neděle, 19. duben 2009

Hank Jones: Jazzový vývoj nekončí

Napsal(a) 

Hank Jones: Jazzový vývoj nekončí, foto Patrick Španko Hank Jones: Jazzový vývoj nekončífoto: Patrick Španko

Nadšené ohlasy, které doprovázely vícero avizovaných vystoupení devadesátiletého klavírního pionýra Hanka Jonese v rámci festivalu Jazz Baltica 2008 nebyly jen předstíranými projevy úcty k pravděpodobně nejvýznamnější žijící osobnosti, ztělesňující dějiny jazzového piana. Razantnost a emocionální naléhavost jeho klavírní interpretace lze považovat jak za „historicky poučenou“, tak i výsostně aktuální. Nemluvě o Jonesově lidsky srdečném přístupu ke svým fanouškům, se kterými se po jednotlivých vystoupeních neváhal setkat.

Jazzovou historii zásadním způsobem poznamenaly nejen vaše koncertní a studiové projekty, ale – což je unikátní – i aktivity vašich bratrů Thada Jonese a Elvina Jonese. Byla hudba během vašeho dospívání ve vaší rodině čímsi neodmyslitelným? Ve spojitosti s dětstvím a dospíváním se mi vybavuje jen málo vzpomínek týkajících se hudby. Co mě ale nesmírně mrzí – a bohužel už to nebudu moci nikdy napravit – je skutečnost, že jsme jako bratři realizovali velmi málo společných projektů. Některé z nich jsme dotáhli jen částečně – například album Upon Reflection, na kterém jsme spolu s Elvinem a Georgem Mrazem hráli Thadova témata – avšak na mnohé další nikdy nedošlo. Každý z nás se rozběhl vlastní cestou a naše dráhy se jen zřídkakdy prolínaly. Thad vedl spolu s Melem Lewisem skvělý orchestr. Elvin měl po odchodu od Coltranea seskupení Jazz Machine a já jsem do značné míry fungoval jako studiový hráč pro CBS.

Unikátní byl způsob komunikace v rámci klavírního dueta na albech, které jste nahrál s Johnem Lewisem, nebo Tommy Flanaganem. V rámci festivalu Jazz Baltica 2008 přibíráte do svého klavírního tandemu Dona Friedmana... Každý z těchto pianistů hraje diametrálně odlišným způsobem, proto všechno, o co se musíte při společné hře snažit, je integrace vlastního klavírního stylu do stylu všeho partnera. Potom jsem ale občas pozoroval, že začínám hrát tak trochu jako John Lewis, na druhé straně jeho klavírní styl zněl „hankjonesovsky“... (smích).

Funguje spolupráce s Joe Lovanem na vašem aktuálním albu Kids (Live at Dizzy‘s Club Coca-Cola, 2007) podobným způsobem? Joe kdysi hrával nádhernou Thadovu skladbu Kids are Pretty People. Je to poměrně obtížně strukturované téma, pod jehož povrchem se ukrývá hluboká emocionalita, která mnohým tématům chybí. Tu prozrazuje samotná idea – dítětem jsi v životě jen jednou, dospívání je nezvratným procesem a když odejde dětství, rázem se stáváš odlišnou osobností. Tady jsme se chtěli spolu s Joem stát aspoň na chvíli podobnými dětmi v jejich hravostí, objevování, spontánnosti...

Společný festivalový koncert jste zakončili nesmírně emotivní baladou Quiet Lady vašeho bratra Thada Jonese... Joe je nesmírně emotivním hráčem, jeho přístup k hudbě je v mnohém podobný mému – hrát přesně tak, jak dané téma cítím v daném okamžiku. Myslím, že jsme naladěni na stejnou vlnovou délku, což je důvodem naší dlouhodobé komunikace.

Prošel jste prakticky všemi stádii jazzového vývoje klavírní hry – od stride piana a swingu přes bebop po moderní straightahead. Jak vnímáte současný stav jazzu a jeho propojování například s elektronikou? Pro jazz je potřebný neustálý vývoj, i když mě po pravdě řečeno aktuální směřování mírně znepokojuje. Je však možné, že i tyto prostředky vnášejí do jazzu nové prvky. Osobně se mi ale zdá, že všechno podstatné už bylo v jazzu objeveno. Něco podobného – že nic dokonalejšího se už nemůže objevit – jsem si ale myslel i v období, kdy se na trh dostaly videokazety. Dnes tu ale máme digitální technologie, internet a You Tube s možnostmi, o kterých se nám ani nesnilo. Zřejmě to bude podobným způsobem fungovat i v jazzu. Konkrétnější odpověď vám zřejmě nedám, neboť jsem si doma zapomněl svou křišťálovou kouli (smích).

V posledních letech se obklopujete mladými dravými hudebníky jako Christian McBride či Dennis Mackrel. Funguje ve vašem partnerském vztahu oboustranná inspirace? Hraní s těmito hudebníky pro mě znamená mnoho. Například první setkání s Christianem v New Yorku si vybavuji úplně přesně, protože mě neskutečně ohromila jeho technika a zvuk kontrabasu, v mnohém podobné starým mistrům, se kterými jsem dlouhá léta hrával.

Při poslechu vašich sidemanských nahrávek – s Charliem Parkerem, Lesterem Youngem, Milesem Davisem, Benny Goodmanem, Ellou Fitzgerald – je posluchač fascinovaný způsobem vedení harmonického doprovodu. Svou hrou jste ovlivnil několik generací hudebníků, disponuje současný jazz stejně invenčními a vlivnými osobnostmi? Především jsem si jistý, že Thadův přínos a jeho vliv na vývoj jazzového dění byl v tomto mnohem podstatnější než můj. Můj bratr mi skutečně nesmírně chybí. Za jeden z nejvýraznějších talentů současné generace bych označil pianistu Geralda Claytona, syna vynikajícího kontrabasisty Johna Claytona. Gerald patří navzdory tomu, že má pouhých 22 let, k mým nejoblíbenějším pianistům. Dokážete vyjmenovat několik mladých klavíristů, kteří dokážou zahrát fantastický straight? Gerald to zvládá bravurně, podobně jako například Mulgrew Miller. Formotvorné muzikanty můžete najít v každém období jazzového vývoje, samozřejmě i dnes. Záleží jen na tom, jak na ně dokážete reagovat a jakým způsobem je registrujete. Vlivné muzikanty vidíme na různých stupních, v jazzu je však podstatné pozorně vyslechnout všechny a po vzájemné konfrontaci si vytvořit vlastní názor. Tuto různorodost na jazzu nesmírně miluji, stejně jako nepřetržitost procesu, jakým neustále pokračuje a nekončí. U žádného muzikanta nemůžete s jistotou říct, že dále už není možno jít.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.