pátek, 16. září 2005

Gershwin - I lovci lebek

Napsal(a) 

(Gershwin) zleva: Lionel Loueke, Dave Carpenter, Richie Barshay, foto Ivan Malý (Gershwin) zleva: Lionel Loueke, Dave Carpenter, Richie Barshayfoto: Ivan Malý

Pražské jaro letos hostilo velice vzácnou jazzovou návštěvu. Za klavírní křídlo ozdobené syntezátorem, symbolicky obklopen harfou a počítačem, zasedl 21. května ve Dvořákově síni Herbie Hancock . Jazzový velmistr žánrové proměny, někdejší člen kultovního kvintetu Milese Davise v 60. letech, neomylný hitmaker a jeden z klíčových skladatelů a klavírních stylotvůrců jazzového novověku. Jak samozřejmé nám připadaly ty dokonale ryzí hancockovské fráze v sólech!

V přední části pódia se tísnili jeho jazzoví spoluhráči - neuvěřitelně mladě působící a velký aplaus sklidivší bubeník Richie Barshay (dirigent Robert Sadin prý ho objevil na školním koncertě), kontrabasista Dave Carpenter (ostře sledován nástrojovými kolegy z orchestru) a do sebe schoulený beninský kytarista Lionel Loueke , rytmicky zjitřující a syntezátorem přibarvující celkový zvuk. SOČR, připravován k netradičnímu výkonu Janem Kučerou a posléze svěřen do rukou svérázného a šťavnatého aranžéra Roberta Sadina (který v prožitcích rytmu málem rozdupal dirigentský můstek), sice celý večer narážel na své limity, ale zvládl těžký úkol hrát Gershwina "jinak" (tvářit se jako kolektivní pátý člen jazzového kvartetu, žesťově vpadat do děje v ostrém jazzovém rytmu a podobně) se ctí.

První půle, koncertní verze skladeb z alba Gershwin's World (1998), za něž Hancock právě v Sadinově produkci obdržel tři ceny Grammy, filozoficky korespondovala s částí druhou, nazvanou sice Maiden Voyage (podle jedné z Hancockových nejslavnějších skladeb), ale prakticky provedenou jako "Hancock's World".

Stejně jako na desce brnká i koncertní pocta Gershwinovi za niterné předivo jeho hudby a doby, splétá pandán fascinujícímu rytmu (nejen ve Fascinating Rhythm ), prožívá po svém pokus o vnitřní prolnutí jazzu a klasiky a cítí nádheru melodií (pokud je tedy Hancock a Sadin nechají zaznít, oba vystačí s minimálními náznaky). Jakoby pozitivitou a pokorou nabitý aranžér-dirigent vůbec nebyl schopen klišé. Svůj přístup přiblížil v druhé části koncertu sám v jedné z promluv, kdy považoval za nutné publiku předem vysvětlit, že těžká rytmická "rozostřenost" smyčcových skupin v Shorterově skladbě Nefertiti vychází z někdejšího záměru Milese Davise. Ten prý vymyslel (aby to téma "nebyla taková nuda"), že trubka se saxofonem (čili Davis se Shorterem) melodii nikdy nezahrají společně, vždy bude jeden z nich mimo, pozadu.

Vrcholem večera pak byla elektronická funková smršť v Actual Proof . Kvartet ji vystavěl z citlivého nic v jazzové orgie nejvyšší třídy. Na uši, které jsou zvyklé poslouchat v tomto sále pouze klasickou interpretaci, musel takový gejzír kreativity zapůsobit jako střemhlavý výlet na Mars, kde žije nejen vzpomínka na Hancockovu kapelu let sedmdesátých, nýbrž možná i opravdičtí, elektroničtí Lovci lebek.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.