neděle, 10. říjen 2021

Harold López-Nussa: K Havaně mám citový vztah

Napsal(a) 

Harold López-Nussa, foto Eduardo Rawdriguez Harold López-Nussafoto: Eduardo Rawdriguez

Hudba kubánského pianisty Harolda Lópeze-Nussy odráží celou škálu bohatství kubánské hudby v kombinaci s prvky klasické a lidové hudby i jazzové improvizace. Rozhovor s ním jsme pořídili u příležitosti koncertu na festivalu Jazz Fest Brno, kde López-Nussa vystoupil se svým triem.

Začátek vaši hudební kariéry se pojí především s klasickou hudbou. Jaká byla vaše cesta od klasiky k jazzu? Studiu klasické hudby jsem se věnoval od svých osmi let, v časech, kdy byla na Kubě v kurzu ruská klavírní škola. Měl jsem dvě učitelky. Jedna studovala u ruských profesorů na Kubě a druhá vystudovala přímo v Rusku. Obě uplatňovaly velmi přísné metody, zaměřené výhradně na klasickou hudbu. Dokola jsme drilovali změny rytmu jednotlivých hudebních frází, nebo hraní stejných frází různými způsoby dotyků kláves. Získal jsem tak základy přísné disciplíny, které oceňuji i dnes a běžně je využívám. Své dnešní úrovni a úspěchům vděčím do jisté míry pravidelnému cvičení. Jazzu a kubánské hudbě jsem se začal věnovat později. Mým nejdůležitějším pojítkem s hudbou byli moji přátelé a strýc Ernán López-Nussa, známý kubánský jazzový klavírista. Ukázal mi, jak hrát jazzové melodie a harmonie, naučil mě hrát akordy levou rukou a zasvětil mě do základů improvizace. Ernán, jinak velký obdivovatel Keitha Jarretta, mě podrobně seznámil i s Jarrettovou hudbou.

Jak se z vás nakonec stal jazzový hudebník? K jazzu jsem se propracoval postupně. V naší rodině hrál vždy důležitou roli klavír. Můj bratr Ruy Adrián, který hraje dnes v mém triu na bicí a perkuse, hrál od dětství také na klavír. V osmi letech uměl improvizovat, co jsem já tehdy vůbec nezvládal, a byl jsem z toho dost frustrovaný. Teprve po deseti letech jsem se odhodlal zkusit na klavír něco jiného a ne to, co nás učili ve škole. Mnoho času jsem trávil posloucháním jazzových desek, samozřejmě v rámci skromných možností na Kubě. Z poslechu desek jsme dělali notové zápisy sól jazzových velikánů ‒ Herbieho Hancocka, Billa Evanse, Chicka Corey a zkoušeli jsme se je hrát. Rodina mě velmi podporovala, máma byla učitelkou klavíru. Dnes si improvizaci vychutnávám naplno, navzdory rizikům, které s sebou přináší. Jsem schopen zahrát různé hudební styly, ale nejvíc ze všeho mě baví jazz. Nabízí mi možnost zažít každý večer něco nového a vzrušujícího.

HLN Quartet HLN Quartet

V roce 2005 jste vyhrál první místo v klavírní soutěži na Montreux Jazz Festivalu. Co pro vás soutěž znamenala? K účasti v soutěži mě přesvědčila kamarádka, která se znala s Claudem Nobsem (zakladatel a generální manažer Montreux Jazz Festivalu – pozn. red.). Zpočátku jsem váhal, protože jazz jsem nikdy nestudoval. Také jsem si dobře uvědomoval význam tak prestižní soutěže. Přemlouvali mě všichni moji známí a příbuzní, kteří věřili v mé schopnosti. Když jsem se dozvěděl o postupu do semifinále a pak do finále, nechtěl jsem tomu uvěřit. Vždyť v porotě seděl George Duke a předsedou poroty nebyl nikdo jiný než Joe Sample. Na soutěži jsem hrál autorskou skladbu Timbeando a několik jazzových standardů. V Motreaux byla skvělá atmosféra, a tak jsem zůstal na festivalu až do konce. První cena mě opravdu velmi překvapila. Úspěch v soutěži změnil mé hudební směřování, byl to moment, v němž jsem se definitivně rozhodl věnovat jazzu.

V začátcích kariéry jste hrál ve skupině legendární kubánské zpěvačky a tanečnice Omary Portuondo. Jak na toto období vzpomínáte? U Omary jsem strávil tři roky. V její kapele hráli samí vynikající muzikanti. Omara je dnes poslední žijící legendární osobností uskupení Buena Vista, tedy pokud se jedná o jeho původní kubánskou sestavu. Obdivoval jsem její dennodenní oddanost hudbě a maximální snahu předat publiku ze sebe to nejlepší. S úžasem jsem pozoroval, jak navzdory náročným a únavným šňůrám podávala každý večer špičkový výkon. V té době jsem měl své vlastní trio a kvarteto, se kterými jsem koncertoval a nahrával, když jsem nebyl na turné s Omarou. Měla permanentně plný koncertní kalendář, bylo to velmi náročné období.

Poslední album Te Lo Dije jste nahrál s kvartetem a několika hostujícími hudebníky. Nahrávali jste ho jako celá kapela současně ve studiu? Trio jsme rozšířili o kubánského trumpetistu Mayquela Gonzáleze. Bohužel, v současné složité situaci s námi nemohl vycestovat na šňůru. Já a můj bratr máme francouzské pasy a občanství a náš kontrabasista Yasser (Morejon Pino, pozn. red.) je držitelem dánského pasu. Díky tomu se nám po světě cestuje mnohem snadněji. Co se týče alba, chtěli jsme do naší hudby vnést taneční atmosféru, a tak jsme nahlédli do kubánské populární hudby. Je to pro nás tak trochu experiment. Instrumentální část alba vznikla ve studiu, vokály se nahrávaly později v různých částech světa, od Paříže až po Miami.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII X/2021.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.