neděle, 11. září 2011

Gertrud Pickhan, Rüdiger Ritter (eds.) - Jazz Behind the Iron Curtain

Napsal(a) 

Gertrud Pickhan, Rüdiger Ritter (eds.) - Jazz Behind the Iron Curtain Gertrud Pickhan, Rüdiger Ritter (eds.) - Jazz Behind the Iron Curtain

Vydáno: 2010. Peter Lang GmbH: Frankfurt am Main, 316 s. Psáno anglicky.

Autorům sborníku Jazz Behind the Iron Curtain (tedy Jazz za železnou oponou) se podařil ve středoevropském prostoru nevídaný počin: podívat se na jazz v bývalém socialistickém táboře skutečně interdisciplinárně a hlavně komparativně. Podstatný je už jen samotný fakt, že o jazzových scénách s různými kulturními tradicemi, o kterých se často píše jen v daných národních jazycích, můžeme číst na jednom místě, a to v angličtině.

Jazz Behind the Iron Curtain byl název třídenní konference, která se konala v září 2008 ve Varšavě. U jejího zrodu stáli historička Gertrud Pickhanová a historik a muzikolog Rüdiger Ritter , kteří se tématem jazzu za socialismu zabývají již delší dobu na Svobodné univerzitě v Berlíně. Jak zdůrazňují v úvodu, o jazzu v socialistické střední a východní Evropě se toho obecně ví stále málo a před svoláním konference si připadali jako průkopníci: i když v jednotlivých zemích o lokálních scénách píší publicisté a muzikologové, dosud pracovali spíše izolovaně a jejich práci chybělo srovnání.

Výzkumný záměr účastníků konference nebyl striktně muzikologický: vedle hudebních vědců se zde sešli sociologové, historikové a publicisté, objevují se i příspěvky s přesahy do literární vědy a sémiotiky. Ocenitelné je, že autoři neustrnuli ve zdůrazňování lokálních historických zvláštností, ale poměrně systematicky se zabývají obecnějším fenoménem jazzu v nesvobodných společnostech. Správně totiž poukazují, že jazz ve východním bloku nebyl čistě hudební záležitostí, ale často se pojil s opoziční sférou (Peter Motyčka se zabývá rolí české Jazzové sekce), názory, určitým životním stylem, a třeba i způsobem oblékání (tento aspekt zdůrazňuje Marina Dimitreva v příspěvku o jazzu a oblékání v Sovětském svazu. Měl však své paralely i jinde). To vše z jazzu dělalo symbol svobody a sebevyjádření natolik vzdálený komunistické šedi.

Sovětské satelity v Evropě měly mnoho společného: závan svobody po 2. světové válce, který ovlivnil i jazz, mohutný vliv ždanovského socialistického realismu a represe vůči jazzu v 50. letech a jisté uvolnění v 60. letech. Jak ale upozorňuje v doslovu Bert Noglik , zejména v uvolněnějších etapách se pozice jazzu výrazně lišila od jedné země k druhé: někde (Polsko, Rumunsko) byl dokonce krátkodobě oficiálně podporován.

Jediný americký autor John Gennari ve svém příspěvku připomíná, s jakými dilematy se potýkala americká diplomacie při využívání jazzu coby symbolu svobody ve východním bloku (tedy hlavně s otevřeným rasismem v USA, který toto poselství zpochybňoval). Neocenitelnou roli mělo za socialismu vysílání Hlasu Ameriky: na jazzových pořadech Willise Conovera mnoho jazzmanů odrostlo a představovaly okno do svobodného světa. Rüdiger Ritter se proto zabývá rolí, kterou rozhlas jako médium sehrál v tomto „interkulturním přenosu“. K pochopení proměnlivého postoje k jazzu ve východním bloku přispívají dva články mapující turbulence, které provázely (politické i estetické) diskuse o jazzu v sovětském Rusku. Velký prostor je věnován oživení jazzu v Polsku od 60. let, které umožnilo dnes nevídané: aby ve Varšavě vycházel jazzový časopis v několikatisícových nákladech v polštině, angličtině a němčině. Saxofonista Piotr Baron se v rozhovorech s polskými jazzmany ptá, zda existuje „polská jazzová škola“ a na jakých základech vznikla. Neocenitelné jsou sondy do situace v Pobaltí (Estonsko, Litva), kde bylo klima od 60. let překvapivě otevřené a mohly zde vzniknout jazzové festivaly (v Tallinu hrál podobně jako u nás v roce 1967 Charles Lloyd). Výjimečný je příspěvek o jazzu v Rumunsku (o kterém si jinde v angličtině asi nepřečteme). Gergö Havadi se ve svém textu dívá na jazz v Maďarsku neobvyklou optikou zpráv tajné policie. Ukazuje, že postoj kádárovského režimu k jazzu byl v 60. letech o poznání striktnější než v ČSSR či Polsku.

Varšavskou konferenci je třeba vnímat jako první sondu, pokus zevrubnějším způsobem uchopit problematiku jazzu za socialismu. Proto jde nesporně spíše o samostatné případové studie na mnoho témat, kterým občas chybí syntéza a celek trpí jistou rozdrobeností. Nicméně sborník je označen pořadovým číslem Vol. 1., takže k důslednějšímu metodologickému uchopení tématu dojde snad v dalším svazku. Tento první krok je i tak velmi slibný a kniha by bezpochyby měla být „povinnou“ součástí knihoven všech českých škol, které se tak či onak zabývají jazzem. Poskytuje totiž evropský nadhled nad tématem, který je v české knižní produkci ojedinělý.

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.