojetí tu náhle dostává daleko nevyzpytatelnější kontroverznější podobu, kulminující například ve skladbě Bacailles do rockové agresivní nekompromisnosti stvrzené kvílivou kytarou. Ostrým střihem se ale za moment ocitnete uprostřed zahloubané improvizace, ukončené zanedlouho zničehonic bublavými technorytmy vynášející vás do 21. století za doprovodu cella Vincenta Segala. Přirozeně, beze švů.
DuOud zkrátka stvořili hudbu, kterou si v arabském světě dosud nikdo nedokázal představit. Dialog mezi minulostí a budoucností.
P. S. – podle posledních zpráv vystoupí DuOud na festivalu Colours Ostrava.
