Gertrud Pickhan, Rüdiger Ritter (eds.) – Jazz Behind the Iron Curtain

Vydáno: 2010. Peter Lang GmbH: Frankfurt am Main, 316 s. Psáno anglicky.

Autorům sborníku Jazz Behind the Iron Curtain (tedy Jazz za železnou oponou) se podařil ve středoevropském prostoru nevídaný počin: podívat se na jazz v bývalém socialistickém táboře skutečně interdisciplinárně a hlavně komparativně. Podstatný je už jen samotný fakt, že o jazzových scénách s různými kulturními tradicemi, o kterých se často píše jen v daných národních jazycích, můžeme číst na jednom místě, a to v angličtině.

Jazz Behind the Iron Curtain byl název třídenní konference, která se konala v září 2008 ve Varšavě. U jejího zrodu stáli historička Gertrud Pickhanová a historik a muzikolog Rüdiger Ritter , kteří se tématem jazzu za socialismu zabývají již delší dobu na Svobodné univerzitě v Berlíně. Jak zdůrazňují v úvodu, o jazzu v socialistické střední a východní Evropě se toho obecně ví stále málo a před svoláním konference si připadali jako průkopníci: i když v jednotlivých zemích o lokálních scénách píší publicisté a muzikologové, dosud pracovali spíše izolovaně a jejich práci chybělo srovnání.

Výzkumný záměr účastníků konference nebyl striktně muzikologický: vedle hudebních vědců se zde sešli sociologové, historikové a publicisté, objevují se i příspěvky s přesahy do literární vědy a sémiotiky. Ocenitelné je, že autoři neustrnuli ve zdůrazňování lokálních historických zvláštností, ale poměrně systematicky se zabývají obecnějším fenoménem jazzu v nesvobodných společnostech. Správně totiž poukazují, že jazz ve východním bloku nebyl čistě hudební záležitostí, ale často se pojil s opoziční sférou (Peter Motyčka se zabývá rolí české Jazzové sekce), názory, určitým životním stylem, a třeba i způsobem oblékání (tento aspekt zdůrazňuje Marina Dimitreva v příspěvku o jazzu a oblékání v Sovětském svazu. Měl však své paralely i jinde). To vše z jazzu dělalo symbol svobody a sebevyjádření natolik vzdálený komunistické šedi.

Sovětské satelity v Evropě měly mnoho společného: závan svobody po 2. světové válce, který ovlivnil i jazz, mohutný vliv ždanovského socialistického realismu a represe vůči jazzu v 50. letech a jisté uvolnění v 60. letech. Jak ale upozorňuje v doslovu Bert Noglik , zejména v uvolněnějších etapách se pozice jazzu výrazně lišila od jedné země k druhé: někde (Polsko, Rumunsko) byl dokonce krátkodobě oficiálně podporován.

Jediný americký autor John Gennari ve svém příspěvku připomíná, s jakými dilematy se potýkala americká diplomacie při využívání jazzu coby symbolu svobody ve východním bloku (tedy hlavně s otevřeným rasismem v USA, který toto poselství zpochybňoval). Neocenitelnou roli mělo za socialismu vysílání Hlasu Ameriky: na jazzových pořadech Willise Conovera mnoho jazzmanů odrostlo a představovaly okno do svobodného světa. Rüdiger Ritter se proto zabývá rolí, kterou rozhlas jako médium sehrál v tomto „interkulturním přenosu“. K pochopení proměnlivého postoje k jazzu ve východním bloku přispívají dva články mapující turbulence, které provázely (politické i estetické) diskuse o jazzu v sovětském Rusku. Velký prostor je věnován oživení jazzu v Polsku od 60. let, které umožnilo dnes nevídané: aby ve Varšavě vycházel jazzový časopis v několikatisícových nákladech v polštině, angličtině a němčině. Saxofonista Piotr Baron se v rozhovorech s polskými jazzmany ptá, zda existuje „polská jazzová škola“ a na jakých základech vznikla. Neocenitelné jsou sondy do situace v Pobaltí (Estonsko, Litva), kde bylo klima od 60. let překvapivě otevřené a mohly zde vzniknout jazzové festivaly (v Tallinu hrál podobně jako u nás v roce 1967 Charles Lloyd). Výjimečný je příspěvek o jazzu v Rumunsku (o kterém si jinde v angličtině asi nepřečteme). Gergö Havadi se ve svém textu dívá na jazz v Maďarsku neobvyklou optikou zpráv tajné policie. Ukazuje, že postoj kádárovského režimu k jazzu byl v 60. letech o poznání striktnější než v ČSSR či Polsku.

Varšavskou konferenci je třeba vnímat jako první sondu, pokus zevrubnějším způsobem uchopit problematiku jazzu za socialismu. Proto jde nesporně spíše o samostatné případové studie na mnoho témat, kterým občas chybí syntéza a celek trpí jistou rozdrobeností. Nicméně sborník je označen pořadovým číslem Vol. 1., takže k důslednějšímu metodologickému uchopení tématu dojde snad v dalším svazku. Tento první krok je i tak velmi slibný a kniha by bezpochyby měla být „povinnou“ součástí knihoven všech českých škol, které se tak či onak zabývají jazzem. Poskytuje totiž evropský nadhled nad tématem, který je v české knižní produkci ojedinělý.

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější