sobota, 19. listopad 2011

Hiromi Uehara, Gregory Porter - Dvě podoby jazzové vášně

Napsal(a) 

Hiromi Uehara, Gregory Porter - Dvě podoby jazzové vášně, foto Petra Hajská Hiromi Uehara, Gregory Porter - Dvě podoby jazzové vášněfoto: Petra Hajská

Současný jazz v duchu pestrosti žánru představili na letošním festivalu Struny podzimu dva hvězdní zástupci své generace. Pianistka, kapelnice a skladatelka Hiromi Uehara vystoupila v Divadle Hybernia 3. 10., zpěvák, kapelník a skladatel Gregory Porter v Lucerna Music Baru 9. 10.

Hiromi přivezla do Prahy Trio Projekt a repertoár z alb Voice (2011) a Move (2012), včetně obou titulních skladeb. Tato mimořádně a přirozeně talentovaná pianistka je muzikální osobností, která dokáže strhnout obecenstvo bez ohledu na jeho žánrové či stylové vymezení svou hyperaktivní, a přesto srozumitelnou hrou. V jazzu se jí to po krátké kariéře v klasické hudbě daří prakticky od debutu na americké jazzové scéně ve čtyřiadvaceti letech.

Hiromi je virtuózní klavíristka, kterou je možno nazvat géniem eklektičnosti. V její hře se prolínají nejrůznější žánrové inspirace ve zcela přirozené syntéze. V prudkém sledu se ve skladbách střídají citace melodické i stylové z klasické hudby, úryvky témat jazzových standardů, dokonce v duchu různých stylů jazzového piana. Pro vlastní pobavení – jak z mimiky jejího těla vyplývá – dokáže zařadit i rytmicko-melodická klišé z disco music nebo syntezátorového jazzrocku. Syntezátor položený na desku klavíru však užila spíše výjimečně, ilustrativně – příkladem budiž „kuňkavé“ motivy ve skladbách Endeavor či Flashback . Hra Hiromi je výrazně rytmická. Jako málokterý pianista současnosti důrazně připomíná, že její nástroj v jazzu patří i přes svou harmonickou a melodickou úlohu k rytmice kapel, proto pedály téměř nepoužívá. Čas od času ukáže také svou většinou skrytou lyrickou tvář, například když zahrála sólově druhou větu, adagio cantabile, z klavírní Sonáty číslo 8 Patetické Ludwiga van Beethovena, nebo v improvizované sólové fantazii. Tyto romantizující či impresi vytvářející „odskoky“ jsou přiznáním setrvávajícího vztahu k vážné hudbě. V improvizacích měla plochy, kdy poučený posluchač s napětím očekával, jestli přeci jen neprotrhne harmonickou hráz k nějakým disharmoniím, disonancím, k free jazzu – třeba v duchu Cecila Taylora, nebo Keithe Jarretta konce šedesátých let, či svého velkého předchůdce a rodáka Yosuke Yamashity. Tak trochu se tomu přiblížila až v prvním sólovém přídavku (s kapelou přidala ještě dvakrát).

Už podruhé se Hiromi nachází po boku vynikajícího basisty vzešlého z jazzrockové éry. Po spolupráci se Stanleyem Clarkem má v Trio Projektu Anthonyho Jacksona. Jeho hráčská zkušenost po boku tvůrců syntézy jazzu s rockem, jakými jsou například Chick Corea či Bill Cobham, je obohacena spoluprací v oblasti swingu a jazzové moderny – hrál s Buddym Richem, s Dizzym Gillespiem. Jackson hraje na šestistrunnou basovou kytaru, převážně používá sametově kontrabasový témbr zvuku, „kytarovější“ ostrost využívá přísně účelně, ojediněle v sólech, ve fusion jazzu oblíbené kovové zbarvení basového zvuku nepoužíval vůbec. Oproti triu na obou zmiňovaných albech bubnoval na koncertě místo Simona Phillipse energický Steve Smith, výborný instrumentalista, jehož nacházíme na desítkách alb už od roku 1975. Dokonale se předvedl živočišně strhujícím, byť strojově přesným sólem ve skladbě Voice . Společně s Jacksonem a stylem Hiromi stvořili sice rytmicky jednolitou zvukovou stěnu, leč dynamicky natolik vyváženou, že zážitek ze sledování hry každého samostatně nebyl potlačen.

V duchu gospelu

Zatímco Hiromi je představitelkou současného jazzu vycházejícího pokrevně z moderny, její vrstevník Gregory Porter je pevně spjatý s historií pěveckých projevů v jazzu: věří v píseň, v její sdělení, za nejvhodnější doprovod k ní však považuje kapelu moderního jazzu. Že se Porterův projev může opírat o svébytnou hru instrumentalistů, sólisticky velmi zdatných, to předvedli členové jeho skvělého základního kvarteta (na albech hraje rozšířený band) zvládající stylově vše, co moderní jazz přinesl, zvláště pak v období hard bopu soptícího dravá sóla. A navíc, což nebývá u doprovodných kapel zpěváků už vůbec obvyklé, neváhající v extatických momentech přejít až ke kolektivní volné improvizaci. V té vévodil vedle pianisty Chipa Crawforda především altsaxofonista Yosuke Sato, nezapírající své jazzové předky Seiichiho Nakamuru či Akiru Sakata. Rovněž rytmiku tvořili pozoruhodní instrumentalisté, kontrabasista Aaron James a bubeník Emmanuel Harold.

Barytonový hlas Gregoryho Portera se pohyboval často v poloze lyrické, například v Painted on Canvas , ve Skylark , v hitu Billie Holidayové God Bless The Child , nebo ve vřele podané baladě Illusions v duu s pianem Chipa Crawforda. Občas Porter sklouzává k soulovému soundu populární hudby jako v Be Good (Lion’s Song ), z drsnější strany zazní přesvědčivě bluesově a vzrušivě Works Song proslavený bratry Natem a Julianem Adderleyovými. Obdobně expresivně zazpíval Magic Cup , opět v doprovodu důrazné hry Yosuke Sata. Stěžejním titulem celého programu byla soulová píseň 1960 What? spojená s osobním Porterovým prožitkem pobytu v hotelu Lorraine v Memphisu. Ten jako jeden z mála ještě před zákazem segregace ubytovával černošské návštěvníky, tudíž i jazzové muzikanty do města přijíždějící (nyní je v něm Národní muzeum občanského práva). Pobýval tu samozřejmě i Porterův oblíbený Nat King Cole. Na rozdíl od nahrávky na CD Water v Lucerně Porter pojal skladbu 1960 What? šířeji a v náladě tehdejší doby – přidal k ní bezeslovný hymnický motiv s lehkým orientálním nádechem, jak se sluší na šedesátá léta květinových dětí. Text sám o sobě je rytmicky důrazný a ještě ke všemu Porter dotlačí sbor posluchačů, zprvu nesmělý, později se však nechávající strhnout ke spirituálovému odpovídání svému předzpěvákovi. Právě na duchu spirituálů a gospelů Porter staví více, než na blues. A když se nechal v některých chvílích vokálně strhnout svým saxofonistou, připomenul dokonce hlasově a výrazově avantgardního zpěváka Leona Thomase konce let šedesátých.

Přestože už za hodinu měl začít pro velký zájem přidaný druhý Porterův koncert, potěšil publikum ještě dvěma „korunovanými“ přídavky, baladou What A Wonderful World a na rozloučenou sólově jímavou filmovou baladou Nata Kinga Colea a oblíbeným „cajdákem“ soulové scény Mona Lisa z roku 1950. Repertoár koncertu vycházel z alb The Water (2010) a Be Good (2011).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.