Harald Haugaard, Helene Blum – Bez překvapení nestojí hudba za nic

Houslista, na kterého Dánsko čekalo, technicky neobyčejně vybavený hráč, podle mnohých jeden z nejlepších na světě, schopný plynule přejít z raketové rychlosti do jímavé melodie. Pro anglický magazín fRoots představuje Stéphana Grapelliho dánského folku, a přestože na evropských pódiích působí už řadu let s nejrůznějšími muzikanty a natočil bezmála padesátku alb, toho sólového se Harald Haugaard dočkal až letos na jaře. Vydal si ho na vlastní značce Pile Records a souběžně s ním nabídl desku své ženy, vynikající zpěvačky Helene Blum. Pro dánskou tradiční hudbu to znamená událost, pro nás příležitost zjistit, co si pod ní vlastně máme představit.

Svého času bylo Dánsko severskou velmocí vládnoucí na území dnešního Norska, Švédska, Německa, Anglie a Estonska. K břehům Ameriky, dávno před Kolumbem, odsud vyplouvaly lodě Vikingů a říše se řadila k významným obchodním a kulturním křižovatkám své doby. Díky válkám se však postupně smrskla na dnešní dánské království, hudebně silně ovlivňované sousedními zeměmi: vždyť i dánský skladatelský velikán Carl Nielsen tvořil pod vlivem Bacha, Brahmse nebo Wagnera.

Ačkoliv v dánské tradiční hudbě hrají prim housle, specifický hráčský styl byste v ní, podobně jako na Faerských ostrovech, hledali marně. S jeho absencí si Harald Haugaard hlavu neláme, vnímá to naopak jako přednost: „Od 17. století byli dánští muzikanti pod vlivem Anglie, Irska a Skotska. A to tak silným, že přetrval dodnes. Výrazné temnější švédské tóny spolehlivě vyvažuje vzdušná irská melodičnost a rytmus skotských tanců, i když dánský polskas si svou ojedinělost dokázal udržet. Takto smíšený rodokmen dánské tradiční hudby považuji za ohromnou výhodu.“

Čím ovšem Dánsko od středověku nadevše proslulo, byly tradiční lidové balady. Leč bez vady na kráse se to neobešlo: přestože se od 14. století vedle recitace také hodně zpívaly, a od renesance čím dál víc – dokonce se při nich tančilo – většina tehdejších sbírek, i těch z 19. století, melodie postrádá. „Je ironií osudu, že Dánsko má v Evropě snad nejrozsáhlejší a nejstarší sbírky balad, ovšem nikdo je nebere jako písně, nýbrž jako literaturu. Dodnes se na školách učí žáci recitovat a ne zpívat,“ říká Haugaard.

Polka v Dánsku

Přestože toho Dánové a Češi o sobě moc nevědí, v minulosti to bylo možná jinak, což asi vyplynulo z historie, kdy Tycho de Brahe byl pochován v Čechách a královna Dagmar v Dánsku. Co na to Harald? „Ty příběhy znám, ale s polkou nemají nic společného. Původně přišla z oblasti kolem Čech a rozvíjela se v mnoha částech střední a severní Evropy. V Dánsku byla velmi populární od roku 1830 a v tradičním dánském tanečním repertoáru se stala běžnou melodií společně s waltzem. Tanec jsme u nás, pokud se pamatuji, otevírali dvěma polkami. Myslím si, že dánská lidová hudba má v sobě lehkost a radost spolu s přírodní čistotou a severským smutkem.“

Dánsko leží téměř uprostřed severní Evropy a z velké části ho obklopuje moře, což v průběhu historie znamenalo mnoho vlivů z jiných kultur. „Považuji to za šťastný dar, protože při udržování tradice je nutné přijímat nové podněty. Pokud se podíváte do historie, tak zjistíte že v letech 1770 až 1830 bylo Dánsko pod velkým vlivem Anglie, Skotska a Irska a později střední Evropy, tedy i Čech. Dnes už je to jinak,“ dodává Haugaard.

Finské inspirace

Nástup world music zasáhl také Dánsko. A bez odezvy tu nezůstaly ani úspěchy finské skupiny Värttinä , vydávající alba zmodernizované finské a karelské tradiční hudby, výsledek studia na helsinské Sybeliově akademii. „Oddělení lidové hudby založil na Sibeliově akademii Heikki Laitinen, který měl své krédo: Ovládnout tradiční styly hraní a zpěvu, a pak prolomit všechny vžité bariéry a vytvořit lidovou hudbu budoucnosti. Kdybychom tedy nechodili do školy a neučili se ty staré příběhy a melodie, ve Finsku by se dnes asi hrál stejný mezinárodní pop jako jinde v Evropě,” řekl v rozhovoru s Petrem Dorůžkou člen Värttinä Janne Lappalainen .

Osmnáctiletý Harald Haugaard sice po nástupu do Akademie Carla Nielsena v Odense nosil mazákům stojánky s notami, jinak je ale strčil spolehlivě do kapsy. Málokdo z nich toho měl tolik za sebou jako on. „Děda Johannes Kristensen se vedle řezbářství živil hudbou. Měl vlastní tančírnu a já v ní od šesti let každý pátek večer hrál na housle. Také jsem s ním jezdil po celém Jutlandu. Matka učila lidový tanec a nepřála si nic jiného, než aby ze mě byl tanečník. Do kursů ale chodily skoro samé holky, no a přinuťte devítiletého kluka, aby tancoval s holkama! Tak jsem je raději doprovázel. Čtyřikrát za týden. Dokázal jsem zahrát cokoliv z dánských lidovek a dodnes z tohoto období čerpám.“

Harald Haugaard a Helene Blum, foto Yvetta Stránská

Na akademii nejprve studoval klasiku, pak se odhodlal dojít za děkanem a požádat o přeložení k Peteru Uhrbrandovi, legendárnímu houslistovi z Faerských ostrovů, s tím, že by se raději věnoval tradičnímu pojetí. Vedení školy prozíravě usoudilo, „když to jde ve Finsku, tak proč ne u nás“. A tak Haugaard coby první student akademie v její historii promoval jako „lidový hudebník“, i když na klasické základy nedal nikdy dopustit. „Studoval jsem na akademii klasickou muziku první dva roky, ovšem ve skutečnosti jsem ji moc nehrál a po dvou letech, kdy jsem přestoupil k Peteru Uhrbrandovi, už skoro vůbec ne. Dodnes jsou pro mne ale Bach nebo Nielsen výraznou inspirací. A v mládí jsem obdivoval Smetanu s Dvořákem, protože si myslím, že nikdo nenapsal lepší skladby pro smyčcový orchestr než Antonín Dvořák.“

Když v roce 1998 tato škola spustila „Folk Music Programme“, usedl Haugaard do křesla vedoucího katedry lidové hudby. „Můžete se ji naučit mnoha způsoby. Například zajít ke starému houslistovi, léta s ním sedět v kuchyni, poslouchat co říká a hraje, nechat si od něho zpívat zapomenuté písničky a vstřebávat patinu minulosti. Anebo navštěvovat naši školu. Začátky byly ovšem těžké. Ministerské úředníky a spoustu lidí z klasické scény děsila představa, že akademickou půdu znesvětí vesnický primitivismus. Někteří tradicionalisté si zase mysleli, že lidová hudba v takovém prostředí přijde o svou jedinečnost, jakoby netušili, že zkušenosti z Finska prokázaly pravý opak. Má-li přežít, musí se pro to něco udělat a já rozhodně neměl v úmyslu čekat na dobu, až našim dětem budeme vypravovat, že před dávnými časy vedle popmusic něco takového vůbec existovalo. Ze začátku mladí lidé o lidovou hudbu nejevili příliš zájem. Dnes už je to jinak, a tak jsem rád, že jsem se mohl stát součástí procesu zavedení lidové hudby do výuky a sehrát v tom snad velkou roli.“

Frankesteinové trhající publikum

Dánové donedávna ještě pochybovali, jestli z tak miniaturní země může vzejít ještě něco hudebně velkého, pro okolí zajímavého, obzvlášť na globální scéně world music. Harald k tomu poznamenává: „Globalizace je dar nám všem. Vidím to jako partu karbaníků okolo stolu, navzájem si vyměňující karty, ke kterému ovšem nejde jen tak přisednout, pokud nemáte v ruce ty své. A ty dánské rozhodně nejsou k zahození.“

Harald se ovšem tradičně vymezenou lidovou hudbou nenechává svazovat. Svědčí o tom i jeho projekt s trojicí Sorten Muld (Černá zem ), jejichž hlavním nástrojem jsou počítače. Programátoři Henrik Esben MunchMartin Dessing Ottosen transformují zkrvavené balady zpívané temným hlasem zpěvačky Ully Bendixen do techna, hip hopu a ambientu. Východisko nacházejí jak u Massive Attack, tak u švédské skupiny Garmarna, což znamená, že vedle elektroniky hrají u Sorten Muld výraznou roli akustické nástroje – například Haugaardovy housle, ale i niněra nebo akordeon. Černá zem se sice chvěje a mysticky jemnocitnou náladu občas prorve srdcervoucí křik vražděné nevěrnice, strach tu má ovšem pořád vláčnější dimenze.

Ještě dál směřuje s pěticí svých spolužáků ve formaci Serras . Když už je k někomu připodobnit, nabízejí se raní King Crimson. Zkreslená kytara, kdy nevíte jestli ji drží v rukou Robert Fripp nebo Edge od U2, tvrdá rocková rytmika a dva údajní Frankensteinové – Haugaard a saxofonista Hans Mydtskov – implantují do neposkvrněné vesnické hudby ďáblovo sémě obnášející vedle metalu také jazzové prvky. Ve studiu se k nim pak přidává producent Morten Eriksen s tanečními beaty a samply. Za zmínku stojí, že převážná část skladeb pochází na Haugaardovo doporučení od legendárních dánských houslistů z 18. století Rasmuse StormaJense Christiana Svaboniuse . „Je to pro mne ohromná výzva hrát rozdílné styly. I když mne to doslova spaluje. Představte si, že máte koncert s Helene v malém vesnickém kostele a následující den se Serras na festivalu v Roskilde. Beru to tak, jako bych vyprávěl příběh, přestože s rozdílnými nástroji, a vždycky mně jde o to, abych se nějak spojil s publikem.“

Přestože je pro Haugaarda létání z kapely do kapely naprosto normální, ostatně značná část dánských muzikantů je podobně vytížená, v té úplně nejmenší vydržel donedávna přes deset let. S kytaristou a zpěvákem Morten Alfredem Høirupem představují pro Dánsko, s přihlédnutím k zahraničním úspěchům, národní poklad, největší hudební vývozní artikl posledních čtyřiceti let. Nerozlučné duo s „divoce krásným zvukem a neskutečnou technikou trhající posluchače zaživa“ prožívá svou hudbu, do níž s vášní a představivostí Høirup vkládá originální techniku otevřeného ladění. Høirup k Haraldovi přešel od jiného houslového nevšedníka – Američana Ruthie Donfelda , s nímž vedl kapelu The American Café Orchestra – nicméně teprve s Haugaardem splynuli v jedno tělo, jednu duši. „Odehráli jsme spolu osm set padesát koncertů po celém světe a určitě se známe jak po muzikantské, tak po lidské stránce. Rozhodně ovšem nejsme jedna duše. Máme velmi rozdílné přístupy k hudbě, a proto má naše duo takový úspěch. A překvapení? Bez něho nestojí hudba za nic.“

Andělé mířící vzhůru

Haraldovo hráčské umění je nezpochybnitelné, když na to ale narazíte v rozhovoru, uvedete jej do rozpaků a začne mluvit o své ženě, u níž funguje jako citlivý doprovazeč a producent. „Znal jsem Helene od pěti let. Vyrůstali jsme v městech vzdálených od sebe pár kilometrů. Ona pak nastoupila k matce do tanečních kursů a požádala mě, abych ji učil na housle. Nakonec jsem ji přesvědčil ke studiím na akademii.“

Odmalička sice Helene hraje na housle, cello a klavír, zpěv lidových písniček a hluboký zájem o severskou tradici ji ale přivedl do chrámů, které při bohoslužbách a svatbách naplňuje svým výjimečným hlasem. Sama s houslemi pod bradou nebo s varhaníkem Poulem Harald Haugaard, foto Lieve BoussawSkjoelstrupem , specialistou na církevní hudbu. Helene je blízká severská a irská melodika, vlastní hudbu jí však nezatěžuje do té míry, aby vás jako jiní uspala rozmělněnou new age nebo běžným folkařením. Se zpěvačkou Karen Mose natočili vynikající album Solen a ona sama potom En Sød Og Liflig Klang , označené v Dánsku za nejlepší folkovou nahrávku roku 2006. Což mohla, ale i nemusela být zásluha Haralda Haugaarda. Každopádně vztah těchto dvou mladých osobností je cítit také z Heleniny křehké novinky En Gang Og Altid . „Instrumentální hudba se v Dánsku vždy nějak držela, zato zpěv nevytáhl paty z domovů a kostelů. Jinak si lidé přes dvacet let nezpívali. Teď už ano, a každý by to chtěl umět jako Helene. Nemohu mluvit za jiné, nicméně pro mne představuje tu nejlepší zpěvačku na světě. Známe se spoustu let, vyrůstali jsme spolu, učil jsem ji na akademii a odehrál s ní spoustu koncertů.“

Opožděný svatební dar

Haraldovo letošní album Burning Fields je až na úvodní Helene zpívanou skladbu Morgen výhradně instrumentální a skoro celé si ho složil sám. Do studia přizval početnou sestavu dánských, finských a švédských muzikantů, aniž by je nechal hrát pouze „druhé housle“. Znovu projevil ohromný cit pro barvy, to když s houslemi sloučil cello, akustické kytary, kontrabas a lahodné tóny trubky. Nádech středověkého klasicismu se prolíná s ohlasovou tradicí, nehlasité, jemné muzicírování ani náhodou neruší vytahovačnou ekvilibristikou, hudbu nechává plynout sice zvolna, ale posluchač atmosféře překypující houslovými finesami brzy podlehne. Chyba! Haugaard miluje překvapení: od jedenácté skladby Allegro až do konce desky posluchače čeká hodně drsný folkrockový nářez s elektrickou kytarou a bicími; připomenutí toho, co si tak rád užívá v řadách Sorten Muld a Serras

V roli producenta manželčiny nové desky En Gang Og Altid si podobný šok odpustil, už s ohledem na skutečnost, že si Helene Blum sice s folkrockem odjakživa tyká, ale spíše decentně něžným způsobem, jaký slýcháme od jejích anglických kolegyň. Raději než do vibrujícího bigbítu se pokládá do tradičních i vlastních příběhů zvonících akustickými kytarami, mandolínami, dobrem a melodeonem vynikajícího Angličana Andy Cuttinga . A nezapomínejme na Haraldovy housle, ty se všemi skladbami vinou jako břečťan

Helene s Haraldem se vzali předloni, svatební dar ve formě zdařilých alb si sami sobě dali až letos. A závidět jim ho může úplně každý.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější